Článek
Sedím na koberci s motivem silnic a křižovatek. Do levé hýždě mě neúprosně tlačí zapomenutá kostička lega, pravá noha mi právě začala mravenčit. V ruce svírám modré plastové autíčko a vydávám vrčivé zvuky, které by sice měly připomínat motor sporťáku, ale reálně znějí spíše tak, jako by měl astmatický mrož škytavku. Je úterý, tři hodiny odpoledne. Moje mysl je prázdná jako regál s toaletním papírem během první vlny pandemie a jediné, na co dokážu myslet, je touha lehnout si tváří na tu autodráhu a prostě usnout.
„Mami, a teď to auto nabourá do dinosaura, jo? Dělej dinosaura!“ zavelí můj tříletý syn.
V tu chvíli se to ve mně zlomí. Ten známý, tichý hlásek v mojí hlavě, který mi roky našeptával, že dobrá máma si přece se svými dětmi hraje, najednou utichne. Vystřídá ho čisté, krystalické vyčerpání. Uvědomuji si, že už mě to nebaví. Vlastně, abych byla naprosto upřímná: hraní si na koberci mě k smrti nudí a vysává ze mě i ty poslední zbytky životní energie. Cítím se jako vyhořelá animátorka v luxusním letovisku, které po páté sezóně došel úsměv i nápady.
Když jsem toho odpoledne autíčko položila, vstala z koberce a řekla: „Miláčku, maminku teď bolí záda a půjde si číst knížku. Teď si chvíli hraj sám,“ připadala jsem si jako sobecká macecha z pohádky. Očekávala jsem slzy, záchvat vzteku a hlavně obrovskou vlnu vlastních výčitek. Výčitky sice přišly, ale následné chování mého syna, mi doslova vyrazilo dech. A věda přesně ví proč.
Kult dokonalé domácí animátorky
Jak jsme se vlastně dostaly do bodu, kdy máme pocit, že pokud nedokážeme dítě bavit 24 hodin denně 7 dní v týdnu, selhaly jsme jako matky? Naše babičky, a dokonce ani naše mámy tohle neznaly. Když zavzpomínám na své vlastní dětství, máma vařila, prala nebo četla a my s bráchou jsme si stavěli bunkry z dek. Nikoho ani nenapadlo, že by si dospělý člověk měl sednout na podlahu a hodinu přesouvat plyšáky.
Dnes ale žijeme v éře takzvaného intenzivního rodičovství (výchovného přístupu, který vyžaduje od rodičů neustálou a maximální investici času, energie i peněz do rozvoje dítěte). Sociální sítě nás masírují videi dokonalých matek, které po nocích chystají takzvané smyslové boxy plné barevné rýže a přes den s dětmi tvoří složité edukativní projekty z kartonu.
Tlak na to, abychom byly dítěti neustálým průvodcem a bavičem, je enormní. Americká psychologická asociace dokonce varuje před epidemií rodičovského vyhoření, které úzce souvisí s pocitem, že musíme naplnit každou vteřinu dětského dne smysluplnou a vedenou aktivitou. Jsme jako televizní program, který nesmí nikdy vypadnout. A to je pro náš nervový systém devastující.
Nuda jako nejvýživnější potrava pro dětský mozek
Když neustále vedeme dětskou hru, neděláme medvědí službu jen sobě, ale paradoxně i dětskému vývoji. Dítě si totiž zvykne, že je pasivním konzumentem zábavy. Proč by mělo vymýšlet, kam pojede modré autíčko, když to máma vymyslí, ozvučí a ještě u toho udělá vtipný obličej?
Přední dětský psycholog a evoluční biolog Peter Gray se dlouhodobě zabývá významem nezávislé a volné hry pro mentální zdraví dětí. Upozorňuje na to, že právě chvíle, kdy dospělý zmizí ze scény, jsou pro rozvoj kreativity a sebevědomí naprosto klíčové. Když se totiž dítě začne nudit, spustí se v jeho mozku fascinující proces.
Aktivuje se takzvaná síť základního režimu mozku (z anglického Default Mode Network – DMN). Jde o neurologickou síť, která se zapíná přesně v momentech, kdy nesoustředíme pozornost na vnější úkoly, ale necháme myšlenky volně plynout. Je to kolébka naší představivosti, kreativity a schopnosti sebereflexe.
Pokud děti neustále bavíme a vyplňujeme jim čas, nedovolíme jejich mozku zažít nudu. Přitom právě z nudy se rodí ty nejlepší nápady, vnitřní motivace a schopnost řešit problémy. Nuda není chyba v Matrixu, je to nezbytný startér kreativity.
Když dítěti nedodáte zábavu zvenčí (tedy vy nebo obrazovka tabletu), jeho mozek je po chvíli frustrace zjednodušeně řečeno donucen sáhnout do vlastních zásob. A to je ten moment, kdy se z obyčejného klacku stane kouzelný meč a z polštářů nedobytný hrad. Odborníci z Child Mind Institute přínosy nudy dlouhodobě vyzdvihují jako zásadní nástroj pro budování dětské odolnosti.
Odvykací kúra aneb Jak přežít první dny
Pokud jste doteď dělala hlavní animátorku, nemůžete ze dne na den zmizet a čekat, že si dítě sedne a začne samo skládat origami. Je to jako vzít někomu ze dne na den cukr – musíte počítat s abstinenčními příznaky. Jak tedy na tuto změnu jít laskavě, ale pevně?
- Pojmenujte změnu: Narovinu řekněte, že pravidla hry se mění. „Moc ráda si s tebou stavím kostky, ale teď už mě bolí záda. Jdu si uvařit kávu. Těším se, co mi z kostek postavíš, a za deset minut se přijdu podívat.“
- Buďte fyzicky blízko, ale mentálně daleko: V počátcích dětem stačí takzvaná paralelní přítomnost. Sedněte si do stejné místnosti s knihou nebo s pletením. Neodcházejte pryč, ale do hry nijak nezasahujte.
- Odolejte pokušení zachraňovat: Když za vámi dítě přijde s fňukáním: „Mami, já nevím, co mám dělat,“ zhluboka se nadechněte. Tohle je ten kritický bod! Místo abyste okamžitě vymyslela aktivitu, jen zrcadlete jeho pocity: „To je nepříjemné, viď, když nevíš, co dělat. Jsem si ale jistá, že na něco skvělého přijdeš.“ A vraťte se ke své knize.
- Vydržte propad do ticha: Prvních pět minut to bude peklo. Dítě se bude válet po zemi a vzdychat. Ale pokud to vydržíte, stane se zázrak. V 90 % případů se po chvíli zvedne a najde si vlastní zábavu.
Milé ženy, pokud vás hraní si na koberci nebaví, nejste špatné matky. Jste dospělé ženy s dospělým mozkem, který prostě není evolučně stavěný na to, aby ho dlouhodobě fascinovalo přesypávání písku z kyblíčku do kyblíčku.
Dnes už si se svým synem na koberci nehraju. Trávíme spolu čas jinak – zapojuji ho do vaření, jdeme spolu na procházku, povídáme si nebo si čteme. Samotná hra je však plně v jeho režii. Nejenže mi toto „sobecké“ rozhodnutí zachránilo zdravý rozum a zbavilo mě večerního vyčerpání, ale udělalo obrovskou službu i jemu.
Když ho dnes tajně pozoruji z kuchyně, jak sám z krabic od bot staví vesmírnou stanici a vede u toho zapálený dialog mezi dvěma plastovými astronauty, cítím obrovskou hrdost. Podařilo se mi totiž to nejdůležitější – darovala jsem mu prostor objevit jeho vlastní úžasný svět. A sobě čas dopít to kafe, dokud je ještě teplé. Zkuste to také. Zasloužíte si to.
