Článek
Nikdy mě nenapadlo, jak křehká je naše moderní společnost – dokud jsem to sama nezažila. Výpadky proudu? To se děje jinde. V cizině, v televizi. Tam přestanou jezdit vlaky, lidé zůstanou viset ve výtazích a nemocnice přepínají na záložní generátory. Jenže co když to potká nás, tady doma, a zrovna ve chvíli, kdy máte jednoduchý plán – vyzvednout dceru od prarodičů?
Původně měl být ten pátek pohodový. Naše šestiletá dcerka trávila pár dní u babičky na chatě. Však proč ne – slunce pálilo jako v jižní Itálii, bazén, zahrada, volnost. My jsme zatím zůstali doma s miminkem. A na pátek jsme si naplánovali malý rodinný výlet: celá rodina nasedne do auta, zajedeme pro malou, a zbytek dne si užijeme pohodu u vody. Manžel si kvůli tomu vzal dovolenou. Dokonalý plán… do chvíle, než se zastavila elektřina.
Začalo to nenápadně. V poledne jsme chtěli vyrazit – ale v chodbě byla tma. Spínač nic. Pojistky v pořádku, schodiště neosvětlené. A tak přišlo pátrání. Když jsem otevřela Facebook, bylo jasno – nejsme v tom sami. Celá ulice bez proudu. Celé město. Celý kraj? Těžko říct, signál kolaboval.
V tu chvíli se začalo všechno hroutit. Výtahy nejely – to ještě jde. Ale problém byl v našem podzemním parkovišti. Vrata jsou na elektriku. A i když by měla jít otevřít ručně, nikdo z nás nevěděl jak – návod chyběl a pokusy v minulosti ukázaly, že to není jen tak. Navíc jsme si uvědomili další zádrhel: auto bylo skoro prázdné. A čerpací stanice? Bez proudu taky nefungují.
Začali jsme přemýšlet o plánu B. Dcera byla na chatě už dost dlouho a den předem nám babička volala, že už se začíná těšit domů. Nechtěli jsme jí zklamat. Manžel tedy navrhl, že pojede vlakem. Sebral se, zamířil na autobusovou zastávku – a dvacet minut marně čekal na spoj, který nepřijel. Nakonec se vydal pěšky na nádraží, čtyři kilometry v letním vedru, jen aby tam zjistil, že vlaky nejezdí. Jako by celé město usnulo.
Zatímco manžel „vyrazil na výlet“, já doma sváděla boj s mobilním signálem. Volání s babičkou vypadávalo po dvou větách, internet se načítal nekonečně dlouho. Zbyly jen klasické esemesky – jak nostalgické. Nakonec jsme si museli přiznat porážku. Malou dnes nevyzvedneme. Snad zítra. Pokud se elektřina vrátí. Nikdo nevěděl kdy – a jestli vůbec.
A pak, zázrak. V 16:00 světla zablikala. Všechno se znovu rozeběhlo. Vrata se otevřela, lednice zabzučela – a pár kilo masa v mrazáku bylo zachráněno. A hlavně – mohli jsme konečně vyrazit pro dceru. Ne tak, jak jsme si to představovali, ale s obrovskou úlevou, že to nejhorší máme za sebou.
Ten den nám ukázal, jak moc spoléháme na věci, které považujeme za samozřejmost. A že bez proudu nefunguje skoro nic – ani garáž, ani benzínka, ani nádraží. Jen nohy, trpělivost a pořádná dávka improvizace.
A co vy? Také vám včerejší blackout zamíchal kartami?
