Článek
Mrzačení ženských pohlavních orgánů, odborně zvaná mutilace, zahrnuje částečné nebo úplné odstranění vnějších ženských pohlavních orgánů nebo jiné poškození ženských pohlavních orgánů z jiných než lékařských důvodů. Tato praxe nemá pro dívky a ženy žádný zdravotní přínos, provádějí ji většinou tradiční lékaři. Mutilace může způsobit silné krvácení a problémy s močením, později cysty, infekce a také komplikace při porodu a zvýšené riziko úmrtí novorozenců. Ve 30 zemích Afriky, Blízkého východu a Asie, kde se praktikuje, ji podstoupilo více než 200 milionů dnes žijících dívek a žen. Provádí se většinou na mladých dívkách mezi kojeneckým věkem a 15 lety. Podle WHO jde o porušení lidských práv dívek a žen. Odráží hluboce zakořeněnou nerovnost mezi pohlavími a představuje extrémní formu diskriminace dívek a žen. Téměř vždy se provádí na nezletilých a je porušením práv dětí. Tato praxe rovněž porušuje práva osob na zdraví, bezpečnost a tělesnou integritu, právo nebýt mučen a podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a právo na život v případech, kdy má zákrok za následek smrt.
Mrzačení ženských pohlavních orgánů se dělí podle WHO na čtyři hlavní typy. Při prvním typu je odstraněna vnější a viditelná část klitorisu částečně nebo úplně nebo pouze předkožka klitorisu. U druhého typu jsou odstraněny úplně či částečně žalud klitorisu a malé stydké pysky s variabilním odstraněním velkých stydkých pysků. Třetí typ známý pod pojmem infibulace znamená zúžení poševního vchodu vytvořením krycího těsnění. Těsnění se vytvoří rozříznutím a změnou polohy malých nebo velkých stydkých pysků, někdy sešitím, s odstraněním předkožky klitorisu a žaludu nebo bez nich. Pod čtvrtý typ se řadí všechny ostatní škodlivé zákroky na ženských pohlavních orgánech pro nelékařské účely, např. propichování, řezání, škrábání a kauterizace genitálií (vypalování žhavým předmětem).
Z popisu je zřejmé, že zahrnuje odstranění a poškození zdravé a normální ženské pohlavní tkáně a narušuje přirozené funkce těla dívek a žen. K bezprostředním komplikacím těchto zákroků patří silná bolest, nadměrné krvácení, otok tkáně pohlavních orgánů, horečka, infekce, problémy s močením, problémy s hojením ran, poranění okolní genitální tkáně, šok a smrt. Často se vyskytují také dlouhodobé komplikace jako jsou problémy s močením (bolestivé močení, infekce močových cest), vaginální problémy (výtok, svědění, bakteriální vaginóza a další infekce), menstruační problémy (bolestivá menstruace, potíže s odchodem menstruační krve atd.), jizvy a keloidy, sexuální problémy (bolest při pohlavním styku, snížené uspokojení atd.), zvýšené riziko porodních komplikací (obtížný porod, nadměrné krvácení, císařský řez, nutnost resuscitace dítěte atd.) a úmrtí novorozence, nutnost pozdějších operací: například utěsnění nebo zúžení poševního vchodu může vést k praxi pozdějšího rozříznutí utěsněné pochvy, aby byl umožněn pohlavní styk a porod (deinfibulace). Někdy je tkáň genitálu znovu několikrát sešívána, a to i po porodu, tudíž žena prochází opakovanými procedurami otevírání a uzavírání, což dále zvyšuje bezprostřední i dlouhodobá rizika. Mutilace spolu nesou také řadu psychických problémů především deprese, úzkost, posttraumatická stresová porucha, nízké sebevědomí atd.
Důvody, proč se mrzačení ženských pohlavních orgánů provádí, se v jednotlivých regionech i v čase liší a zahrnují kombinaci sociokulturních faktorů v rodinách a komunitách.
Tam, kde je úprava vnějších genitálií žen společenskou konvencí (společenskou normou), je silnou motivací k udržování této praxe společenský tlak přizpůsobit se tomu, co dělají a dělali ostatní, stejně jako potřeba být společensky akceptován a strach z odmítnutí komunitou. Mrzačení ženských pohlavních orgánů je často považováno za nezbytnou součást výchovy dívky a způsob, jak ji připravit na dospělost a manželství. Je často motivováno přesvědčením o tom, co je považováno za přijatelné sexuální chování, jeho cílem je zajistit předmanželské panenství a manželskou věrnost. Tam, kde se věří, že mrzačení ženských pohlavních orgánů zvyšuje sňatečnost – tedy šanci dívky dobře se vdát, je jeho provádění pravděpodobnější. Je spojeno s kulturními ideály ženskosti a skromnosti, které zahrnují představu, že dívky jsou čisté a krásné po odstranění částí těla, které jsou považovány za nečisté, neženské nebo mužské. Někteří lidé se domnívají, že tato praxe má náboženskou podporu, ačkoli ji žádné náboženské spisy nepředepisují. Náboženští představitelé zaujímají k mrzačení ženských pohlavních orgánů různé postoje: někteří ho podporují, jiní ho považují za irelevantní pro náboženství a další přispívají k jeho odstranění. Ve většině společností, kde se praktikuje, je považováno za kulturní tradici, což se často používá jako argument pro její pokračování.
V některých oblastech dochází k tzv. medikalizovaní ženských mutilací z několika důvodů. Tím je především přesvědčení, že riziko komplikací je nižší než u nemedikalizovaného obřezávání často v otřesných hygienických podmínkách. Ale také přesvědčení, že medikalizace by mohla být prvním krokem k úplnému upuštění od této praktiky. Poskytovatelé zdravotní péče, kteří mutilace provádějí, jsou sami členy komunit praktikujících tyto zákroky a podléhají stejným společenským normám. A v neposlední řadě může existovat i finanční motivace k provádění této praktiky zdravotnickými zařízeními.
V roce 2008 přijalo Světové zdravotnické shromáždění rezoluci o eliminaci mutilací ženských pohlavním orgánů, která zdůrazňuje potřebu společného postupu ve všech sektorech - zdravotnictví, vzdělávání, financích, justici a ženských záležitostech.
Proč ale vůbec v historii lidstva takové praktiky vznikly a udržely se do 21. století? K čemu to může být dobré, napadne jistě nejednoho obyvatele západního kulturního okruhu. Stojí za nimi především kulturní představy o dětství, dospělosti a pohlavní identitě, které jsou významově propojeny s představami estetickými, hygienickými, etickými, náboženskými… Podle těchto představ jsou genitální adjustace (stejně jako jiné kulturní zásahy) nástrojem dotvoření nedokonalé přírody kulturou. U některých národů procházejí úpravami genitálií obě pohlaví v průběhu přechodových rituálů, kdy se chlapci stávají muži a dívky ženami. Aby tato změna mohla nastat, je potřeba napravit nedokonalosti přírody: pohlavně částečně nerozlišené dítě je „upraveno“ do podoby muže či ženy tím, že z dětských genitálií chlapců je odstraněna „ženská“ část, tj. předkožka reprezentující pozůstatky vulvy, a z dětských genitálií dívek je odstraněna část „mužská“, tj. klitoris, reprezentující mužský pohlavní úd. Takováto úprava genitálií je také podmínkou a předpokladem dospělého – plnohodnotného – sexuálního styku, protože pouze dospělý život je charakterizován jako sexuální. Proto také v některých kulturách není pohlavní styk s neobřezaným chlapcem pokládán za nevěru; je to něco, co není potřeba brát vážně.
I když se nám to může, zde na západě zdát nepochopitelné, lze i v našem kulturním okruhu najít jisté analogie v úpravách vnějších pohlavních orgánů. Např. ženské genitální depilace: tak, jako jsou dívky v těchto kulturách neobřezané a ženy obřezané, tak jsou dívky v naší vlastní kultuře nedepilované, protože jsou neochlupené, a dospělé ženy depilované, tedy paradoxně opět neochlupené, ale na základě kulturního zásahu. Tato tělesná úprava je v dnešní době běžná u obou pohlaví, avšak dříve byla výrazně genderově specifická, mírně ponižující otázka mířena k jedinci mužského pohlaví ve fázi přechodu do dospělosti často zní „Tak co, už se holíš?“ Odstraňování těchto tělesných součástí bylo chápáno jako znak mužství. Analogicky k situaci ženské pohlavní depilace ten, kdo tak nečinil, byl posměšně zván holobrádek, přestože i ti, co se již holili, měli depilované brady. Stejně, jako v případě tělesných mutilací, až kulturní zásahy, činí z dítěte dospělého. Před několika málo desítkami let bylo také naprosto nepřípustné, aby se dívky před pubertou, v pubertě a dospívání líčily, tato úprava byla vyhrazena pouze dospělým ženám. Dohadování s rodiči, zda dovolí potomkovi genitální piercing je v podstatě vyjednávání statusu dospělosti, který, na rozdíl od praxe kultur s mutilacemi pohlavních orgánů, není zcela jednoznačně vymezen. Naše kultura zcela jasně rozeznává datum narození jako hraniční moment nedospělosti a dospělosti, kdy pouze osoby prošlé tímto časovým momentem smějí vstupovat do určitých aktivit asociovaných s dospělostí. Bez ohledu na to, zda je biologicky dospělý, např. trestní řád stanovuje možnost zahájení párového sexuálního života, tedy podle data narození se stáváme kulturně akceptovatelným partnerem k pohlavnímu styku, způsobilým k uzavření manželství, plně trestně zodpovědný za své činy atd. Analogicky jako v kulturách, které vyznačí dospělé jedince tělesnými úpravami, čím se mohou vyhnout např. matoucí otázce „bylo jí už patnáct?“ Dospělost není možná bez kulturních zásahů, protože lidskost není možná bez zásahů kultury do naší nedokonalé přirozenosti. Lidé se prostě od zvířat liší právě tím, že potřebují symbolické akty, aby se lidmi stali, aby byli plnohodnotnými (tedy jednou dospělými) jedinci.
Pak je tu také otázka estetiky, hygieny a čistoty. Neobřezané ženské genitálie (obdobně jako genitálie mužské) mohou být v dané kultuře vnímány jako odpudivé a nečisté, a dokonce je možné věřit, že kdyby nebyly adjustovány, mohly by dorůst do podoby penisu. Prostě nejsou sexy. V Súdánu je neobřezaná žena opovrhovaná a pokládána téměř za prostitutku a nečistou špindíru. Pro obřízku nejčastěji užívaný výraz je tam „húr“ – očištění. Významem tohoto aktu je tedy v této kultuře čistota a očištění, a to jak ve fyzickém, tak v morálním smyslu. Tato konceptualizace nečistoty v morálním smyslu související s přítomností či nepřítomností klitorisu není ani Evropě zcela neznámá. Evropští i američtí chirurgové se v 19. století snažili „léčit“ fyzickou, mentální i morální disbalanci právě odstraňováním klitorisu. V dobách, které opanovalo přesvědčení, že masturbace je nejen fyzické, ale i morální zlo, a že zcela nevyhnutelně způsobuje specifická onemocnění a vede k mravně závadnému jednání, je toto jednání alespoň zčásti pochopitelné. Při mutilacích pohlavních orgánů tak vlastně nemusí jít vůbec o potlačování ženské sexuality, ale naopak o její zesilování, zdůrazňování ženskosti a její symbolické proklamace. Jedinec se pro opačné pohlaví stává naopak pohlavně plnohodnotný dospělý, sexuálně žádoucí a morálně akceptovatelný. A dokonce, v některých oblastech může žena tímto aktem získávat i jistou morální nadřazenost nad muži, jako např. ženy ve viktoriánské Evropě, které měly, jako stvoření bez vášně k sexu, zvýšenou schopnost přivést sexuálními touhami zmítané muže k bohu. Mohli bychom také vnímat paralelu ke kastrátům, kteří vzdáním se své nežádoucí a nevyžadované sexuality dosahovali pozic sociální nadřazenosti nad mnohými z těch, kteří se takovémuto zákroku nepodrobili, ale o mužských pohlavních adjustacích zase příště…
Zdroje:
Skupnik J. (2007): Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně antropologická perspektiva. CERM, s r.o. http://33_antropo_skupnik.pdf
Zdroj obrázku: Amnon s (Amnon Shavit). – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=26041439
