„Ženská hysterie“ a vibrátory. Medicínský bizár z 19. století, který se tvářil jako seriózní léčba

Představte si naprosto běžnou situaci. Máte pár dní před menstruací. Jste absolutně vyčerpaná z práce, z péče o rodinu a z toho nekonečného kolotoče povinností. Občas vás přemůže vztek kvůli naprosté banalitě, jindy se rozpláčete u reklamy na prací prášek. A potají, možná i s trochou výčitek, občas toužíte po něčem víc než jen po rychlých „manželských povinnostech“ pod peřinou.

Když se tohle stane dnes, možná si vyslechnete uštěpačnou poznámku o tom, že „máte zase svoje dny“. Kdybyste ale žily v 19. století a s těmito pocity zašly k doktorovi, vyšetřil by vás, vážně by pokýval hlavou a pronesl verdikt.

Hysterie.

Ne, neposlali by vás rovnou do blázince. Diagnóza ženské hysterie tehdy nebyla vyhrazena pro ženy se závažnou psychotickou poruchou. Byla to univerzální nálepka, pod kterou se dalo schovat naprosto všechno, co tehdejší muži (a jejich medicína) neuměli nebo zkrátka nechtěli pochopit.

Odborníci do této škatulky s oblibou házeli:

Lékaři věřili starověké báchorce o tom, že děloha v ženském těle doslova „bloudí“ a způsobuje neplechu. Logickým krokem tedy bylo ji zklidnit. A tehdejší představa o zklidnění by vás dnes pravděpodobně dostala na titulní stránky bulváru.

Terapie spočívala v masáži pánevních orgánů, kterou prováděl přímo pan doktor ve své ordinaci. Cílem bylo přivést ženu až k takzvanému „paroxismu“ – což byl dobový, velmi upjatý výraz pro orgasmus.

Ano, čtete naprosto správně.

Lékař prostě seděl mezi nohama pacientky, ručně masíroval její klitoris a čekal, až nastane uvolnění. Lékařské texty z té doby se na to dívaly jako na čistě klinický úkon, absolutně zbavený jakékoliv sexuální konotace. Byla to tvrdá věda. Pacientka přišla s napětím a odešla prokazatelně uvolněná.

Problém nastal ve chvíli, kdy si doktoři uvědomili, že je tahle práce fyzicky nesmírně vyčerpává. Ruční stimulace trvala dlouho, prsty je bolely, pacientek s „hysterií“ plnily čekárny a čas jsou peníze. Bylo potřeba to nějak urychlit.

A tak se stalo něco, o čem se dnes na hodinách dějepisu taktně mlčí. Koncem 19. století, zhruba kolem roku 1880, se zrodil nápad na první elektromechanický vibrátor.

Byl to jeden z vůbec prvních elektrických přístrojů, které se v medicíně začaly používat. Inzeroval se v naprosto seriózních lékařských časopisech jako průlomová technologie pro léčbu nervových poruch. Jak podrobně popisuje známá historická analýza od Rachel Maines, nevznikl proto, aby měly ženy z intimity větší potěšení. Vznikl čistě z pragmatické lenosti – aby ušetřil doktorům čas a namožené svaly.

Stěžovaly si ženy na tuto proceduru? Málokdy. Bylo jim totiž odmalička vtloukáno do hlavy, že jejich tělo je chybné, nemocné a že pan doktor vždycky ví nejlépe, co dělá. Zjevně to přinášelo velkou úlevu, ale mluvit o vlastním potěšení bylo absolutní společenské tabu. Žena byla „pacientka“, ne bytost s vlastní sexualitou.

Celá tahle prestižní léčba byl v podstatě jen lékařsky posvěcený orgasmus. Jen se tomu nesmělo tak říkat, aby náhodou nepadla iluze o tom, že ženy přece po sexu netouží.

Vibrátory se dlouhé desítky let držely v ordinacích a v katalozích s lékařským vybavením. Zlom přišel ve 20. století, když se objevily v reklamách na drobné domácí masážní přístroje a brzy nato začaly pronikat do rodícího se pornografického průmyslu.

V ten moment dala seriózní medicína od vibrátorů bleskově ruce pryč. Jakmile si ženy mohly dopřát úlevu samy doma a přístroj přestal být pod přísnou kontrolou muže v bílém plášti, rázem to už nebyla „věda“. Najednou to bylo něco nečistého a ošklivého.

Tahle bizarní historie je dokonalou ukázkou toho, jak hluboko sahá snaha ovládat ženské tělo. Hysterie nikdy nebyla skutečná nemoc. Byla to zbraň proti všemu, co nezapadalo do obrazu dokonalé, tiché a poslušné manželky. Léčilo se to, co muže obtěžovalo, ale nikdo se neptal, co žena doopravdy potřebuje: trochu vlastního prostoru, respekt a právo na své pocity.

Možná si říkáte, že to je dávná historie, nad kterou se můžeme leda tak pousmát. Ale zamyslete se. Když dnes přijdete k lékaři s chronickou únavou, bolestmi nebo úzkostí, jak často slyšíte slova: „To máte všechno v hlavě,“ nebo „To je prostě stresem, vezměte si antidepresiva“?

Tendence bagatelizovat ženské zdraví a omlouvat ho „splašenými hormony“ nebo „psychikou“ je tu s námi pořád. Stále se po nás chce, abychom ten tlak nějak tiše přečkaly, aniž by někdo řešil skutečnou podstatu problému.

A ten stud kolem našeho potěšení? Ten je v nás zakořeněný úplně stejně. Kolik z nás má pocit, že vibrátor je tak trochu selhání? Že bychom ho měly před dětmi i před partnerem pečlivě zamykat na dno šuplíku? Historie nám ukazuje přesně to místo, kde tenhle stud vznikl. A hlavně nám ukazuje, že není vůbec náš.

Až se příště budete cítit pod psa, budete chtít křičet vzteky, nebo si zkrátka jen budete chtít dopřát trochu času sama pro sebe za zavřenými dveřmi ložnice, vzpomeňte si na tohle.

Vaše emoce nejsou porucha. Vaše touha po rozkoši není nemoc, kterou by měl někdo dávkovat na předpis. A ten vrnící kousek silikonu na nočním stolku už dávno není žádná lékařská pomůcka.

Je jen a jen váš. Bez diagnózy, bez omlouvání a bez zbytečné hanby. Vaše tělo je vaše území. Tak se přestaňte cítit provinile za to, že se na něm občas chcete cítit zkrátka dobře.

P.S.

Věřím, že tu největší sílu nad svou vlastní vitalitou, duševním klidem a prožíváním nezískáme tichým plněním cizích očekávání, ale v momentě, kdy naplno pochopíme kořeny starých dogmat a vezmeme své tělo i emoce pevně zpět do vlastních rukou. Abych mohla i nadále bourat mýty o „hysterických hormonech, které vyřeší jen nálepka od doktora“ a psát o tom, jak si skrze vědu, historii a selský rozum střežit naši životní jiskru a vybudovat si svobodnější zítřek bez zbytečného studu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl.