Článek
Ženský a mužský mozek, téma k nekonečně vášnivým debatám. Existují nato vědecké studie z oblasti neurobiologie, psychologie, antropologie… A potom máme vlastní život v dennodenním kontaktu s jinými mozky. Co nás v životě nejvíce ovlivňuje, jsou vztahy a s nimi spojené emoce obávané, děsivé, nikým nechtěné, ale i radostné, euforické, chtěné všemi deseti. Některé osoby v našem životě si nemůžeme vybrat - rodiče, učitele, sourozence … Musíme se ve vztahu k nim naučit nějak přežít. Ale partneři, to je jiná parketa, tam máme svobodnou volbu. Ve zralejším věku s řadou předchozích zkušeností, z nichž mnohé jsou nepříjemné, si vybereme partnera nejen podle toho „jak s námi mlátí hormony v mozku“, ale také rozumem. Už víme aspoň, co nechceme. A tak volíme to, co si myslíme, že bychom chtěli. Po pár měsících na růžovém obláčku, kdy jedeme na vlně estrogenů, endorfinů, oxytocinu a dopaminu se v té čarokrásné krajině zalité sluncem začnou vyskytovat mráčky. Trošku nám to zhorší náladu, ale jsme přeci inteligentní, sociální bytosti se schopností artikulované řeči a vysoce vyvinutou kůrou koncového mozku. Nejsme přeci jen lidoopi. Máme tedy rozvinuté kognitivní a komunikační schopnosti a nenecháme se hned tak něčím rozhodit. Vždyť vše se dá rozumně vykomunikovat. Nejlépe po chvíli, kdy vztek a jemu podobné emoce vezmou zpátečku. Anebo ne? Vezmeme plný pytel pozitivního nastavení, dobrých úmyslů, vřelého soucitu, lásky a přesvědčení, že šlo o malé nedorozumění. Rozeběhneme se vstříc druhé inteligentní bytosti, racionální povaze zvané muž s touhou vysvětlení, usmíření vstříc dalšímu budování vztahu našich snů… a rozplácneme se i s pytlem těchto dobrot o zeď mlčení, nastane ticho, absolutní ticho. Jen tam tak zíráme s otevřenými ústy, v šoku, co se to děje. Nevěříme vlastním uším, když slyšíme pouze ticho. Ticho vycházející od člověka společenského, komunikativního, veselého, pro ostatní obětavého. Ticho trýznivé, mučivé, rezonující až do morku kostí. S pocitem obrovského ponížení sebereme zbytky pozitivních emocí zpět do pytle a odejdeme k sobě, do svého nitra s úpornou snahou pochopit…
„Žena mluví, i když mlčí,“ říkají vědci. Řečová centra žen jsou v mozku aktivní, i když nemluví. Muž když mlčí, tak mlčí i jeho řečová centra. Žena řeší nastolený problém mluvením, při mluvení si utřiďuje myšlenky a mluvením dojde ke svému řešení. Ať je to mluvení hlasité, s někým, nebo tiché, sama k sobě. Muž řeší problém myšlením v tichu, stáhne smysly, myslí staticky a dojde v tichu k řešení problému, až pak jej vysloví.
To přeci vím, jsem přeci vědec, takže proces myšlení mého muže ještě nebyl ukončen a já běžela vstříc příliš brzy! Aha… Příště počkám déle…
Taktika zabírá, ale s každým dalším problémem se ticho prodlužuje z několika hodin na dny, s několika dnů na týdny. Naučím se hledat v počátečním tichu úlevu, úlevu že nic nemusím, vše se děje samo, opadá vztek a jemu podobné negativní emoce, nezraňujeme se slovy, které bychom bez vlivu těchto emocí nikdy nevyslovili, protože to tak ve skutečnosti necítíme. Netlač řeku, teče sama…mi zní v uších v tom blahodárném tichu. Ticho je milosrdné, uzdravující, vím přeci, že po pár dnech pomine a vše bude zase zalito sluncem… nebo ne?
Ticho trvající několik týdnů nás sešupne z růžového obláčku na tvrdou zem, zažijeme pěkný držkopád. Tohle ticho už není milosrdné, je to ticho ďábelské, trhající nám srdce na kusy. Z tohoto ticha se vynořuje milion otázek. Proč nejsou moje dobré úmysly, soucit, láska vzaty v potaz? Vždyť jsem se tak snažila budovat krásný vztah. Proč můj partner neocení mojí schopnost řešit neshody dospěle, racionálně? Proč neocení mojí schopnost odpuštění, jsme přece lidé s vlastními chybami, ne? Proč začínám mít pocit, že jsem udělala něco špatně? Byla jsem přeci vprávu. To on se nezachoval hezky… Proč jsem to jenom řekla, napsala, příště se musím více ovládat. Proč mám pocit viny? Nic špatného jsem neudělala. BLIK… Je to ten záměr ticha? Vyvolat ve mě pocit VINY? To je přeci manipulace, trestání mlčením, pasivní agrese! Toho by on nebyl schopný, má mě přeci rád, je to vysoce inteligentní člověk, k ničemu takovému by se nesnížil. Musí to být nějaké hlubší zranění z minulosti, někdo mu musel hodně ublížit, to on je chudák, oběť. Pomůžu mu. Seberu svůj pytel lásky, soucitu, dobrých úmyslů a přesvědčení, že ho vyléčím pomalu po kousku, já přeci nejsem ta, která mu tak hluboce ublížila… Rozbíjím se o hradbu ticha znovu a znovu. Pytel už se pomalu vyprazdňuje. Po měsících nárazů do ticha v něm nezbývá už nic. A tak si vybírám klid, už se neobhajuji, nevysvětluji, nepřesvědčuji do ticha. Kdo chce rozumět, porozumí i beze slov. Kdo nechce, toho slova stejně neprobudí. Ticho je moje nová odpověď na neúctu.
