Článek
Však my si spořili, téměř celý život. Ale bohužel, nenasytná inflace nám úspory sebrala.
No a pracák to jistí, ne? Haha! Na almužnu v podobě podpory v nezaměstnanosti máte nárok maximálně po dobu 11 měsíců. A neznám nikoho, komu by tento úřad, v jehož názvu je, nevím proč, slovo práce, zaměstnání opravdu sehnal.
Jako příklad uvádím příběh mé bývalé kolegyně Katky, kterou v 57 letech vyhodili z firmy „pro nadbytečnost“. Proč ty uvozovky? Protože tento důvod byl pouze záminkou. Ve skutečnosti byla odejita, protože se nebála zveřejnit pravdu, jak to v jednom potápějícím se socialistickém kolosu chodí. No a jak víme, za pravdu se často pyká.
Tuhle jsem ji téměř po dvou letech potkala a dala se s ní do řeči. Stála na zastávce MHD, jela, kam jinam, než na pracák a začala mi vyprávět: „Ani za rok a půl na pracáku se mi nepodařilo nic sehnat, přestože jsem trávila i několik hodin denně hledáním inzerátů a odepisováním na ně. Hlásila jsem se i na podřadné práce a do fabriky, teda jen na jednu směnu, noční a třísměnný provoz bych nezvládla. (Paní je středoškolačka, pozn. autora.) A výsledek? Reakce můžu spočítat na prstech jedné ruky!“ Takže tě alespoň někdo pozval na pohovor? „Jo houby, akorát mi napsali, že děkují za zájem, ale dávají přednost vhodnějšímu uchazeči. Rovnou mohli napsat, že mladšímu.“
A co rekvalifikace? Nabídli ti nějakou? „Jo, a dokonce, že mi ji i zaplatí! A mohla jsem si vybrat: počítačového grafika, programátora nebo ošetřovatelku v sociálních službách. Tu dělat nemůžu kvůli problémům se zády a další dva obory se nikdo za 10 pracovních dnů po 8 vyučovacích hodinách nenaučí, to se studuje 4 roky. Ledaže by tento obor již ovládal a potřeboval pouze příslušné osvědčení. Takže to je prakticky k ničemu.
Ale ani to mě neodradilo, říkala jsem si, že jednou to přece vyjít musí – jsem zdravá, nemám malé děti, zato mám léta praxe a zkušeností a myslím, že ještě vypadám k světu. Tak jsem se obrátila i na personální agentury, které tvrdí, že najdou práci každému. A opravdu, za čas se mi z jedné ozvali, že si se mnou chtějí popovídat. Paráda, pomyslela jsem si, tak to pro mne něco mají.
Celá natěšená jsem ani nemohla dospat a vyrazila pro jistotu o půl hodiny dřív. Přijala mě ne zrovna příjemná pracovnice a vyptávala se na všechno možné i ze soukromí. Asi po půl hodině výslechu spočinul její zrak na mém dotazníku, asi si všimla data narození a pronesla větu, kterou mne uzemnila, že jsem ani nemohla vstát ze židle a pro slzy neviděla na cestu: A co byste chtěla, vždyť vám bude 60, to už vás vezmou maximálně tak zametat chodník. Nechápu, proč mě tam teda zvala. Asi je placena podle počtu uchazečů, které odbaví.
Z toho, co mi utrousí sociálka, nevyžiju, děti mají svých dluhů dost a úspory se pomalu tenčí. A to jsem měla našetřeno jako přilepšení k důchodu. Když jsem se ptala kompetentních pracovníků, co mám dělat, abych neskončila pod mostem, jeden mi poradil, ať rozprodávám majetek, druhý, ať si najdu bohatého milence. Ještě, že mi neřekl, ať jdu šlapat chodník. Ani bych se nedivila. Jo, kdybych chtěla dělat načerno, mám práci hned, ale bojím se.“
Zdá se, že tady je něco sakra špatně. Lidé, kteří celý život makali a odváděli nemalé částky do státního rozpočtu děravého jak cedník, se ocitnou ve zralém věku na dně.
Jak je to možné? Personalisté si patrně myslí, že starší uchazeči o zaměstnání jsou negramotní. A pokuste se je přesvědčit o opaku, když vás ani nepozvou k přijímacímu řízení. Co nepozvou, oni vám za váš zájem ani nepoděkují a vaše curriculum vitae vůbec nečtou. O obsazení lukrativních pozic je stejně rozhodnuto dávno předtím, než se objeví v inzerci a uchazeči z lidu hrají v komedii, jež se zove přijímací řízení, pouze kompars. A u pozic, na něž se zájemci příliš nehrnou, dají stejně přednost mladým, tvárným, nezkušeným a neznalým jak to chodí jinde, aby do ničeho, s prominutím, nekecali. Ovšem netuší, že absolvent má jiné představy o pracovní době, tj. nehodlá makat od rozbřesku do soumraku a s nástupním platem se nikdy nezmůže na vlastní bydlení. Tak dá firmě vale ještě ve zkušební době a jde raději dál studovat. A myslíte, že se personalisté a manažeři poučí a příště sahnou po zkušeném starším uchazeči? Kdepak, vždyť by ho museli zaplatit a co kdyby měl taky vlastní názor, že?
Populace nám stárne a neustále se zvyšuje věk pro odchod do důchodu. Ale kde budeme do těch 70 let pracovat?
Vřele bych doporučila našim pánům zákonodárcům, aby se v převleku za starce vydali ucházet o zaměstnání. Na co by se asi pak vymlouvali, jak by zdůvodnili, že je nevzali ani na ty nejpodřadnější práce? Byla by to docela zajímavá reality show a vítěz by vyhrál povinnost pracovat rok v nějaké nedoceněné profesi, například jako ošetřovatel v Alzheimer centru. Tam by se teprve projevily jeho kvality!
Ono od stolu se to hezky schvaluje, ale skutečnost je někde úplně jinde.
