Nejnechutnější jídla planety! Troufli byste si?

Svět je plný gastronomických zážitků. Od delikátních sushi po luxusní čokoládové dezerty. Ale některá jídla jsou tak extrémní, že pro většinu lidí působí odpudivě. Přesto mají svá věrná publika a stávají se kulturními ikonami. Připravte se na kulinářský extrém – a možná i na zvracení.

Fermentovaný sleď je známý především svým nesnesitelným zápachem. Konzervované ryby se často otevírají venku, protože pach je tak intenzivní, že by domácnost okamžitě naplnil. Přesto se pro některé Švédy jedná o tradiční jarní lahůdku.

Tradice surströmmingu sahá až do 16. století a vznikla spíše z nutnosti než z kulinářské zvědavosti. V době, kdy byla sůl vzácná a drahá, hledali švédští rybáři způsob, jak uchovat sleď s minimem konzervace. Ryby proto nechali částečně zkvasit, a tak objevili jedinečný způsob uchování, který dal vzniknout jednomu z nejkontroverznějších jídel světa. Postupně se surströmming stal součástí tradic především ve středním a severním Švédsku, kde se podával při slavnostech spolu s brambory, chlebem tunnbröd a cibulí.

S rozvojem konzervárenství v 19. století začal být surströmming vyráběn průmyslově a prodáván v plechovkách, ve kterých fermentace nikdy zcela nekončí. I proto jsou konzervy často vypouklé a mohou být problematické při přepravě – některé aerolinky jejich převoz dokonce zakazují. Přesto se tato fermentovaná rybí specialita udržela až do současnosti. A i když ji dnes většina Švédů konzumuje jen příležitostně, každoroční srpnové surströmmingspremiär připomíná, že jde o jídlo s hlubokou kulturní hodnotou, které se z rybářské nutnosti proměnilo v symbol odvahy i tradice.
Chuť a textura: Slaná, kyselá, mírně mastná, konzistence měkká.
Kde ochutnat: Švédsko, hlavně sever.

Fermentované maso žraloka se nechává měsíce kvasit a vysychat. Chuť je silně amoniaková, často těžko přijatelná pro cizince.

Hákarl má své kořeny hluboko v islandské historii a sahá až do dob prvních osadníků. Maso tohoto žraloka je ve své syrové podobě jedovaté, protože obsahuje vysoké množství močoviny a trimethylaminoxidu. Vikingové a jejich potomci si však našli způsob, jak ho učinit jedlým – nechávali maso zakopat do země a zatížit kameny, aby se z něj postupně odplavily toxické látky. Proces trval několik týdnů až měsíců a následně se maso ještě sušilo na vzduchu. Tak se zrodila potravina, která byla nejen zdrojem výživy v drsných podmínkách, ale i důkazem lidské vynalézavosti v boji o přežití.

S postupem času se hákarl stal nejen nouzovým jídlem, ale i součástí kulturní identity Islandu. Tradičně se podává během zimního svátku Þorrablót, který oslavuje dědictví předků a jejich schopnost přežít v nehostinných podmínkách. Ačkoliv jeho štiplavá, amoniaková chuť odrazuje většinu cizinců, pro Islanďany představuje hrdý symbol tradice a odolnosti. Dnes se hákarl často servíruje turistům jako „zkouška odvahy“ a stal se tak nejen kulinářským unikátem, ale i atrakcí, která propojuje moderní Island s jeho dávnou minulostí.
Chuť a textura: Připomíná rybí olej a čpavek, textura tuhá a vláknitá.
Kde ochutnat: Reykjavik, islandské festivaly.

Sardinský sýr obsahující živé larvy. Konzumace s nimi je považována za delikatesu, i když většině lidí je odporná.

Casu Marzu, doslova „shnilý sýr“, pochází ze Sardinie a jeho tradice sahá stovky let zpět. Vyrábí se z ovčího mléka, které po prvotním zrání cíleně napadnou sýroví mušáci (Piophila casei). Larvy, které se v sýru vyvíjejí, rozkládají tuk a způsobují, že sýr získá tekutou, krémovou konzistenci a extrémně výraznou chuť. Tento proces, který by jinde byl považován za zkažení, se na Sardinii proměnil v jedinečnou kulinářskou tradici předávanou z generace na generaci.

Přestože Casu Marzu čelil zákazům ze strany Evropské unie kvůli hygienickým rizikům, na Sardinii si stále udržuje své místo jako symbol místní kultury a odvážné gastronomie. Konzumace sýra s živými larvami je považována za důkaz odvahy a hlubokého spojení s tradicí. Dnes je Casu Marzu často předáván neoficiálně mezi rodinami či přáteli a pro cizince představuje fascinující i šokující setkání s jednou z nejextrémnějších evropských delikates.
Chuť a textura: Krémová, pikantní, slaná a kyselá, larvy se hýbou.
Kde ochutnat: Sardinie, Itálie.

Vařené vejce s částečně vyvinutým embryem. Považováno za silný zdroj bílkovin.

Balut má kořeny v jihovýchodní Asii, především na Filipínách, kde je dodnes považováno za národní jídlo. Jeho tradice sahá stovky let zpět a souvisí s čínskými obchodníky, kteří do oblasti přinesli podobné způsoby přípravy vajec. Na Filipínách se balut stal nejen potravou, ale i součástí kulturní identity – často se prodával na večerních tržištích nebo jako pouliční snack.

Balut má také symbolický rozměr – je považován za pokrm, který dodává sílu a vitalitu, a někdy se mu připisují až afrodiziakální účinky. Přestože je pro mnoho cizinců představa konzumace embrya šokující, pro Filipínce jde o obyčejné a cenově dostupné jídlo, které provází generace. Dnes je balut i turistickou atrakcí, často prezentovanou jako „odvaha k ochutnání“ a výzva k překročení kulturních hranic.
Chuť a textura: Kombinace jemného masa a krémového žloutku, textury od jemné po kostnatou.
Kde ochutnat: Filipíny, pouliční stánky.

Fermentované tofu, populární v Číně a na Taiwanu, s velmi intenzivním odérem.

Stinky tofu má dlouhou historii, která se datuje až do období dynastie Čching v Číně v 17. století. Podle legendy objevil tento pokrm obchodník, který měl přebytek tofu a rozhodl se jej naložit do slaného nálevu. Po delší době zjistil, že tofu získalo výrazný zápach, ale překvapivě i zajímavou chuť. Postupně se fermentované tofu stalo populární pouliční specialitou, především v jižní Číně a na Taiwanu, kde se tradice výroby předávala z generace na generaci.

Navzdory odpudivému aroma je stinky tofu vnímáno jako kulturní ikona čínské gastronomie. Často se smaží do křupava a podává s pikantní omáčkou, což vyvažuje jeho silný pach. Na taiwanských nočních trzích je považováno za „must-try“ jídlo, které prověřuje odvahu turistů. V moderní době se stinky tofu stalo i symbolem hrdosti na tradiční kuchyni, ukazující, že ne vždy je důležitý první dojem, ale samotný kulinární zážitek.
Chuť a textura: Jemnější než vůně, umami a slaná, měkké uvnitř, křupavé venku.
Kde ochutnat: Taipei, noční trhy.

Ryba namočená v hydroxidu sodném a pak vařená.

Lutefisk má své kořeny ve Skandinávii, kde se objevil již ve středověku jako způsob konzervace ryb v dobách, kdy nebyly k dispozici moderní metody uchování potravin. Suchá treska byla namáčena do vody a později do louhu, což jí dodalo charakteristickou želatinovou konzistenci. Tento postup umožnil uchovat rybu po dlouhé zimní měsíce a poskytoval obyvatelům severu důležitý zdroj bílkovin. Zvyklost připravovat lutefisk se postupně rozšířila zejména v Norsku a Švédsku.

Postupem času se z lutefisku stal nejen pokrm přežití, ale i sváteční jídlo. Tradičně se podává během vánočních svátků, často s bramborami, hráškovým pyré a slaninovou omáčkou. Přestože mnozí cizinci vnímají lutefisk jako jídlo „pro odvážné“ kvůli jeho specifické konzistenci a mírně mýdlové chuti, v severských zemích se stal symbolem kulturní tradice a odkazem na historii, kdy si lidé museli vystačit s jednoduchými a dostupnými prostředky.
Chuť a textura: Neutrální, s mýdlovým podtónem, textura gumová.
Kde ochutnat: Norsko, vánoční stoly.

Podává se nakrájená, ale stále se pohybující. Chapadla se mohou přisát k ústům.

Sannakji pochází z Koreje a jeho historie je úzce spjata s dlouhou tradicí korejské kuchyně, která si cení čerstvosti surovin a přímého spojení s přírodou. Již po staletí se v pobřežních oblastech konzumovaly čerstvě ulovené mořské plody, a právě z této praxe vznikl i zvyk jíst chobotnici téměř živou. Původně šlo o jednoduché jídlo rybářů, kteří si takto připravovali rychlou a vydatnou svačinu přímo po lovu.

Postupně se sannakji přesunulo z rybářských vesnic do korejských měst a stalo se součástí pouliční gastronomie i specializovaných restaurací. Jeho konzumace je dnes vnímána nejen jako pokrm, ale také jako adrenalinový zážitek, protože kousky stále se pohybující chobotnice mohou přilnout na jazyk či patro. Přesto je v Koreji považováno za symbol čerstvosti a vitality a často se podává s olejem, sezamem a kořením, aby vynikla jemná chuť moře.
Chuť a textura: Jemně mořská a nasládlá, kluzká, pohyblivá.
Kde ochutnat: Jižní Korea, Soul.

Pokrm z vnitřností mořských živočichů.

Shiokara má v Japonsku dlouhou tradici, která sahá až do období Edo (17.–19. století), kdy se začaly více rozvíjet techniky konzervace potravin. Rybáři a obyvatelé přímořských oblastí hledali způsoby, jak uchovat úlovky co nejdéle, a fermentace se ukázala jako ideální metoda. Vnitřnosti mořských živočichů, smíchané se solí a někdy i rýžovým sladem, se nechávaly kvasit, čímž vznikal pokrm s intenzivní chutí i vůní. Díky vysokému obsahu soli vydrželo shiokara delší dobu a stalo se důležitou součástí jídelníčku.

V průběhu let se shiokara proměnilo z rybářské nouzové konzervy v pochoutku, která se podává zejména jako otsumami – malé občerstvení k alkoholu, zejména k saké. Pro Japonce se stalo symbolem odvahy a vyspělého „chuťového vkusu“, protože jeho výrazně slaná a fermentovaná chuť je pro nezvyklé konzumenty šokující. Dodnes se podává v izakayích (tradičních hospůdkách) a je považováno za specialitu, která odráží hluboký vztah Japonců k moři i k technikám fermentace.
Chuť a textura: Extrémně slaná, umami, lepivá a měkká.
Kde ochutnat: Japonsko, izakaje.

Tradiční směs kořenů, masa a koření.

Pom je tradiční surinamské jídlo, jehož kořeny sahají do koloniální éry 17. století, kdy byla země pod nizozemskou nadvládou. Recept vznikl spojením evropských, afrických a židovských vlivů, které se v Surinamu mísily. Židovští osadníci z Portugalska a Nizozemska si s sebou přivezli zvyk zapékat maso s bramborami, ale protože v tropickém Surinamu brambory nerostly, nahradili je místním kořenem „tayer“ (někdy nazývaným taro). Tak se zrodil pokrm, který postupně zakořenil v celé surinamské kuchyni.

Během staletí se Pom stal slavnostním jídlem, které se připravuje při důležitých rodinných příležitostech, jako jsou svatby, narozeniny nebo svátky. Směs kuřecího či jiného masa, koření a strouhaného kořene tayer se zapéká v troubě a vytváří hutný, aromatický pokrm. Dodnes je považován za národní jídlo Surinamu a symbol kulturní rozmanitosti této země – na jednom talíři se totiž odráží vlivy domorodých obyvatel, evropských kolonizátorů i afrických otroků.
Chuť a textura: Silně kořeněná, nahořklá, hutná.
Kde ochutnat: Surinam, restaurace.

Larvy mravenců, považované za delikatesu.

Escamoles, přezdívané „mexický kaviár“, mají kořeny hluboko v předkolumbovské historii. Už staří Aztékové a další domorodé kmeny v centrálním Mexiku sbírali larvy mravenců druhu Liometopum apiculatum, kteří hnízdí v kořenech agáve a maguey. Larvy byly ceněny nejen pro svou vysokou nutriční hodnotu, ale i pro jemnou, máslovou chuť, která byla považována za delikatesu vhodnou pro šlechtu a významné společenské hostiny.

V průběhu staletí se escamoles udržely jako součást tradiční kuchyně některých oblastí, zejména v okolí státu Hidalgo a centrálního Mexika. Sbírají se na jaře, kdy jsou larvy nejkřehčí, a příprava vyžaduje zkušenosti, protože sběr z mravenišť je náročný a nebezpečný. Dnes se escamoles stále považují za luxusní pokrm a objevují se v moderní mexické gastronomii, například v tacos, s máslem a kořením či v kombinaci s vejci. Spojují dávnou tradici s moderním kulinářským uměním a dodnes připomínají kulturní dědictví Aztéků.
Chuť a textura: Máslová, oříšková, jemná struktura.
Kde ochutnat: Mexiko, Ciudad de México.

V Kambodži smažené tarantule jako pochoutka.

Smažené tarantule se staly symbolem kambodžské kuchyně, ale jejich historie není jen gurmánská – je úzce spojená s těžkým obdobím země. Konzumace tarantulí se rozšířila zejména během 70. let 20. století, v době vlády Rudých Khmerů. Tehdy lidé trpěli obrovským nedostatkem potravin a byli nuceni hledat jakýkoliv zdroj bílkovin. Lov velkých jedovatých pavouků, kteří se hojně vyskytovali v lesích a polích, byl otázkou přežití. Lidé se naučili je smažit v oleji, česneku a soli, čímž překryli jejich přirozenou pachuť a vytvořili křupavou a výživnou pochoutku.

V průběhu let se fried tarantula z nouzového jídla proměnila v kulinářskou kuriozitu, která láká nejen místní, ale i turisty. Nejznámějším místem je město Skuon, přezdívané „město pavouků“, kde se tarantule prodávají na trzích jako běžný snack. Dnes už nejde jen o nouzové jídlo, ale i o kulturní symbol odolnosti a schopnosti kambodžského lidu přežít těžká období. Pro mnohé cizince jde o šokující zkušenost, ale pro místní je to pochoutka, která se stala součástí jejich identity a kuchařských tradic.
Chuť a textura: Připomíná kuře s křupavou kůrkou, uvnitř měkké.
Kde ochutnat: Phnom Penh, tržiště.

Vejce fermentované po měsíce, tmavé a želatinové.

Stoleté vejce má v Číně tradici sahající stovky let zpět. Podle legendy bylo objeveno náhodou během dynastie Ming (14.–17. století), kdy rolník nalezl kachní vejce v kaluži vápna a bahna u svého domu. Vejce, které prošlo dlouhodobým procesem konzervace, mělo tmavou želatinovou konzistenci a překvapivě výraznou, ale jedlou chuť. Tento náhodný objev se brzy rozšířil a lidé začali techniku zdokonalovat – vejce se ukládala do směsí hlíny, popela, čaje, soli a vápna, což umožnilo jejich dlouhodobé uchování.

Postupem času se century egg stalo nejen způsobem konzervace, ale i skutečnou delikatesou čínské kuchyně. Během dynastie Čching (17.–20. století) se začalo objevovat na šlechtických stolech a dodnes je považováno za tradiční pokrm, který se servíruje při slavnostech, hostinách a speciálních příležitostech. V moderní době se z něj stala kulturní ikona – jídlo, které vzbuzuje fascinaci i odpor zároveň. Pro Číňany však představuje symbol tradice a kulinářského dědictví, zatímco pro cizince často exotickou výzvu k překonání vlastních hranic.
Chuť a textura: Pikantní, lehce sírová, želatinová a krémová.
Kde ochutnat: Čína, tradiční trhy.

Tato jídla dokazují, že chuť je relativní – co je pro jednoho nechutné, je pro jiného delikatesa. Odvahu ochutnat nemá každý, ale zaručeně jde o zážitek, na který se nezapomíná.