Článek
Představte si to. Jste těhotná, blíží se váš termín a vy cítíte ten známý mix radostného očekávání a ochromujícího strachu. Ruku na srdce, každá z nás, jež si tím prošla, přesně ví, o čem mluvím. Ten strach z neznámého, z bolesti, ze ztráty kontroly. A teď si představte, že k vám přijde elegantní lékař v nažehleném bílém plášti a nabídne vám zázrak.
„Uspíme vás, milá paní,“ řekne uklidňujícím hlasem. „Usnete a probudíte se až ve chvíli, kdy vám do náruče vložíme vaše umyté, voňavé miminko. Žádný pot. Žádný křik. Žádná bolest.“
Znělo to jako rajská hudba. Znělo to jako vykoupení. Na počátku 20. století se tato vize stala pro mnoho žen z vyšších vrstev naprostou modlou. Chtěly to všechny. Říkalo se tomu poeticky: Twilight Sleep, tedy šerosen. Jenže za těmito krásnými slovy se skrývalo něco, co z dnešního pohledu připomíná spíše scénář k děsivému psychologickému thrilleru.
Tento „zázrak“ měl totiž jeden obrovský háček. Háček, o kterém se nahlas nemluvilo, dokud nebylo příliš pozdě. Když se tyto ženy probouzely, jejich ruce a nohy často zdobily ošklivé modřiny. Byly extrémně vyčerpané. A co bylo vůbec nejděsivější? Mnohé z nich k právě narozenému dítěti necítily naprosto nic. Zůstala jen prázdnota.
Koktejl zapomnění: Když tělo trpí, ale hlava neví
Tajemství tohoto údajného zázraku spočívalo ve speciálním farmakologickém koktejlu. Lékaři ženám podávali kombinaci morfinu a skopolaminu. Zde však nastává ten zásadní, mrazivý obrat, jejž historička medicíny Judith Walzer Leavitt ve své knize Brought to Bed z roku 1986 velmi detailně popisuje.
Tato kombinace léků nefungovala jako anestezie, ale jako amnézie.
Abychom si to dokázaly představit lépe: je to, jako když na počítači vypnete monitor, ale procesor dál běží na plné obrátky, přehřívá se a systém hlásí jednu chybu za druhou. Navenek panuje tma, ale uvnitř probíhá skutečné peklo.
Morfin sice bolest částečně otupil, ale byl to skopolamin – látka izolovaná z rostlin čeledi lilkovitých, která způsobuje silnou dezorientaci a ztrátu paměti – jenž odvedl tu „špinavou práci“. Skopolamin zabránil mozku vytvářet jakékoliv nové vzpomínky.
Ženy tedy během porodu nespaly. Byly plně při vědomí. Jejich těla cítila každou kontrakci, každý tlak, každý necitlivý medicínský zásah. Cítily bolest, ale kvůli podaným drogám se nacházely v takovém stavu deliria, že absolutně nechápaly, co se s nimi děje.
Představte si tu nejhorší možnou noční můru, kdy se vám děje něco hrozného, vy nemůžete promluvit, nemůžete to zastavit a vůbec nechápete proč. Přesně to tyto ženy prožívaly dlouhé hodiny.
Procitnutí do noční můry a smazaná realita
Protože byly rodičky kvůli nezvladatelné bolesti a halucinacím často agresivní, křičely, bránily se a házely sebou, nemocnice přistoupily k radikálnímu řešení. Začaly ženy připoutávat k postelím silnými koženými řemeny. Mnohdy byly na pokojích zavřené úplně samy, protože přítomnost kohokoliv z rodiny na sálech byla v té době přísným tabu.
Jak ve své odborné studii Pain, pleasure, and American childbirth upozorňuje badatelka Margarete Sandelowski, z porodu se rázem stal čistě medicínský proces. Zážitek, který měl být pro ženu posilující, se proměnil v akt, jenž byl prováděn na ní, nikoliv s ní.
Tělo utlumené drogami navíc nedokázalo přirozeně spolupracovat. Narušil se elementární instinkt k tlačení. Výsledek? Dramatický nárůst používání porodnických kleští, nástřihů hráze a dalších násilných intervencí. Ženy si z porodů odnášely nejen modřiny od pout, ale často i neléčenou posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD), aniž by chápaly proč, když si přece „nic nepamatují“.
Hlas, který už nešlo umlčet
Dnes, když se na to díváme zpětně, máme tendenci kroutit hlavou a ptát se: Jak to mohly vůbec dovolit? Proč něco neřekly?
Odpověď je bolestně jednoduchá – zprvu si totiž nic nepamatovaly, a když se u nich posléze začaly objevovat záblesky vzpomínek nebo noční děsy, nikdo jim nevěřil. Lékařská autorita byla tehdy absolutní a nezpochybnitelná.
Víte ale, co je na tomto příběhu úžasné? Ta obrovská ženská síla, která se nakonec probudila. S nástupem druhé poloviny 20. století začaly ženy sdílet své střípky vzpomínek. Zpočátku si o tom jen šeptaly, později začaly mluvit nahlas. Zjistily, že v těch hrůzných pocitech zdaleka nejsou samy. Začaly se vzdělávat, začaly klást otázky a postupně začaly vyžadovat to, co nám dnes přijde jako samozřejmost: informovaný souhlas a kontrolu nad vlastním tělem.
Byl to právě tento temný stín „šerosnu“, který vyvolal silné hnutí za přirozené porody a návrat k respektující péči, o niž dnes usiluje i Světová zdravotnická organizace (WHO).
Občas, když čtu diskuze maminek o porodních plánech nebo když sama balancuji nad tím, jak moc si nechat od doktorů radit a kdy dát raději na vlastní intuici, vzpomenu si na tyto ženy. Na jejich ztracené vzpomínky a na obrovskou odvahu, kterou musely najít, aby systém dokázaly změnit.
Medicína umí úžasné věci, ale tento střípek z historie nám připomíná jedno zásadní pravidlo: Naše tělo, náš hlas. A i když to na sále někdy setsakra bolí a křičíme (sama moc dobře vím, že jsem křičela opravdu hlasitě!), je to výhradně náš prožitek. Jsme u toho, jsme plně přítomné a přinášíme na svět nový život. A tu obrovskou sílu, se kterou z porodního sálu nakonec odejdeme, tu už nám nikdy nikdo nevezme.
P.S.
Věřím, že tu největší moc nad svým zdravím i porody nezískáme dokonalým utlumením smyslů, ale v momentě, kdy si jako ženy vezmeme zpět právo na svůj vlastní prožitek a informované rozhodování. Abych mohla i nadále bourat medicínské mýty a psát o tom, jak si udržet integritu díky vědě a selskému rozumu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že má práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co se skutečně dělo a děje v našich porodnicích.
