Článek
Znáte ten pocit? Stojíte uprostřed obýváku, v ruce držíte prázdný hrneček od kávy a marně pátráte v paměti, pro co jste si to vlastně šly. Nebo ta trapná chvilka, kdy potkáte známou tvář, usmíváte se, zoufale v hlavě lovíte její jméno, ale to se kamsi nenávratně vypařilo. Přiznám se vám bez mučení – občas si připadám, jako by mi někdo tajně mazal data z mého osobního harddisku. A když jsem nedávno hledala klíče od bytu dobrých dvacet minut (abych je nakonec našla v lednici vedle jogurtů), polil mě studený pot. Je tohle už to obávané stárnutí?
Dřív jsem nad tím mávla rukou s tím, že jsem prostě jen přetížená a nevyspalá. Žijeme přece v době, která po nás vyžaduje být dokonalými matkami, partnerkami, špičkovými profesionálkami i usměvavými hostitelkami. Není divu, že to občas někde „škrtne“. Ale pak jsem v rámci hledání odpovědí narazila na něco, co mě přimělo se zastavit a vydechnout. Náš mozek se totiž nesnaží jen zoufale protřídit přehršel informací z celého dne. On se s přibývajícími lety doslova fyzicky zmenšuje.
Tiché scvrkávání našeho řídícího centra
Tento proces se přitom netýká jen nějakých anonymních „starých lidí z učebnic biologie“. Začíná mnohem dřív, než si my samy chceme vůbec připustit. Zvláště jedna specifická část mozku, takzvaný hipokampus, je na toto scvrkávání extrémně citlivá. Právě tady přitom sídlí naše hlavní centrum paměti a učení. Je to ta úžasná kouzelná skříňka, která ukládá první úsměv našich dětí, PIN k naší platební kartě i to, kam jsme před minutou odložily ty prokleté klíče.
Když se hipokampus zmenšuje, není to jen optická iluze. Je to ztráta reálné mozkové hmoty, která má za následek to naše pověstné povzdechnutí: „Já už si z těch jmen fakt nic nepamatuju.“ Jenže mozek máme jen jeden, na rozdíl od sraženého svetru, který můžeme s těžkým srdcem vyhodit a koupit si nový. Znamená to tedy, že se musíme pokorně smířit s tím, že z nás postupně budou zapomnětlivé uzlíčky nervů? Velmi dlouho se zdálo, že ano. Že stárnutí mozku je jednosměrná jízdenka.
Naštěstí věda postupuje mílovými kroky a umí přinést i fantastické zprávy. A tahle dobrá zpráva se ukrývá v něčem, co možná spousta z nás sice zná, ale ve svém jídelníčku to žalostně podceňuje.
Nečekaný záchranný kruh z hlubin oceánu
Když jsem se ponořila hlouběji (a s velkým hrnkem meduňkového čaje po nocích prolézala odborné weby), objevila jsem naprostý poklad. Záchrannou brzdu nepředstavuje žádná futuristická pilulka za desetitisíce korun, ale látka, o které už jsme pravděpodobně všechny slyšely. Jenže její magický vliv na náš mozek je mnohem, mnohem větší, než se ještě nedávno vůbec tušilo. Mluvím o starých dobrých omega-3 mastných kyselinách.
Výzkumníci zjistili, že omega-3 nejsou dobré jen jako prevence pro srdce nebo pro hezkou, rozzářenou pleť. Ony dokážou reálně fungovat jako štít proti onomu děsivému zmenšování mozku!
Představte si omega-3 jako vysoce kvalitní maltu, která drží cihličky vašeho mozku (neurony) pevně pohromadě. Když je malty dostatek, nedovolí vašemu domu, aby začal nebezpečně chátrat, drolit se a zmenšovat.
Pojďme si to ale říct přesně a opřít se o fakta. Klíčovou roli zde hrají dvě specifická, tak trochu krkolomná písmenka: EPA (kyselina eikosapentaenová) a DHA (kyselina dokosahexaenová). Tyhle složité chemické názvy si pamatovat vůbec nemusíte, důležité je to, co dokážou v našem těle odpracovat. Podle fascinující studieprovedené na skupině dospělých vědci prokázali neúprosnou pravdu: lidé, kteří měli v červených krvinkách nižší hladinu těchto mastných kyselin, měli mozek znatelně „starší“ a objemově menší.
Ale ta skvělá zpráva je, že to perfektně funguje i naopak! Čím vyšší hladinu EPA a DHA ve svém těle máte, tím lépe se váš hipokampus brání nechtěnému smršťování. Jasně to potvrzuje i další rozsáhlý výzkum zaměřený na paměťové centrum, ze kterého vyplývá, že dostatečné množství omega-3 přímo koreluje s větším objemem hipokampu.
Vaše paměťové centrum si jinými slovy zachovává svou velikost, šťavnatost a sílu i s přibývajícími svíčkami na narozeninovém dortu.
Jak z tohoto zázraku vytěžit maximum
Víte, já sama jsem v těch všech možných moderních dietách a „zázračných“ doplňcích stravy občas strašně ztracená. Jeden den je něco oslavovaná superpotravina, druhý den nám tvrdí, že je to skoro jed. Znáte to. Ale tady se věda naprosto a jednoznačně shoduje.
Rozsáhlé analýzy fungování mozku totiž ukazují úplně jasný důvod, proč to tak je: naše neurony jsou vlastně z obrovské části tvořeny právě tuky a zmíněná složka DHA je pro ně absolutně kritickým stavebním kamenem. Pokud naší šedé kůře mozkové tento stavební materiál pravidelně nedodáváme, začne doslova „požírat“ sám sebe, což vede k nechtěnému úbytku hmoty. Naopak, vyšší hladina těchto životabudičů v krvi přímo souvisí s celkově větším objemem mozku.
Jak tedy tuhle jemnou ochrannou péči zařadit do našich už tak dost hektických a přeplněných životů? Uklidním vás. Není to vůbec o tom, že teď musíme od rána do večera pojídat kila lososa (upřímně, kdo na to má dneska čas, a hlavně peníze, že?).
Zkuste do své denní rutiny spíše zavést pár malých, nenásilných změn:
- Dejte šanci malým tučným rybičkám: Obyčejné sardinky, makrela nebo ančovičky jsou cenově naprosto dostupné a doslova přetékají blahodárnými omega-3. Přimíchejte sardinky do pomazánky nebo hoďte ančovičky do těstovin – rodina si ani nevšimne a vy pro ně (i pro sebe) uděláte obrovskou službu.
- Vsaďte na kvalitní doplněk: Já to vím. Ne každá z nás ryby miluje a snese jejich vůni. Proto je kvalitní rybí olej (nebo veganský olej z mořských řas) v kapslích naprostým požehnáním. Hledejte na etiketě právě ta dvě kouzelná písmena – EPA a DHA. Já si dávám kapsli každé ráno hned po vyčištění zubů, abych na to ve spěchu nezapomněla.
- Semínka berte jen jako milý bonus: Často slýchám, že stačí jíst vlašské ořechy, lněná nebo chia semínka. Jsou skvělá do jogurtu, ale upřímně – naše tělo z nich neumí ty správné formy kyselin dostat tak efektivně. Jsou to spíš takoví milí pomocníci v pozadí než hlavní hrdinové našeho příběhu.
Stárnutí je přirozené. Moudrost, nadhled a drobné vrásky od smíchu si klidně a s hrdostí nechme. Ale naši paměť, ty nádherné, živé vzpomínky na rodinné dovolené, na dětství našich dětí nebo naši schopnost si s lehkostí vzpomenout na pointu oblíbeného vtipu… to si přece vzít nenechme.
Nemusíme být pořád stoprocentní a občas ty klíče klidně dál budeme hledat, protože jsme zkrátka jen obyčejně lidsky unavené. Ale je to obrovská, až osvobozující úleva vědět, že proti tomu skutečnému, fyzickému chřadnutí naší mysli nejsme ani náhodou bezbranné. Někdy vážně stačí jen malá, laskavá změna v našem běžném dni, abychom svému mozku poslaly jasný a láskyplný vzkaz: „Jsem tu pro tebe, chráním tě, tak se měj k světu.“
Takže, milé dámy, co si dnes dáte dobrého k večeři vy? Já si asi půjdu prozkoumat zásoby a zkusím vyčarovat nějakou fantastickou rybí pomazánku!
P.S.
Věřím, že největší sílu nad svým zdravím a bystrou myslí nezískáme pasivním čekáním, ale v momentě, kdy pochopíme, jak správně vyživit své buňky na té nejzákladnější úrovni. Abych mohla i nadále bourat mýty o nevyhnutelném chřadnutí mysli a psát o tom, jak si udržet kognitivní sílu a jiskru díky vědě a selskému rozumu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co naše tělo skutečně potřebuje.
