Článek
Znáte ten svíravý pocit, když vás něco přitahuje tak silně, že pro to dokážete obětovat úplně všechno? Představte si touhu ostrou a chladnou jako rozbité střepy skla.
Není to ovšem láska k jinému člověku. Mluvím o čisté vášni pro místo, kde lidské tělo pomalu přestává fungovat. Kde vám mráz doslova spálí plíce, jakmile se jen trochu hlouběji nadechnete.
Zkuste si vybavit ten úplně nejhorší mráz, jaký jste kdy zažily na zastávce autobusu. A teď si ten svíravý pocit vynásobte stem. To je prostředí, které neodpouští sebemenší chybu nebo zaváhání.
Představte si, že máte doma milujícího partnera, bezpečí a krásné teplo. A vy to všechno ze dne na den sbalíte do jednoho cestovního vaku, abyste mohly jíst zmrzlé suchary a spát ve stanech při minus čtyřiceti stupních.
Pro spoustu lidí je to naprosté šílenství a nepochopitelný hazard se životem. Pro něj to ale byla jediná cesta, jak se cítit skutečně naživu.
Dlouhá cesta z vyhřáté kanceláře do ledového pekla
Ten příběh působí spíš jako dobře napsaný filmový scénář než jako historická realita. Ale odehrál se a jeho hlavním hrdinou byl kluk od Pardubic, novinář a archivář Václav Vojtěch.
Zatímco většina jeho přátel toužila po klidném životě a bezpečné kariéře v nově vzniklé Československé republice, on měl své srdce úplně jinde.
Měl oči upřené k jihu. K tomu úplně nejzazšímu jihu, kde neexistují stromy, města, teplá káva ani bezpečné ústupové cesty. Tam, kde vládne jen zima a oslepující bílá tma.
Byl to právě on, kdo jako vůbec první Čech v historii otiskl svou botu do zamrzlého sněhu v Antarktidě. Zkuste tohle jméno říct nahlas. Většině lidí v dnešní době bohužel už vůbec nic neřekne.
Když legendární americký polárník Richard E. Byrd chystal na konci dvacátých let svou velkolepou výpravu, Vojtěch věděl, že u toho prostě nesmí chybět. Napsal veliteli dopis. A pak další a další.
Odpovědi ze zámoří byly stále stejné a naprosto chladné. Zkušený a slavný průzkumník logicky nepotřeboval nadšeného novináře bez jakýchkoliv polárních zkušeností.
Americká polární výprava admirála Byrda z roku 1928 byla nesmírně odvážným a drahým podnikem. Její účastníci jako vůbec první v historii přeletěli letadlem nad jižním pólem a úspěšně zmapovali obrovské kusy dosud neznámého území.
Z podpalubí s lopatou v ruce až k uznání světových elit
Většina z nás by to po třetím slušném odmítnutí zřejmě vzdala. Sklopily bychom hlavu, uvařily si kávu a dál si četly o velkých dobrodružstvích jen v bezpečí obýváku. Vojtěch to ale odmítl přijmout.
Udělal něco naprosto bláznivého. Odjel na vlastní pěst na daleký Nový Zéland, odkud měla loď vyplouvat do ledových vod, a doslova se vnutil na palubu.
Když ho zkušení námořníci nevzali jako vědce ani pozorovatele, nabídl dobrovolně své služby jako ten nejobyčejnější lodní topič.
Je to trochu podobný paradox, jako byste měly vystudovaná práva, ale šly dobrovolně drhnout podlahy do nejlepší advokátní kanceláře. Jen abyste mohly dýchat stejný vzduch jako ti nejlepší.
Vojtěch dřel v dusném, špinavém podpalubí. Házel těžkou lopatou černé uhlí, zatímco se dřevěná loď s děsivým praskáním probíjela ostrou ledovou tříští dál na jih.
Jeho neuvěřitelná vytrvalost, pokora a obrovská pracovní morálka nakonec udělaly své. Velení si všimlo, že tenhle nenápadný Čech má v sobě nevídanou sílu a odhodlání.
Byrd ho nakonec oficiálně povýšil. Z umazaného muže, který měl původně jen přikládat do kotle, se rázem stal právoplatný psovod a ceněný člen výsadku pro budování základny.
Bílá prázdnota, která krutě testuje hranice lidské mysli
Život na ledové pláni ovšem nepřipomínal žádnou romantickou zimní pohádku z hor. Byla to krutá, každodenní bitva o holé udržení tělesné teploty a zdravého rozumu.
Představte si tmu, která trvá dlouhé měsíce. Je to tíha, jako když vás někdo zavře do mrazáku a zahodí klíč. Nemáte jak utéct, když vás nečekaně přepadne úzkost z nekonečného prostoru.
Vlhkost z jejich vlastního dechu okamžitě namrzala na stěnách plátěných stanů i na těžkých spacích pytlích. Spát znamenalo klepat se zimou a tiše doufat, že se ráno ještě vůbec probudíte.
Vojtěch se musel naučit spolehlivě řídit psí spřežení. Navigoval sáně v podmínkách, kde bílá tma dokáže člověka úplně dezorientovat během několika málo vteřin.
Jeho fyzická výdrž a oddanost celé misi byly natolik zásadní, že nezůstaly bez povšimnutí těch úplně nejvyšších politických míst v Americe.
Za své mimořádné zásluhy obdržel po návratu Zlatou medaili Kongresu USA. Toto velmi vzácné ocenění se uděluje jen lidem, kteří se významně zapsali do světové historie.
Václav Vojtěch si z náročné expedice nepřivezl jen slavnou medaili, ale také unikátní filmové záběry. Ty chtěl využít pro své populární přednášky a psaní knih, čímž plánoval financovat svou další vysněnou cestu.
Zrada, která přišla ve chvíli největšího rodinného klidu
Muž, který vlastní silou přežil to absolutně nejhorší myslitelné prostředí na naší planetě, se vrátil domů živý. Byl plný nadšení, nových plánů a obrovské životní energie do dalších let.
Jeho obětavá žena Božena ho celou dobu podporovala. Milovala ho zřejmě natolik, že ho nechala jít za jeho šíleným snem, i když to znamenalo žít v neustálém a sžíravém strachu o jeho život.
Kolik z nás by dokázalo projevit takovou míru nesobecké lásky? Nechat partnera riskovat život v mrazu, protože hluboko uvnitř víte, že bez té cesty by to už prostě nebyl on?
Vojtěch chtěl brzy vést svou vlastní, tentokrát plně českou expedici. Mířil na daleký sever, chtěl prozkoumávat taje a nástrahy drsné Aljašky.
Osud má ale někdy velmi krutý a těžko pochopitelný smysl pro ironii. Člověk, který slavně zvítězil nad antarktickými vánicemi, nenašel svůj konec ve věčném ledu.
V srpnu roku 1932, pouhých pár dní před velkolepým odjezdem na novou výpravu, se s ním nečekaně převrhla kanoe na řece Labi. V krásném letním dni, v naprostém bezpečí nedaleko Sadské.
Je to podobný paradox, jako když ve zdraví přežijete havárii velkého letadla a po cestě z letiště si fatálně zlomíte nohu na rovném chodníku před domem.
Uhodil se nešťastně do hlavy a utonul ve známé, klidné vodě, kterou důvěrně znal už od dětství. Jeho velký celoživotní sen tak zhasl dřív, než stihl znovu nabrat vítr do plachet.
Největší a nejhlubší bolest z této ztráty ale nenesl on. Celá tíha toho nespravedlivého okamžiku dopadla na bedra jeho mladé ženy Boženy.
Představte si tu hroznou bezmoc. Musela se smířit s tím, že ztratila svého milovaného manžela přesně ve chvíli, kdy měl to nejnebezpečnější období definitivně za sebou.
Co nám příběh z ledu říká o našich vlastních životech
My všechny se občas cítíme utahané z běžných, každodenních starostí. Z těch neustálých nákupů, nekonečného praní prádla, pracovních e-mailů a povinností, které jako by nikdy nekončily.
Dny se nám někdy nepříjemně slévají do jedné šedé šmouhy. Často máme pocit, že nám pod rukama utíká nějaké to velké, skutečné životní dobrodružství, o kterém jsme snily.
Příběh Václava Vojtěcha nám ale ukazuje, že sny opravdu stojí za to následovat, i když cesta k nim hodně bolí. I když na začátku musíte dělat tu nejpodřadnější práci a nikdo vám zpočátku nevěří.
A hlavně nám velmi jemně a citlivě připomíná, abychom si víc vážily těch zdánlivě úplně nejobyčejnějších a nejbezpečnějších chvil v našem hektickém dni.
Toho obyčejného tepla, když si večer po těžkém dni zalezeme s hrnkem horkého čaje pod oblíbenou deku. Toho tichého pocitu pevných stěn kolem nás.
Protože to opravdové bezpečí a hluboké štěstí se ve skutečnosti neskrývá na nedosažitelném a mrazivém konci světa. Čeká na nás přímo doma, v drobných okamžicích a v pevném objetí těch, které milujeme.
P.S.
Věřím, že historie nejsou jen nudné letopočty a jména slavných generálů. Jsou to především hluboké lidské příběhy o posedlosti, vytrvalosti a obrovské ceně, kterou platíme za splněné sny. Příběh prvního Čecha v Antarktidě nám dává důležitou lekci – ukazuje, že i když dokážeme překonat ty nejextrémnější překážky na světě, o našem osudu často rozhodne naprostá banalita ve chvíli, kdy se cítíme nejvíc v bezpečí. Pokud vám dává smysl číst texty, které propojují historická fakta s psychologií a s hlubším pohledem na lidskou křehkost, budu vděčná za vaši podporu. Pomůže mi dál psát články, které jdou pod povrch a ukazují naši minulost z mnohem lidštější a citlivější perspektivy.
