Článek
Dnes se mi stala příhoda, kterou pravděpodobně zná mnoho rodičů malých dětí. S osmnáctiměsíční dcerou jsem vyrazila do města zařídit běžné povinnosti. Nákup potravin, drogerie, vrácení knih do knihovny a několik dalších zastávek, které člověk s dětmi absolvuje tak nějak mezi svačinou, přebalováním a hledáním ztracené ponožky.
Všechno zabralo o něco víc času, než jsem plánovala. Když jsme se konečně vydaly na cestu domů, byla už dcera pořádně přetažená.
Chtěla spát, ale usnout se jí nedařilo. Z jejího batolecího pohledu bylo řešení naprosto jednoduché: potřebovala pochovat. Nejlépe okamžitě.
Jenže v autobuse za jízdy jsem jí nemohla vyhovět. A tak přišlo to, čemu někteří dospělí říkají vztekání. Pláč, nespokojenost a boj s popruhy kočárku ve snaze dostat se ven a ke mně.
Klasická situace. Dítě je unavené, rodič se snaží zachovat klid a okolí má najednou pocit, že by mělo přispět svým odborným komentářem.
Paní v autobuse měla jasno: Za nás děti takhle nezlobily
Opodál sedící starší dáma začala trousit poznámky o tom, jaký je pan řidič chudák, když musí takový křik poslouchat celý den.
My jsme s ním jely přibližně deset minut. Takže netuším, kde se vzalo těch zbývajících osm hodin. Možná si paní představovala, že své dítě vozím autobusem od rána do večera, z jedné konečné na druhou, jen aby mělo kde plakat.
Ale budiž. Každý máme někdy špatný den a ne každý má pochopení pro dětský pláč.
Pak však přišla věta, která mě zaujala mnohem víc:
„To za nás nebylo. Moje děti tohle udělaly jednou a víc si to nedovolily.“
A já si říkám: Opravdu je tohle něco, čím bychom se měli chlubit?
Poslušné dítě nemusí být šťastné dítě
Rozumím tomu, že starší generace často vzpomíná na dobu, kdy děti údajně poslouchaly na slovo. Seděly v pozoru, neodmlouvaly a vlastní názor si dovolily projevit nejspíš až po dosažení plnoletosti. A někdy ani tehdy.
Jenže jak přesně se této poslušnosti dosahovalo?
Páskem, vařečkou, fackou nebo jiným tělesným trestem. Dítě vědělo, že pokud neposlechne, přijde bolest. A tak se naučilo poslouchat.
Z hlediska okamžitého výsledku je tělesné trestání skutečně účinné. Dítě může přestat plakat, přestat odporovat a udělat přesně to, co po něm dospělý chce.
Jenže ticho není totéž co klid. Poslušnost není totéž co zdravá výchova. A potlačené emoce nejsou důkazem dobře vychovaného dítěte.
Pokud malé dítě pláče, protože je unavené, přetažené nebo potřebuje blízkost, neznamená to, že je rozmazlené. Znamená to, že ještě neumí své emoce samo regulovat. Jeho nervová soustava se teprve vyvíjí.
A právě v tom má být rodič oporou. Ne někým, koho se dítě bojí.
Co dítě naučí výchova pomocí fyzických trestů?
Tělesné tresty mohou krátkodobě vynutit poslušnost. Z dlouhodobého hlediska však dítě neučí, jak pracovat se svými emocemi nebo řešit konflikty.
Učí ho především to, že silnější má právo donutit slabšího k poslušnosti.
„Jsem větší, takže mohu uhodit menšího.“
„Jsem dospělý, takže mám právo rozhodovat o všem.“
„Když udělám chybu, přijde trest.“
Takové vzorce mohou v člověku zůstat dlouhé roky. Někteří dospělí, kteří vyrůstali v prostředí plném strachu a fyzických trestů, se později potýkají s nejistotou, obavou z chyb nebo obtížemi při zvládání vlastních emocí.
Ne každý člověk, který dostával v dětství výprask, bude mít v dospělosti problémy. Ale rozhodně neplatí, že tělesné tresty jsou neškodnou součástí výchovy, která dětem prospívá.
A už vůbec není důvod tvrdit, že dítě, které se bojí projevit, je vychované lépe než dítě, které se cítí bezpečně a může své emoce vyjádřit.
„Za nás to nebylo.“ Nebo si to jen nepamatujeme?
Je možné, že paní v autobuse skutečně vychovala děti, které nikdy neplakaly na veřejnosti. Možná byly klidné, poslušné a nikdy neudělaly scénu.
Ale je také možné, že si minulost pamatuje trochu jinak, než jaká ve skutečnosti byla.
Lidé mají tendenci vzpomínat na své rodičovské začátky s určitou dávkou nostalgie. Vzpomínky se časem mění, nepříjemné okamžiky blednou a zůstává idealizovaný obraz starých dobrých časů.
„Dřív děti poslouchaly.“
„Dřív rodiče měli respekt.“
„Dřív nebyly žádné hysterické děti.“
Jenže děti byly dětmi i tehdy. Byly unavené, hladové, přetažené, plakaly a vztekaly se. Rozdíl mohl být v tom, co se stalo potom.
Dnes už víme mnohem víc o vývoji dětského mozku, emocích a důsledcích násilí na dětech. To, že se o některých věcech dříve nemluvilo, neznamená, že neexistovaly.
Respektující výchova neznamená, že děti mohou všechno
Neříkám, že by děti měly vyrůstat jako dříví v lese a rodiče jim měli dovolit úplně všechno.
Ani jeden extrém není správný.
Děti potřebují hranice, pravidla a důslednost. Potřebují vědět, co se smí a co ne. Potřebují také rodiče, kteří dokážou říct ne, i když se to dítěti zrovna nelíbí.
Ale jasná pravidla a respektující výchova se navzájem nevylučují.
Dítě může mít hranice a zároveň právo plakat.
Může být unavené a přetažené, aniž by bylo rozmazlené.
Může nesouhlasit, aniž by si zasloužilo facku.
A může se učit zvládat emoce, aniž by se muselo bát trestu.
Úkolem rodiče není vychovat člověka, který se nikdy neozve. Úkolem rodiče je pomoci dítěti vyrůst v člověka, který dokáže rozpoznat své potřeby, respektovat druhé a řešit problémy bez násilí.
Každá generace má možnost vychovávat jinak
Možná měla paní v autobuse pravdu v jedné věci. Její děti se možná opravdu takto nevztekaly.
Ale pokud toho bylo dosaženo strachem, není to úspěch, který bychom měli bezmyšlenkovitě obdivovat.
Děti nepotřebují být dokonale poslušné. Potřebují být v bezpečí.
A rodiče nepotřebují dokonalé okolí, které jim bude v autobuse vysvětlovat, jak se mají jejich děti chovat. Potřebují trochu pochopení. Protože někdy je za tím pláčem jen unavené batole, které chce pochovat, a maminka, která už sama potřebuje na chvíli sednout a vydechnout.
Takže až příště uslyšíte větu „Za nás si to děti nedovolily“, zkuste se zamyslet:
Nedovolily si to proto, že byly vychované s respektem? Nebo proto, že se bály, co přijde, když si to dovolí?
To jsou totiž dvě úplně odlišné věci.
