Článek
Pamatuji si to ráno naprosto přesně. Bylo mi třináct, chodila jsem do osmé třídy a před zrcadlem v předsíni jsem si bedlivě zkoušela úsměv. Musel být dostatečně široký, aby vypadal upřímně, ale ne křečovitý, aby nebudil podezření.
Když jsem pak vyšla z domu a zamířila ke škole, můj batoh byl k prasknutí těžký. Nebylo to však učebnicemi matematiky nebo dějepisu. Byla to váha neviditelného scénáře, který jsem se musela naučit nazpaměť.
Když se mě učitelka zeptala, proč nemám podepsaný úkol, bez mrknutí oka jsem si vymyslela historku o rozlité kávě. Když se mě spolužačky ptaly, proč s nimi nemůžu o víkendu do kina, vyprávěla jsem jim barvitou báchorku o rodinném výletě na chatu.
Naučila jsem se lhát s lehkostí, která mě samotnou občas děsila. Bylo to jako nosit těsný korzet pod volnými šaty. Zvenčí vypadáte naprosto uvolněně, elegantně a spořádaně, ale uvnitř nemůžete popadnout dech a každé nadechnutí bolí.
Dlouhých osm let nikdo kolem mě netušil, jakou hru ve skutečnosti hraji. Nikdo neviděl, že jsem se nestala chronickou lhářkou z rozmaru nebo touhy po pozornosti. Stala jsem se jí proto, abych přežila.
Divadlo, kde hrajete hlavní roli, i když nechcete
Teprve mnohem později, už jako dospělá žena sedící v terapeutickém křesle, jsem pochopila onen zlomový zvrat. Nelhala jsem proto, že bych byla špatný člověk. Lhala jsem, protože pravda o tom, co se děje u nás doma, byla pro třináctiletou holku příliš tíživá.
V dysfunkčním prostředí se rychle naučíte číst nálady jako ostřílený meteorolog. Z tónu zabouchnutých dveří poznáte, jestli se blíží tichá domácnost, nebo hádka. Zpětně vidím, že jsem zažívala to, čemu se v psychologii odborně říká emoční parentifikace.
Jde o stav, kdy si rodič a dítě nezdravě vymění role. Dítě se stává zpovědníkem, hromosvodem, ochráncem rodinného tajemství a terapeutem vlastních rodičů.
Když dítě zjistí, že dospělí nejsou schopni zvládat své vlastní emoce, instinktivně potlačí ty své. Stane se přesně tím, koho systém potřebuje, aby se úplně nezhroutil.
Místo toho, abych řešila první lásky a pubertální vzpoury, žehlila jsem konflikty dospělých. A protože rodina navenek musela fungovat jako bezchybný obrázek, můj mozek si vyhodnotil, že nejbezpečnější strategií je mlžit, upravovat realitu a hlavně – nikdy nikoho nepustit blízko. Tento neustálý stav pohotovosti často vede k rozvoji symptomů spojených s KPTSD(Komplexní posttraumatická stresová porucha), kdy má nervový systém narušenou schopnost se uvolnit. Lhaní se stalo mým štítem.
Dospělá žena v těle vyděšeného dítěte
Člověk by si přál věřit romantické představě, že jakmile sfouknete osmnáct svíček na dortu, sbalíte kufry a odstěhujete se pryč, všechny tyhle obranné mechanismy se samy od sebe vypaří. Oslavíte svobodu a začnete žít pravdu. Jenže takhle lidská psychika bohužel nefunguje.
Tahle emocionální výbava šla do dospělosti se mnou. Je to asi tak logické, jako když venku svítí jasné slunce, na nebi není ani mráček, ale vy stejně svíráte v ruce obrovský deštník.
Co kdyby náhodou přišla bouřka? Pro jistotu lžete o tom, jak se cítíte, protože co kdyby vaše upřímnost vyvolala konflikt?
Jak se nezpracované trauma z dětství projevuje v dospělých vztazích? Pro mě to znamenalo hned několik bolavých lekcí:
- Syndrom podvodnice: V práci i ve vztazích jsem měla neustálý pocit, že na mě všichni brzy přijdou. Že zjistí, jak moc rozbitá uvnitř jsem.
- Toxické potěšení druhých (people-pleasing): Kývala jsem na věci, které jsem nenáviděla, jen abych udržela klidné vody.
- Lhaní o vlastním prožívání: Na otázku „Co ti je?“ byla moje automatická odpověď „Nic, jsem úplně v pohodě,“ i když jsem se zrovna vnitřně hroutila.
Nejhorší na tom celém bylo to palčivé osamění. Když neukážete světu, kdo doopravdy jste, nikdo vás nemůže doopravdy milovat. Milují jen tu masku, kterou jste pro ně tak pečlivě vytvořili.
Sundat masku bolí, ale ten výhled za to stojí
Trvalo mi osm let, než jsem dokázala před někým nahlas říct: „Tohle nezvládám a potřebuju pomoc.“ Když nad tím zpětně přemýšlím, bylo to vlastně moje první naprosto upřímné prohlášení.
Taky v tom občas pořád plavu. Nebudu vám tvrdit, že jednoho dne se probudíte zalití sluncem a už nikdy nebudete mít tendenci spolknout svůj názor jen proto, abyste se vyhnuli hádce. I psychologové varují před dlouhodobými následky, které vyžadují čas a trpělivost, než se přepíší staré vzorce chování.
Mně osobně nesmírně pomohla terapie a to, že jsem si dovolila být chvíli „špatná“. Zjistila jsem, že když lidem, na kterých mi záleží, řeknu nepříjemnou pravdu, svět se nezboří. Nikdo nezačne křičet. Dveře se nezabouchnou.
Cesta ven z bludiště rodinných lží nezačíná velkolepým odhalením všech křivd. Začíná drobnými, titěrnými krůčky k sobě samotné. Třeba tím, že když se vás dnes někdo zeptá, jak se máte, a vy jste zrovna unavení, prostě řeknete: „Dneska je toho na mě moc.“
Rozvázat ten těsný korzet chce odvahu, o které jste možná ani netušili, že ji v sobě máte. Ale ten pocit, když se poprvé zhluboka nadechnete čerstvého vzduchu a víte, že jste to opravdu vy… ten za každou tu chvíli nepohodlí tisíckrát stojí.
P.S.
Věřím, že poctivá debata o traumatu z dětství nezačíná u otázky, proč dítě lhalo, přehánělo nebo se tvářilo, že je všechno v pořádku. Důležitější je pochopit kontext. Pokud chcete, abych mohla dál zpracovávat podobná témata do hloubky, propojovat psychologii, trauma, rodinné role a praktickou cestu k uzdravení bez zahanbování, budu ráda za vaši podporu. Pomáhá mi psát texty, které nehledají viníka v dítěti, ale ukazují, proč si některé masky nasazujeme dávno předtím, než vůbec víme, kdo jsme.
