Spavá nemoc: Záhadná epidemie, po které lidé zůstávali roky uvěznění ve vlastním těle

V letech 1916 až 1927 se světem šířila podivná neurologická choroba. Zatímco lidstvo řešilo následky první světové války a pandemie španělské chřipky, nemocní začínali trpět příznaky, které působily téměř neuvěřitelně.

Někteří lidé upadali do hluboké ospalosti. Jiní zůstávali v jakémsi stavu mezi bděním a spánkem. Jejich těla byla naživu, ale jejich schopnost pohybovat se, komunikovat nebo reagovat na okolí se výrazně zhoršila.

Nemoc dostala název encephalitis lethargica, česky letargická encefalitida nebo spavá nemoc. Nešlo přitom o stejnou nemoc jako o tropickou spavou nemoc přenášenou mouchou tse-tse. Tato záhadná epidemie zasahovala především mozek a nervový systém.

A její původ? Ten zůstává dodnes nevyřešenou medicínskou záhadou.

Představte si, že se jednoho dne probudíte a zjistíte, že vaše tělo už neposlouchá tak jako dřív. Pohyby se zpomalí. Hlas zeslábne. Myšlenky se zdají být vzdálené a okolní svět postupně ztrácí své obvyklé obrysy.

Přesně tak mohli působit někteří pacienti s encephalitis lethargica.

Příznaky se lišily případ od případu. Objevovaly se například:

U některých nemocných se objevily také projevy připomínající Parkinsonovu nemoc. Tělo se pohybovalo ztěžka, svaly mohly být ztuhlé a běžné úkony se stávaly obtížnými.

Ne všichni pacienti však upadli do dlouhodobého bezvědomí. Průběh nemoci byl různorodý a právě to ještě více komplikovalo snahu lékařů pochopit, s čím mají tu čest.

Když se nemoc začala šířit, odborníci se snažili najít její původ.

Byla za ní infekce? Mohla souviset se španělskou chřipkou? Šlo o reakci imunitního systému, která napadala vlastní mozek? Nebo se na vzniku nemoci podílelo více faktorů?

Jednoznačnou odpověď se nikdy nepodařilo zjistit.

Dnes se předpokládá, že encephalitis lethargica mohla mít infekční nebo postinfekční souvislost. Přesný původce však nebyl spolehlivě identifikován. Vědci zkoumali různé možnosti, ale žádná teorie dosud nedokázala přesvědčivě vysvětlit všechny případy a celý průběh epidemie.

Je důležité dodat, že spojení se španělskou chřipkou nebylo jednoznačně prokázáno. Obě epidemie probíhaly v podobné historické době, což vedlo k mnoha hypotézám, ale časová souvislost sama o sobě není důkazem příčiny.

A tak nemoc zůstává jedním z těch případů, kdy medicína dokázala popsat následky, ale nedokázala s jistotou odhalit začátek nemoci.

Na celé epidemii je možná nejpodivnější její konec.

Po první vlně případů začal počet nemocných postupně klesat. V průběhu dvacátých let epidemie slábla a po roce 1927 se její výskyt výrazně snížil. V dalších letech se případy objevovaly už jen sporadicky.

Žádné velké vítězství medicíny, žádný lék, žádný známý okamžik, kdy by lékaři mohli říct: „Podařilo se nám ji zastavit.“

Nemoc jednoduše přestala mít rozsah, jaký měla na začátku století.

Samozřejmě, neznamená to, že by podobné neurologické příznaky zcela zmizely. Jednotlivé případy s podobnými projevy se objevovaly i později. Nikdy však nebylo spolehlivě prokázáno, že jde o návrat původní epidemie encephalitis lethargica.

Proč se tak stalo? Mohla se změnit vlastnost původce, imunita populace nebo podmínky, které umožňovaly vznik onemocnění? Nebo šlo o něco úplně jiného?

To nevíme.

Jedním z nejznámějších příběhů spojených se spavou nemocí je práce britského neurologa Olivera Sackse. Jeho zkušenosti s pacienty inspirovaly slavnou knihu Procitnutí a později i film.

Lidé, kteří onemocněli v době epidemie, někdy přežívali dlouhé roky s velmi omezeným pohybem a komunikací. Někteří působili, jako by byli uzavření ve vlastním těle.

V šedesátých letech 20. století se neurolog Oliver Sacks setkal s pacienty, kteří žili s následky nemoci už několik desetiletí. Pokusil se jejich stav ovlivnit tehdy novým lékem levodopou, používaným při Parkinsonově nemoci.

U části pacientů došlo k pozoruhodnému zlepšení. Někteří se po dlouhé době začali pohybovat, komunikovat nebo reagovat na okolí mnohem aktivněji.

Bylo to téměř jako probuzení člověka, který byl celé roky nepřítomný.

Jenže účinek nebyl vždy trvalý. U některých nemocných se příznaky znovu objevily a jejich stav se vrátil do původní podoby.

Právě tyto příběhy daly vzniknout názvu Sacksovy knihy Awakenings, česky Procitnutí.

A zároveň ukázaly, jak složité je lidský mozek pochopit. Člověk může působit téměř nehybně, přesto v něm mohou přetrvávat schopnosti a prožitky, ke kterým se za určitých okolností podaří znovu dostat.

Občas se objeví zprávy o pacientech s neobvyklými neurologickými příznaky, které lidem připomenou historickou spavou nemoc. Odborníci však musí být při podobných přirovnáních opatrní.

Různé nemoci mohou způsobovat ospalost, poruchy pohybu, změny chování nebo stavy připomínající katatonii. Samotná podobnost příznaků ještě neznamená, že jde o encephalitis lethargica.

Dodnes nemáme jednoznačný důkaz, že by se původní epidemie vrátila.

Přesto je její příběh stále důležitý. Ukazuje, že i v době moderní medicíny mohou vzniknout nemoci, které překvapí odborníky, zasáhnou velké množství lidí a následně zmizí dříve, než se podaří odhalit jejich původ.

Encephalitis lethargica patří mezi největší neurologické záhady 20. století. Ne proto, že by byla úplně neznámá, ale proto, že její příběh má stále několik otevřených konců.

Více než sto let po epidemii víme, jaké příznaky se u pacientů objevovaly. Víme, že někteří lidé trpěli dlouhodobými následky. Víme, že se nemoc v určitém období výrazně rozšířila a později téměř zmizela.

Ale nevíme s jistotou, co ji způsobilo. Nevíme, proč postihla právě tehdejší generaci v takovém rozsahu. A nevíme, proč epidemie skončila.

Možná právě proto příběh spavé nemoci stále fascinuje neurology, historiky i spisovatele.

V době, kdy lidstvo čelí novým infekčním hrozbám a stále více se zajímá o dlouhodobé následky nemocí na mozek, působí encephalitis lethargica znepokojivě aktuálně.

Je připomínkou, že lidské tělo, a především lidská mysl, stále skrývají tajemství, na která zatím nemáme všechny odpovědi.