Článek
Sbírání hub je pro mě, Laďku (54), a mého manžela Jirku (55) každoroční podzimní zábava. Ale letošní sezona nás pěkně vytrestala. Ve svém věku bych řekla, že se v houbách už dobře vyznám. Schválně se vyhýbáme všem těm speciálním druhům a sbíráme jen ty „bezpečné“, jako jsou hřiby, babky, klouzci, bedly a tak podobně. I přesto jsem sáhla vedle.
Jakmile v televizi oznámili, že letos už rostou, vytáhla jsem košíky, nabrousila nožík a vyrazili do lesa. Hned po vstupu jsme se bohatě nastříkali repelentem. Natěšení na ta kvanta hřibů jsme s manželem pobíhali po lese prvních půl hodiny vesměs marně – já našla jen pár babek, on vůbec nic. Ale pak se to zlomilo.
Došli jsme do krásného smíšeného lesa, na zemi šustilo listí a já už úplně cítila ty pevné nožičky v rukou. Nepletla jsem se, hlavičky vykukovaly ze země jedna vedle druhé. Bylo jich tolik, že jsem s nožíkem v ruce tančila mezi stromy. Košíky nám brzy nestačily. Sundali jsme mikiny a udělali z nich provizorní tašky. Úroda to byla obrovská!
Otroctví v kuchyni a osudná smaženice
Cestou domů už jsem plánovala všechno, co z toho uvařím a jak úrodu zpracuji. Po příjezdu začala ta otrocká část, kdy jen čistíte a krájíte. Nadělala jsem do hrnce hromadu kostiček, abych je povařila. Naplnila jsem i sklenice na zavařování, naskládala jich plnou sušičku a byl čas dát si pauzu na jídlo.
S nadšením jsem umíchala první letošní smaženici, ta bývá nejlepší. A také to tak bylo, nemohli jsme se té dobroty nabažit. Pak jsme museli pokračovat ve zpracovávání té obří hromady. Jenže ani ne dvě hodiny po jídle mi začalo být divně. Měla jsem moc práce, tak jsem tomu nevěnovala pozornost.
Když přišla první bolestivá křeč, zlomila jsem se v pase a vařečka mi vyletěla z ruky.
Manžel se na mě podíval, co to tam blbnu. Bolest na chvilku odezněla, tak jsem ho jen odpálkovala, že jsem ty houby asi moc nahltala. Jenže to, co se dostavilo vzápětí, už bylo mnohem horší.
Nejlepší kamarádka mísa
Můj žaludek s obrovskou rychlostí poslal omeletu zpátky nahoru. Letěla jsem na záchod, ale nestihla jsem to, a tak mi musela posloužit nejbližší miska. To už manžel zpozorněl a zeptal se, jestli nemohly být ty houby nějaké špatné. V přestávce mezi dávením jsem poznamenala, že jemu nic není, a přitom jsme jedli to samé.
Křeče ani zvracení neustoupily ani po půl hodině, ale i přesto se něco změnilo. Jirka najednou vyletěl ze židle, prolétl chodbou a dopadl na záchod se slovy: „Tak to bylo o fous.“ I jemu se ve tváři odrážely křeče. Doplazila jsem se k němu s prázdnou mísou, kdyby náhodou začal také zvracet. Ještě že jsem to udělala.
Celá bledá jsem našla svůj mobil a zavolala synovi. Přiletěl okamžitě a začal organizovat odjezd do nemocnice. Chtěl po mně, abych mu ukázala, kde jsou odřezky od těch hub, co jsme jedli. Já si na to zřídila celý koš, který byl plný. Čapnul celý ten pytel z koše a jednoho po druhém nás opatrně naložil do auta.
Nekonečná cesta za záchranou
Celou cestu jsme se oba svíjeli. Manžel se omlouval, že nemůže zaručit, že synovi neušpiní sedačky, a já si držela mísu a jen se modlila, aby ty křeče konečně přestaly. Nejprve vzal syn dovnitř otce. Když šel pro mě, sdělil mi, že ho musel nechat na nejbližších záchodech, ale už informoval personál.
Vzali nás přednostně. Lékař určil, že na výplach žaludku už je pozdě, a nasadili nám hlavně kapačky a nějaké další léky. Syn jim tam předložil ten obří pytel odřezků z hřibů. Sestra to někam odnesla, ale jestli jim to k něčemu bylo, netuším.
Bylo mi jedno, co do mě pumpují, jen ať už to skončí, prosila jsem. Trvalo to celé hodiny, ale nakonec se mi ulevilo. Byla jsem příšerně vyčerpaná. Zůstali jsme v nemocnici tři dny. Navíc jsme dostali domácí úkol – vyhodit pro jistotu úplně všechny ty prokleté houby.
Za vším stál satan
Házet do odpadu všechny ty pytlíčky z mrazáku, zavařené sklenice i vysypávat hromadu sušených hub bylo bolestivé. Víc mě ovšem bolela představa, že by se vrátily ty příšerné křeče. Podle všeho byl za vším satan. Myslím hřib satan, prosím vás. Zlověstná to houba.
Prý je vzácné na něj narazit, tak to jsme měli tedy vážně velké štěstí. Dobře jsem si za těch čtrnáct dní na dietě nastudovala, jak ten hajzlík vypadá, abychom s Jirkou mohli co nejdříve znovu vyrazit, dokud ještě houby rostou.
Chybí vám sluníčko? Přečtěte si: Můj egyptský habibi měl dokonalý plán. Syn mi jeho lásku spočítal
Co vy už jste se někdy otrávili houbami? Jste si jistí, že bezpečně poznáte ty jedlé? Podělte se v komentářích.
Anketa
Líbil se vám příběh Laďky? Přečtěte si také: Měšťáci objevují venkov: Jak nám sousedův kohout udělal ze života peklo
