Článek
Zkuste si na chvíli vybavit své dnešní ráno. Možná jste si cestou do práce v rychlosti koupily kávu. Objednávku jste naklikaly do aplikace v telefonu, v kavárně jste jen s úsměvem, který přes okraj kelímku nebyl ani vidět, popadly svou kávu a šly. V supermarketu jste zamířily rovnou k samoobslužné pokladně, abyste se vyhnuly frontám i lidem. Večer pak napíšete kamarádce rychlou zprávu na WhatsAppu, místo abyste jí zkrátka zavolaly.
Je to tak neuvěřitelně efektivní. Rychlé. Moderní. Dokonale plynulé.
A přesto se vkrádá pocit, že nám něco podstatného chybí. Jsme neustále ve spojení s celým světem, náš telefon pípá každou minutu, a přitom se občas cítíme tak podivně… odpojené. Jako bychom žily v obrovském orchestru, ze kterého ale každý den nenápadně odejde jeden hudebník. Hudba sice hraje dál a zpočátku si ničeho nevšimnete, ale po čase zjistíte, že symfonie ztratila svou hloubku a barvu.
Tohle plíživé ticho kolem nás není jen náš subjektivní pocit. Odborníci nedávno objevili fenomén, ze kterého doslova běhá mráz po zádech. Aniž bychom si to uvědomovaly, naše životy začala potichu vysávat epidemie mizejících slov.
Kávu s sebou a hlavně na mě nemluvte
Upřímně? Sama to moc dobře znám. Po celodenním kolotoči uzávěrek, e-mailů a schůzek bývám někdy tak neuvěřitelně vyčerpaná, že představa další komunikace je pro mě rovnocenná výstupu na Mount Everest. Nasadím si sluchátka a okolní svět zkrátka vypnu.
Jenže věda nám právě nastavila docela nemilosrdné zrcadlo. Podle fascinujících zjištění týmu psychologů z Arizonské univerzity dochází k bezprecedentnímu propadu v tom, kolik toho za den řekneme. Vědci shromáždili audionahrávky z běžného života od více než 2 000 lidí ve věku od 10 do 94 let a analyzovali jejich denní konverzace. Výsledek?
V roce 2005 průměrný člověk za den vyslovil kolem 16 000 slov. Do roku 2019 toto číslo strmě spadlo na 12 700 slov. To představuje téměř 28% pokles.
Možná si řeknete: „No a co? Prostě méně plácáme do prázdna.“ Ale podívejme se na to v širším měřítku. Každý jednotlivý rok od roku 2005 přicházíme v průměru o 338 vyřčených slov denně. To znamená neuvěřitelných 120 000 nevyřčených slov za jediný rok! Jak vysvětluje rozbor této problematiky na webu IFL Science, propad počtu slov za den ukazuje na obrovskou celospolečenskou proměnu.
Tento trend je navíc mnohem strmější u mladších generací. Lidé do 25 let ztrácejí neuvěřitelných 452 slov ročně. Nicméně propad o 314 slov ročně u starších ročníků jasně dokazuje, že nejde jen o problém „mladých s mobily v ruce“. Je to problém nás všech.
Tichý zloděj jménem „Efektivita“
Kam se ta slova vlastně poděla? Neznamená to, že bychom spolu přestaly probírat vztahy nad skleničkou vína nebo že by ustaly hluboké debaty s partnery. To, o co přicházíme, jsou takzvané mikrointerakce. Ty malé, zdánlivě naprosto nedůležité sociální dotyky s naším okolím.
Zkuste si to představit jako naši stravu. Hluboké vztahy s rodinou a přáteli jsou jako makroživiny – bílkoviny, tuky, sacharidy. Bez nich bychom vůbec nemohly fungovat. Ale ty drobné, náhodné rozhovory – úsměv na pošťačku, prohození pár slov o počasí se sousedem, poděkování pokladní – to jsou naše vitamíny a minerály. Když je vysadíte, nezemřete hned hlady. Ale po pár měsících nebo letech se budete cítit bez energie, vaše psychická imunita klesne a budete mnohem náchylnější k úzkostem.
- Místo ptaní se na cestu používáme GPS navigaci.
- Místo telefonátu pošleme SMS.
- Místo objednání večeře u číšníka si naklikáme jídlo u digitálního kiosku.
- Místo malého popovídání s taxikářem sedíme vzadu s očima přilepenýma na Instagram.
Textování a online komunikace nahradily tu živou. Problém tkví ale v tom, že psané slovo nemá tón. Nemá načasování. Chybí mu lidské teplo a fyzická přítomnost. Studie potvrzují, že hlasová interakce – i ta úplně triviální – buduje mnohem silnější sociální vazby než pouhý text, a to dokonce i tehdy, když předem předpokládáme, že rozhovor bude trapný nebo zbytečný.
Lék na samotu máme doslova na jazyku
Mizející slova představují malé, nenápadné sociální kontakty, které se prostě vypařují z našeho každodenního života. A ruku v ruce s tím se nenápadně formují naše pocity osamělosti. Vždyť tyto drobné interakce tvořily nenápadné „lepidlo“, které nás drželo pohromadě jako společnost. Dávaly nám pocit, že někam patříme, že jsme součástí okolního světa, že jsme viděny.
Nebudu vám tady kázat, že máte zahodit telefony do řeky a přestat používat samoobslužné pokladny. Sama to nedokážu. Moderní technologie a chytré aplikace nám šetří obrovské množství času v našem už tak přeplněném ženském vesmíru.
Co ale udělat můžeme, je začít si toto ticho cíleně uvědomovat. Můžeme si ty ukradené vitamíny naší psychiky začít dávkovat zpět.
Zkusme to dnes vzít jako takovou malou osobní výzvu. Možná, až si půjdete odpoledne pro kávu, sundejte si na ty dvě minuty sluchátka. Zeptejte se baristy, jaký má den. Pochvalte kolegyni ve výtahu parfém. Nebo prostě jen zvedněte telefon a zavolejte mamce, místo abyste jí poslaly jen fotku dítěte přes zprávu.
Každé vyslovené slovo navíc je totiž malým vítězstvím nad samotou. A já věřím, že společně můžeme ten tichý orchestr zase naplno rozehrát. Budu v tom s vámi!
P.S.
Věřím, že největší sílu nad svou spokojeností nezískáme v lepším nastavení aplikací, ale v momentě, kdy se rozhodneme znovu rozehrát náš osobní orchestr živé komunikace. Abych mohla i nadále bourat mýty a psát o tom, jak si udržet hloubku vztahů v digitální éře díky vědě a selskému rozumu, ocením vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co se skutečně vytrácí z našich dnů.
