Článek
A v neposlední řadě zakladatelem Expozice pardubického letectví, mentorem a spisovatelem v jedné osobě, panem Janem Rudzinským.
Jste členem akrobatické skupiny Flying Bulls Aerobatics Team, která patří k absolutní světové špičce. Na druhou stranu milujete historické letouny a jeden z nich, Bücker 1.131 Jungmann i vlastníte. Co vás baví víc, vrcholová skupinová akrobacie, sólová s historickými letouny nebo jen takové to domácí létání s vaším dvouplošníkem?
Obojí je splněným snem. Létání s Flying Bulls se však nedá ničím nahradit. Ale zároveň se kochat v dvouplošníku anebo si zalétat tu ladnou starou akrobacii třicátých let, má také své kouzlo. Takže jsem vděčnej, že mám obojí.
Chtěl jste být pilotem odmalička, nebo se u vás vášeň pro létající stroje projevila až později?
Co si pamatuji, tak jsem chtěl létat. I v dětství jsem měl kolem sebe jako hračky hodně letadla. Proč? To nevím. Jedna z možností je, že jsem létal v minulém životě (pokud je pro někoho koncept reinkarnace přijatelný). Dokonce jsem měl dlouho dojem, že jsem létal během druhé světové války. Nakonec však přišlo překvapení, když jsem v meditaci uviděl, že nesedím ve Spitfire, ale v Messerschmidtu a tudíž nejsem „ten hodný“. Ale tohle je spíše taková legrace, prostě do vzduchu mne to táhlo vždy. Nudné a otravné chvíle ve školách jsem přežil i díky tomu, že jsem stále létal ve svých představách. Létání je ztělesněná svoboda a po té asi toužíme všichni.
S akrobatickým týmem provádíte prvky, které kvůli jejich obtížnosti nelétá nikdo jiný na světě. Jak velkému přetížení, ať už kladnému či zápornému, jste vystaveni? A co váš organismus, zvykne si časem?
Někdo má k odolnosti vůči géčkům nějaké predispozice. Mně to nikdy nedělalo problém, ba naopak radost. Což je zvláštní, protože jako dítě jsem v autobuse zvracel dost pravidelně a bál jsem se jednou i na horské dráze. Ale když jsem zkusil akrobacii, tak jsem hned věděl, že je to ono! Samozřejmě odolnost na vyšší géčka se trochu trénovat musí, ale je to spíše o tom si to udržovat a po zimní pauze si hned nenaložit 100%. Vlastně já to mám opačně, pokud delší dobu nelétám akrobacii, tak mi to chybí, takže slovo závislost není úplně mimo.
Co se týká náročných prvků skupinové akrobacie, tak přetížení je ta menší starost. U skupinového létání je naprosto zásadní dodržovat určitá pravidla. Přidávat obtížnost postupně. A hlavně vědět, co dělat a co nedělat, když věci nejdou dle plánu. Také bychom neměli létat na svých 100%, ale mít neustále zálohu ve své kapacitě na řešení něčeho nepředvídatelného, co se může objevit. V tomto máme ohromnou výhodu stabilního týmu a hlavně předávání know-how a disciplíny od našich předchůdců, především zakladatelů téhle skupiny. Já osobně také hodně čerpám od svých kolegů, kteří jsou vojenští piloti. A vojenské standardy pro bezpečnost jsou na vysoké úrovni, což kolegové přinesli i k nám. A to zase obohatilo mne, jelikož normálně k těmto informacím přístup nemám.
Když se na vás dívám ze země, napadá mě: Jaká minimální vzdálenost mezi letouny ve formaci musí být dodržena, aby provádění prvků bylo ještě bezpečné?
Vzdálenost mezi našimi letadly se těžko popisuje, protože létáme tak, aby skupina během vystoupení vypadala jako jedno velké letadlo. Obecně se dá říci, že křídla by měla být v jedné rovině. Tedy tam kde končí křídlo vedoucího, by mělo hned být to moje, pouze posunuté kousek dozadu. Cca 1,5 metru, to je asi ideální vzdálenost. Také pracujeme s přenížením, tedy moje křídlo je cca půl metru pod křídlem vedoucího. To vše má své důvody. Především, že takto lze dobře „číst“, jak letí vedoucí a kopírovat jeho let, což je úkolem nás tří ostatních (takzvaných čísel). Takže nechodíme blíže, to už by nebylo dobré, ale ani o moc dále, tam už se pak hůře drží ta přesná pozice.
Jste jediný civilista ve skupině Flying Bulls Aerobatics Team, ostatní tři členové jsou vojenští piloti. Jak jste se mezi ně dostal?
Já si o to kdysi drze řekl. Ale sehrálo v tom roli i mnoho dalšího. Samozřejmě, náročný trénink. To, že se mne ujal Míra Krejčí a učil mne tomuhle řemeslu, za to jsem mu stále vděčný. A také štěstí, bez toho by to také nešlo. Ale my nemáme filozofii, že naši piloti musí být vojenští letci. To samo o sobě nestačí, protože je ohromný rozdíl v létání proudových letounů a akrobatických speciálů s pístovým motorem a vrtulí. Nicméně v poslední době bylo snazší najít nové kolegy právě z řad vojenských pilotů. Ale náš další náhradník už nepřichází z armády. Když jsem přišel ke skupině, nebyl tam žádný vojenský pilot.
U dopravních pilotů je maximální hranice pro výkon tohoto povolání 65 let. Existuje nějaké věkové omezení i pro vrcholové akrobatické piloty?
My to máme stejně. Sice tu neexistuje žádná oficiální regulace, ale sami jsme si určili 65 jako mezní věk. Přece jen to co létáme, je výjimečně náročné a je dobré dodržet nějaké standardy bezpečnosti. A také nikomu se s tím nechce končit, protože je to nádherné létání, takže tou hranicí jsme ten odchod zjednodušili. Prostě to déle nejde a je to.
V loňském roce jste s Flying Bulls předvedli husarský kousek na hranici lidských možností a za hranicí chápání, extrémně náročný tlačený skupinový přemet kolem jednoho z nejvyšších železničních mostů světa v kaňonu mezi skalami v Černé Hoře. Jak vás to napadlo a jak jste našli tak úchvatné místo?
To byla velmi speciální a náročná akce. My původně plánovali most v České republice. A plán byl udělat normální přemet ve skupině kolem mostu. Možná vzhledem k tomu, že nakonec jsme udělali tlačený přemet, tak se může zdát, že to není tak těžké, ale opak je pravdou. Z nějakého důvodu žádná skupina na světě přemet kolem mostu neprovedla.
Tedy původní plán byl zrealizovat tento nápad doma. Zde potřebuju poděkovat českému Úřadu pro civilní letectví, který byl velmi nápomocný a podporující. Jenže se ukázalo, že mosty, které by potenciálně mohly být vhodné v České republice, mají kolem sebe dráty vysokého napětí, což náš záměr zhatilo. Požádali jsme tedy našeho sponzora společnost Red Bull, zda nevědí o nějakém vhodném mostě a začalo velké evropské hledání. Skloubit naše požadavky a možnosti na konkrétních mostech se ukázalo jako mnohem větší oříšek, než si kdo dovede představit. Ano je pár dálničních mostů, kde by to šlo. Jenže, když létáme, nesmí na nich být provoz a dovedete si představit, co by obnášelo zastavit provoz na dálnici?
Nakonec nás z téhle situace vytáhl skvělý kolega Luka Banda z Red Bull Serbia/Montenegro a našel právě tenhle železniční most, který nejen splňuje to, co potřebujeme, ale je i v krásném prostředí. Nicméně život není černobílý, takže to nádherné horské údolí přineslo i další výzvy. Tou největší je, že není rovně, tedy pokaždé ten nálet pod most musel být ze zatáčky. Kolem tohohle projektu běhalo tolik lidí a zažili jsme toho tolik, že by to vydalo na knihu (možná to někdy sepíšu).
Každopádně, původní idea byl standardní přemet a ani ten není nic snadného. Už třeba proto, že během přemetu díky dopředné rychlosti nikdy neskončíte na stejném místě, kde jste začali. Posouváme se vpřed, nicméně ten most se bohužel nehne. Takže jsme museli vymyslet systém, jak to udělat. Jedna z možností je zůstat na zádech v horní úvrati přemetu déle a tím se vrátit zpět. Což zní jako snadné, ale právě nahoře máme nejmenší rychlost, takže je to také náročné. Nakonec to Standa Čejka (leader skupiny) vyřešil kombinací tohoto a toho, že do přemetu jsme začali tahat už před mostem. Těch přemetů jsme udělali mnoho. Nejdříve sólo podlety. Pak ve dvojici, trojici a celá skupina. A nakonec jsme to lítali už pak v klidu a s radostí.
A u toho jsme si vzpomněli na nápad našeho mechanika Miloše Špreňara, ať uděláme přemet tlačený. Že to už nikdo nepřekoná. Nejdříve jsme o tom nechtěli ani přemýšlet, jak náročná to byla představa. Je nutné si uvědomit, že momentálně nikdo na světě nelétá tlačený přemet ve skupině ani normálně, natož pod mostem (kromě nás). Bylo v tom mnoho komplikací a náročností. A tou největší bylo, že údolí není rovné. Když tlačíš dolů - most nevidíš. Kdyby v údolí byla nějaká silnice, můžeš se řídit podle ní, ale nic takového tam není. Tedy Standa coby vedoucí si musel najít orientační body na skalách a v údolí a my mu prostě museli věřit. My na číslech totiž koukáme jen na něj, na nic jiného a letíme za ním, ať se děje cokoliv. A až na poslední chvíli se výhled otevře a Standa vidí, zda letí správně mezi mostní pilíře.
Takže po dalším tréninku nad mostem jdeme naostro dolů. Jednou. Vícekrát se to dělat nebude. A vyšlo to. Já osobně nejsem se svým výkonem úplně spokojen, ale tohle je něco, co patrně nikdo nepřekoná.
Sóloví letečtí akrobaté nacvičují svoji sestavu na zemi, já tomu říkám „baletní průprava“. A co vy skupinoví, děláte to také tak?
Vzhledem k tomu, že máme stejnou sestavu celou sezónu, tak už to skupinové „chození“ neděláme. Pouze když zkoušíme něco nového. Já osobně si sestavu před vystoupením vizualizuju a trochu i nachodím.
Znám piloty, kteří se bojí výšek, na rozhlednu by je nikdo nedostal a na pouťových atrakcích se jim dělá špatně. Jak jste na tom vy?
Výšek se nebojím, ale že bych si stoupnul na kraj střechy a byl v klidu, tak to také ne. V letadle je pocit výšky jiný. Tam nemám pocit, že mohu spadnout. Letadlo je pro mne něco stabilního, co mám dost pod kontrolou, takže je to příjemnější. A co se týká pouťových atrakcí, tak ty jsem miloval, ale když jsem začal létat akrobacii, začaly mne nudit.
Teď na vážnější téma. V roce 2006 jste přežil vážnou leteckou nehodu. Na airshow v Bratislavě při hromadném vystoupení replik historických letounů do vás zezadu narazil kolega a vrtulí vám doslova usekl ocas. Bez ocasních ploch se letoun nedá nijak ovládat, takže jste se s ním zřítil z 60 metrů a zapíchl do země. Za jak dlouho po vážném zranění jste se vrátil zpět do kokpitu a měl jste strach?
Když jsem ležel v nemocnici, tak jeden z nejčastějších dotazů od návštěv byl: „Tak to už nebudeš lítat, že jo?“ Anebo „nebudeš se bát sednout zase do letadla“? Samozřejmě mne to také napadalo a vzhledem k rozsahu zranění jsem na to měl dostatek času. Ale když na to přišlo a do éra jsem sednul už za tři měsíce po nehodě (s instruktorem), tak jsem prostě udělal úkony před vzletem, letěl jsem a přistál. A teprve až když jsem se vysoukal z letadla (chodil jsem o berlích), tak jsem si uvědomil „já jsem se vlastně měl bát“. Nedošlo k tomu. Byl jsem v éru jako doma a rád. Ale po čase, když jsem začal létat zase repliky starých letadel, tak jsem se trochu bál. Tam jsem byl opatrnější a rozvážnější.
Lidem, kteří se takto podruhé narodí, se často něco přepne v hlavě. Začal jste potom brát život jinak?
Já to měl vždycky dost jasné, že nebudu dělat, co mne nebaví a nedává smysl, ale po té nemocnici jsem v tom začal být nekompromisní. Nemá smysl dělat, co mi smysl nedává. A když už dělám něco, co je potřeba a zrovna v tom nemám extra zalíbení, tak se učím dělat to s plnou pozorností a tím si to i užít. Ale v téhle druhé fázi často selhávám. Pak se zas vrátím do přítomnosti a zpomalím a už je to OK. A tak to jde furt dokola. Přítomnost, zapomenutí a rozvzpomenutí…
Napsal jste velice poutavou knihu „Na křídlech racků“ s podtitulem „Jak jsem létal a padal“. Mimochodem, přečetla jsem ji na jeden zátah. Evidentně máte spisovatelský talent. Plánujete nějaký další literární počin?
Já už napsal knihy tři. První kdysi, když jsem se vrátil s transformační cesty po Peru. Ta už není a nebude. Přece jen jsem se od té doby trochu vyvinul. Pak tahle zmiňovaná „Na křídlech racků“ a ta existuje i jako audiokniha: https://www.nakridlechracku.cz/. Pro větší autentičnost jsem ji namluvil sám. Vzhledem k tomu, že jsem kdysi pracoval v rádiu, tak to docela šlo. Pak jsme s kamarádem Zdeňkem Weberem napsali knihu „První krok“ o podnikání a vědomějším přístupu k němu. Ta je momentálně volně k dispozici jako ekniha: https://prvnikrok.biz/.
Nyní mám sice rozepsanou knihu o vztazích a cestě k sobě, ale moc nepíšu. No spíše vůbec. Takže asi ještě něco napíšu, ale musí mně přijít silný impuls. Já u toho psaní docela trpím. Už to chci mít napsaný a ono to jde pomalu. A nedávám tomu čas ani pozornost pravidelně, tak je to znát. A taky já umím psát jen o sobě. A to také není snadné. Příběhy mi (aspoň zatím) moc nejdou.
Jste zakladatelem či spoluzakladatelem Expozice pardubického letectví v Kuněticích. Kolik historických letounů nebo jejich replik v současné době expozice čítá a plánujete její rozšíření? Podotýkám, že zdejší exponáty jsou provozuschopné a můžeme je vidět ve vzduchu.
Ano s touhle myšlenkou či jejím základem přišel už Jaroslav Janda, zakladatel Aviatické pouti. Bohužel se ji za jeho života nepodařilo zrealizovat. V roce 2019 jsme zakoupili první repliku letounu Nieuport XI. Tedy stejný letoun, ve kterém jsem měl nehodu v roce 2006. Byla v tom nějaká symbolika. V současnosti máme 4 letuschopné repliky: Morane Saulnier MS139, Aviatik DI Berg, Nieuport XI a Kašparův Bleriot JK. Dále máme v naší expozici Bleriot XI, ale ten potřebuje silnější motor. Zatím dokáže jen „rovný let“ cca metr nad zemí. Dále máme neletuschopnou repliku Demoisselle. Plus do naší expozice patří i akrobatický dvouplošník Bucker 1.131 Jungmann.
Dále v procesu stavby je Piper L-4H, přibude i Piper Super Cub a stavíme i legendární Albatros DV. A tím zdaleka nekončíme. Tady je potřeba poděkovat Pardubickému kraji a Městu Pardubice za podporu, bez které by to rozhodně nešlo.
A na jaké akce se na kunětickém letišti můžeme letos těšit?
Sezónu otevřeme 25. dubna v 16 hodin křestem Kašparova Bleriotu. To bude velká sláva.
Potom plánujeme Dny otevřených dveří naší expozice a akce Letadla nad hradem, kdy létáme kolem hradu Kunětická hora a návštěvníci mohou muzeum i navštívit. Současné prostory bohužel neumožňují, aby bylo otevřeno bez vytažení aeroplánů ven. Takže pro následující sezónu plánujeme právě akce typu Den otevřených dveří, kterých bude v letošním roce 8 až 10. Kalendář akcí bude upřesněn.
Také jste stál u zrodu největší letecké show u nás, pardubické Aviatické pouti. O prvním červnovém víkendu se uskuteční již její 33. ročník. Jaká esa a legendy letecké akrobacie kromě Flying Bulls na tomto svátku milovníků aviacie letos vystoupí a chystáte nějaké novinky?
Tady je třeba říci, že u zrodu jsem nebyl. To není moje zásluha, že vznikla Aviatická pouť. Zde patří dík a kredit především zakladatelům pan Jaroslavu Jandovi a Josefu Hadincovi, také panu Hřebačkovi, Richardu Santusovi a mnoha dalším. Já přišel až v roce 2010, kdy se AP zreorganizovala a stala se z ní opravdu velká mezinárodní airshow. Nejdříve jsem měl na starosti marketing a pak i letový program. Teď už trochu ustupuju do pozadí, sice tyto dvě oblasti stále řídím a dohlížím na ně, ale už bych nezvládl je plně zpracovat.
A co chystáme? Jak už jste zmínila budou The Flying Bulls s velkou flotilou druhoválečných letounů z Rakouska. Samozřejmě vystoupí i naše akrobatická skupina The Flying Bulls Aerobatics Team, kde mám tu čest létat levé křídlo.
Novinkou bude přílet C-47 anebo DC-3 ze Švýcarska. Létají v nádherné skupině s dalšími dvoumotorovými letouny Twinbeech. Na to se velmi těším. Dokonce majitel zvažuje, že by přivezl obě Dakoty, ale to se nedá slíbit. Každopádně jejich vystoupení je dohodnuté a potvrzené. Přiletí i díky podpoře společnosti Data Line technology, který toto vystoupení finančně podpořila.
Máte nějaký letecký sen, který byste si chtěl splnit?
Spitfire, Hurricane, Mustang, Me-109 a podobně. Zatím k tomu nedošlo, ale dělám maximum pro to, abych byl připraven. A ještě by se mi moc líbilo zkusit si prvoválečné éro s rotačním motorem, to musí být velká paráda.
Cítíte se lépe ve vzduchu nebo na zemi?
Nejlépe se cítím, když jsem nohama na zemi a hlavou v oblacích. Tohle potřebuju mít v běžném životě i v letadle. Když dlouho nelétám, je mi těžko, ale zase že bych tam musel být furt, tak to také ne.
Jste muž mnoha profesí. Čím byste byl, kdybyste nebyl tím, čím jste?
Možná učitel nebo cestovatel, každopádně dobrodruh. Asi bych chtěl být chvíli Belmondo, kdyby to šlo. Je to legrace, protože moje představa, jak žil Belmondo je z filmů a tedy rozhodně neodpovídá pravdě. Nebo třeba Kermit Weeks, to je letecký nadšenec a miliardář, který má ohromnou sbírku historických letadel na Floridě. Ale upřímně, já jsem rád sám sebou. Ne vždy je to snadné, ale mám tenhle život rád.
A úplně na závěr se zeptám: Existuje nějaká otázka, na kterou byste rád odpověděl a dosud vám ji nikdo nepoložil?
Tady bychom se dostali do oblasti „mystiky“ a to by mohlo spoustu lidí nudit anebo naštvat, tak bych se tomu raději vyhnul.
Děkuji za velice příjemný rozhovor, přeji vám čisté nebe a těším se na viděnou pod Kuňkou nebo na pardubickém letišti.
