Článek
Nebylo to však na karlovarském filmovém festivalu ani žádné jiné kulturní či společenské akci, nýbrž v mé kanceláři ve východočeské metropoli, kde vyřizoval jisté rodinné záležitosti.
Byť je tomu již 20 let, na tuto úsměvnou příhodu ráda vzpomínám dodnes a zvláště nyní, kdy nás legendární mistr navždy opustil.
Do kanceláře, které jsem tehdy šéfovala, chodili i lidé se stížnostmi a požadavky, které nebyly v naší kompetenci a vůbec se netýkaly města. Zkrátka, potřebovali si jen ulevit a někomu postěžovat. Jelikož se v těsné blízkosti kancelářské budovy nacházel hřbitov, našimi častými návštěvníky „na kus řeči a stížnosti“ byli zejména v létě senioři, kteří chodili v ranních hodinách zalévat květiny na hrob. A přitom zavítali k nám, aby si postěžovali, že jim zase popeláři nevrátili popelnici na stejné místo, že se neuklízí chodníky a že jim někdo ukradl lampičku z hrobu.
Ale taky jsme museli vyslechnout věčné lamentování, že zase zdražili pečivo, neměli jogurty v akci a levný cukr už se na ně nedostal. A že voda a elektrika je taky čím dál dražší. To nás opravdu nezajímalo a přestože jsme tyto stěžovatele nasměrovali jinam (ne tam, kam si myslíte, ale na vedení obchodních řetězců a dodavatele energií), byli mezi nimi vytrvalí jedinci, kteří chodili na náš úřad jako do veřejné stěžovatelny třeba obden.
Jednou z nejvytrvalejších byla drobná, ale velice čiperná důchodkyně, říkejme jí třeba Boženka. Za pultíkem, který odděloval prostor pro klienty od našich stolů, nebyla ani vidět, zato slyšet byla až venku. A že toho napovídala. Obvykle začala stížností na gumové pečivo, popsala celý rituál nákupu v supermarketu a nezapomněla zdůraznit, jak nevychovaná je ta dnešní mládež, která si dovolí jezdit do školy ve stejný čas jako ona na nákup. Na otázku, co si přeje a za jakým účelem do naší kanceláře přišla, nikdy neodpověděla. Zkrátka, chodila tam jak na přátelskou návštěvu a zrovna v ten nejnevhodnější čas. Tenkrát jsme neměli žádný vyvolávací systém, lidé se řadili do fronty podle toho, jak přišli.
Stejně tak tomu bylo onoho letního dne v roce 2005. Boženka stála u pultíku jako řečnice v parlamentu a dobrou půlhodinu lamentovala, proč město zase zdražilo elektřinu. Marné bylo vysvětlování, že město nemá s elektřinou nic společného a musí se obrátit na svého dodavatele. Naší stálé zákaznici bylo úplně jedno, že se za ní vytvořila fronta a vine se jako had až na chodbu. Vedla si svou a vůbec nevnímala okolí.
Pokud by se rozhlédla, viděla by nejen sáhodlouhou frontu, ale i již tehdy slavného herce Jiřího Bartošku, který stál hned za ní a s ledovým klidem a úsměvem na tváři pozoroval dění. A když jsem mu grimasou naznačila, že mám baby po krk a nevím, jak se jí slušně zbavit, začal jednat. Boženka zrovna líčila, že ji ti mládí nevychovanci z nedalekého učiliště tuhle ani nepodrželi dveře ve večerce, i když viděli, že má plné ruce tašek s nákupem.
A tu milý Jiří vstoupil do hry a ujal se své role. Chytl něžně neodbytnou dámu za ploutev a pravil: „No to máte pravdu, milá paní, mladí dnes vůbec neznají pravidla slušného chování a nemají ke starším lidem žádnou úctu. Jó, to naše generace dobře ví, co se sluší a patří, já vám ty dveře mile rád podržím!“ Nabídl Božence rámě, otevřel dveře a baba byla venku.
Takový byl a navždy zůstane v mých vzpomínkách Jiří Bartoška, gentleman každým coulem.
