Článek
Mobily vládnou světu. To není žádné odvážné tvrzení, to je prostě fakt. Všimněte si, že už ani ranní cesta metrem není jen nudná přeprava lidí z bodu A do bodu B, ale spíš tiché shromáždění příznivců svítících obdélníčků. To, že do nich lidé zírají v metru nebo autobuse, ještě pochopím – aspoň se nehoní pohledy jako kdysi. Ale někteří jedinci bez nich nevydrží ani chodit nebo jíst.
Kolikrát se vám stalo, že do vás málem vrazil chodec s nosem v displeji? Nejspíš se ani neomluvil, protože psal něco strašně důležitého – třeba komentář pod fotku cizí kočky. A co večeře s přáteli? Kdysi jsme si tam povídali. Dnes? Víc je zajímá svítící obrazovka než jakýkoli rozhovor. Člověk má skoro chuť poslat jim SMSku, aby se vůbec zapojili do diskuze.
Aby bylo jasno: nejsem žádný odpůrce elektroniky. Také ji používám. Hraju hry, koukám na oblíbený seriál, občas se ztratím v internetovém světě. Jenže ta závislost kolem je alarmující. Vlastně už se ani neříká „podíváme se do kalendáře“, ale „zeptáme se mobilu“.
Možná bychom si měli čas od času zkusit takový malý experiment: vypnout telefon, nechat ho doma a jít ven. Ne, nebojte, svět se nezboří. Jen možná zjistíte, že stromy pořád stojí, že neznámí lidé na ulici se na vás někdy i usmějí a že jídlo chutná lépe, když na něj nesvítí modré světlo displeje.
Otázka tedy nezní, jestli mobily vládnou světu. Ony vládnou. Otázka je, jestli jim to ještě dobrovolně dovolujeme – nebo jestli už dávno vládnou i nám.
