Článek
Začneme na letišti. Mezi pasažéry pravidelné linky směřující z jedné evropské metropole na ostrov v Atlantiku, čekajícími na odbavení, vidím skupinku asi deseti Čechů. A poznám je na první pohled, aniž by promluvili. Ne, tentokrát nejsou poznávacím znamením bílé ponožky v sandálech, neboť je chladno. Jsem si jistá, že jsou to Češi, protože se cpou dopředu a dost neomaleně. Zkrátka, musíme být všude první, že? A jakmile se otevře náš gate, vystřelí jako kdyby jim za zadkem hořelo. Vážení, letadlo není tramvaj, v něm máte každý své sedadlo, které vám nikdo neobsadí, a když si koupíte letenky včas, můžete si i vybrat. A nebojte, určitě neodletí dřív. S tím jsem se opravdu nikdy nesetkala.
Koneckonců nemusíme ani nikam letět, abychom si všimli, jak se chovají někteří našinci při nastupování do dopravních prostředků. Všude v civilizovaném světě je běžné, že se cestující na zastávkách řadí do fronty podle toho, jak přišli, stejně jako v obchodě. U nás ne, tady nerozhoduje čas, nýbrž ostré lokty.
Ale vraťme se zpět na letiště, respektive do letadla. Po nervy drásajícím zážitku z nedávné doby, mám prosbu ke všem rodičům, kteří cestují s malými dětmi na delší vzdálenost. Vezměte jim sebou hračky, jimiž se zabaví. Není nic horšího, než šest hodin trpět nepřetržité kopání do sedačky a ječení. A když dostanete od maminky nezbedného synka ještě vynadáno, že jste si ji dovolili upozornit na jeho nevhodné chování a nezkrotí ho ani palubní personál, to už je opravdu silné kafe. Kdybych jela autobusem, asi bych na nejbližší zastávce vystoupila, ve vlaku si přesedla do jiného vagónu, v letadle to bohužel nejde. Tak si to prosím uvědomte.
Právě jsme dosedli na ranvej a z českých řad se ozývá potlesk. Ne, není to žádný prohřešek, občas se s tímto rituálem setkávám i u cizinců, ale nejsme na divadelním představení. Řidiči autobusu ani strojvedoucímu taky netleskáte, nehledě na to, že váš potlesk piloti v kokpitu fakt neslyší. Chcete-li jim opravdu poděkovat a pochválit je, napište příslušné letecké společnosti.
No jasně, a opět chvátáme! Ještě běží motory, ale nedočkaví potomci praotce Čecha už stojí v uličce a vytahují z přihrádky příruční zavazadla, aniž by vyčkali pokynů palubních průvodčích.
Tak cestu máme úspěšně za sebou, check-in v hotelu taky a hurá na večeři. Já do restaurace, formou á la carte, to jest výběrem z jídelního lístku, většina osazenstva do vedlejší jídelny, kde se podává strava v rámci programu all inclusive. Nemám v úmyslu lenošit u bazénu a cpát se od rána do večera. Zvolila jsem pobyt pouze se snídaní, abych měla prostor k poznávání zdejších památek, přírody, kultury a k ochutnávání místních specialit.
Našinců je v hotelu požehnaně, tak bude při stolování určitě veselo, stejně jako loni na krásném ostrově ve Středomoří. Představím vám jednu postarší českou manželskou dvojici, říkejme jim třeba Pepa a Božena. První den u snídaně: Sedí u vedlejšího stolu a hodují o sto šest. Ano, u moře chutná dvojnásob, ale tohle vypadá na oceán. „Pepo, tys nevzal tašku, viď?“ Praví Božena s plnou pusou. Aha, asi chtějí jít hned ze snídaně na pláž, pomyslím si. Pepa těžkopádně zvedá svých 150 kilo a houpavým krokem odchází. Po chvíli se celý uřícený vrací ke stolu a v ruce žmoulá květovanou nákupní tašku. Ale vždyť je prázdná! Jo, ani ne pět minut. Božka je asi zvyklá chodit doma po ránu na tržiště pro ovoce. Tak aby nevyšla ze cviku, aplikuje tuto metodu i v restauraci čtyřhvězdičkového hotelu. V tašce mizí trs banánů, asi kilo broskví, několikero hroznů vína… Škoda, příště to chce větší tašku, meloun už se nevešel, tak alespoň dvě nektarinky do ruky. S naditou kabelou odkráčí k východu a nevěřícné pohledy šokovaného personálu komentuje slovy: „No co, vždyť jsme si to zaplatili.“ Po chvíli také odcházím, pokynu servírkám a hlasitě popřeji „have a nice day.“ Vlastenci prominou, ale česky se mi v tuto chvíli opravdu mluvit nechce, neboť se za své soukmenovce fakt stydím.
Myslím, že pro ilustraci stačilo, tak opusťme restauraci a pojďme na pokoj. Že tam nic zajímavého není? Haha, to byste se divili! Někteří hosté se totiž domnívají, že si z něho mohou vzít domů vše, co poberou. Moje kamarádka, která pracuje jako recepční v jednom luxusním wellness hotelu, mi tuhle líčila, co všechno jejich hosté ukradnou a nestačila jsem se divit. Nejvíc prý frčí ručníky, osušky, skleničky, ale také se ztrácejí župany a dokonce i lůžkoviny. A víte, co je zajímavé? Povětšinou z pokojů, obsazených Čechy. To je vizitka, co?
Tak si pojďme povědět, co si bez obav můžete z hotelového pokoje odvézt na památku. Například trepky, které najdete v hotelích vyšších kategorií. Ty jsou určeny pouze vám a pokud je vybalíte ze sáčku, pokojská je po vašem odjezdu vyhodí bez ohledu na to, zda jste je použili či nikoliv. Také si můžete vzít domů nespotřebovaná jednorázová balení sprchových gelů, šamponů, krémů a propagační materiály v podobě vizitek či pohlednic. Toť vše, ostatní vybavení pokoje patří k inventáři hotelu, a pokud si ho přivlastníte, dopouštíte se krádeže. Samozřejmě, když si vezmete roličku toaletního papíru na cestu, nebo rozbijete skleničku, nic se neděje, s tím se tak trochu počítá, ale nechápu jednu věc: Když mám desetitisíce na dovolenou, nemám přece potřebu zařizovat si domácnost hotelovým vybavením.
Ať již budete cestovat na kole po vlastech českých, nebo letadlem po všech kontinentech, přeji vám šťastný návrat. A ukažme světu, že jsme kultivovaný národ.
