Článek
S manželem Pavlem (50) jsem si já Ivana (47) konečně splnila dlouholetý sen o bydlení v rodinném domě. Z hlučného městského sídliště do malé vesnice, kde není ani pět set obyvatel. Okouzlil nás domek, který dřív majitelé využívali jako chatu. Byl rovnou k nastěhování a měl i útulnou zahrádku.
Prostě splněný venkovský sen.
Během prohlídky před koupí bylo okolí jako z pohádky. Na obecním úřadě nám navíc ochotně sdělili, jaká jsou místní pravidla a zvyklosti. Nastěhovali jsme se na jaře a hned první víkend všude krásně voněla čerstvě posekaná tráva.
Káva na zahradě, rozpálený gril a sousedé, kteří se mile zdravili na ulici, působili přesně tak, jak jsme celá léta snili. Jenže tato idylka netrvala dlouho.
Slepičí úprk
Náš pozemek lemoval krásný, hustý živý plot, ze kterého jednou ráno naprosto suverénně vykráčela cizí slepice. Můj neohrožený lovec Pavel se okamžitě rozhodl, že ji chytí.
Běhal za tou opeřenou potvorou po naší malé zahradě pořád dokola.
Slepice mu s hlasitým kdákáním mizela v zeleni a objevovala se znovu a znovu. Pavel nakonec svůj marný boj vzdal. Udýchaný dopadl do zahradní židle a na ex do sebe obrátil celou sklenici limonády.
Já na to šla lišácky. Prolezla jsem mezi větvemi živého plotu přesně v místě, kudy k nám nezvaný host přišel. A bingo! V drátěném plotě se zela malá díra.
Přes pletivo jsem jasně viděla, že soused má na druhé straně pozemku kurník a pobíhá mu tam dalších pět slepic. Došla jsem tedy na souseda slušně zazvonit. Uprchlici si s omluvou hned odnesl. Manžel si pak liboval, jak je to fajn chlapík a že s ním jako se sousedem budeme určitě vycházet skvěle. Jak hluboce se můj muž tehdy pletl.
Symfonie cirkulárek a motorových pil
Postupně jsme si začali zvykat na klasický hluk české vesnice. Pravidelně se ozývaly cirkulárky, rádia vyhrávající na celou ulici z otevřených dílen, víkendové sekací maratony i řvoucí motorové pily.
I když nás to zpočátku často rušilo v odpočinku, nestěžovali jsme si. Místo sezení venku jsme si prostě šli dát kávu domů do obýváku. Pořád jsem pevně doufala, že si na ten venkovský kolorit časem zvyknu. Jenže to nejhorší teprve mělo přijít.
Za živým plotem se začaly ozývat podivné rány, jako by soused na svém dvoře cosi stavěl.
Přes plot jsem se bála jít podívat, aby si chlapík nemyslel, že ho tam tajně očumuji. Trvalo to jen pár dní, pak hluk utichl a nastal klid. Jenže hned další ráno nás probral zvuk, ze kterého mi ztuhla krev v žilách.
Kohout v ložnici
Krásně se mi spalo, když se zčistajasna ozvalo hlasité, pronikavé kokrhání. Úplně jsem vyletěla z peřin. Měli jsme totiž v ložnici otevřené okno dokořán a já si v první vteřině šoku myslela, že nám ten kohout stojí přímo u postele. Naštěstí tam nebyl.
Hned mi ale došlo, proč soused ty poslední dny na zahradě tak divoce kutil.
Dřív totiž žádného kohouta neměl, tak mu teď prostě budoval nové bydlení. Už bych stejně neusnula. Uvařila jsem ranní čaj, nachystala snídani a odnesla ji ven na zahradu. Jenže sotva jsem vyšla z domu, zarazilo mě podivné šustění a divoké kvokání přicházející z hustého porostu.
V tu chvíli už vylezl ven i můj manžel Pavel. Chvíli se napjatě zaposlouchal a pak překvapeně pozvedl obočí.
Protože já jsem se v županu a pantoflích odmítla prodírat ostrými větvemi živého plotu, hrdinsky se do křoví vydal on. Byla jsem jako na jehlách z toho, co tam vlastně zjistí a jestli ho u toho soused náhodou neuvidí. Pavel po chvíli vystrčil hlavu z křoví s výrazem v obličeji, který mě vyděsil víc než jeho slova.
„Ivo, pojď sem! To musíš vidět na vlastní oči, ten chlap tu má celé stádo slepic!“ volal na mě vyděšeným šeptem.
Slepice pod okny obýváku
Napřed jsem ho se smíchem upozornila, že ptáci tvoří hejna, a ne stáda, a pak jsem opatrně prolezla křovím za ním. Přímo za drátěným plotem běhalo na sousedově pozemku určitě přes dvacet slepic. Měly zbrusu nový velký kurník i vysoké pletivo. Jejich obří výběh se táhl téměř po celé délce našeho společného plotu.
Okamžitě se nám to přestalo líbit.
Definitivně zmizel náš klid i pocit soukromí. Ve výběhu se totiž nonstop něco dělo. Buď tam chodili lidé z jejich rodiny, nebo se ta drůbež hlasitě dohadovala mezi sebou. Slyšeli jsme je otravně kvokat i uvnitř v domě, kdykoli jsme v letních vedrech otevřeli okna.
Aby toho nebylo málo, z výběhu se začal šířit i specifický zápach. Ten nechutně ulpíval na našem vypraném prádle, které jsem věšela venku na šňůru.
Sousedova neprůstřelná logika
S manželem jsme se dohodli, že až souseda uvidíme venku, tak se ho úplně v klidu zeptáme, jak to s těmi slepicemi vlastně plánuje a proč je přesunul zrovna k našemu plotu. Bylo by nám strašně trapné jít na něj zvonit a stěžovat si.
Číhání na správný moment se nám nakonec vyplatilo. Okamžitě, jakmile jsem souseda z kuchyňského okna zahlédla na ulici, houkla jsem na manžela. Pavel vyběhl ze vrat a já spěchala za ním.
V naprostém klidu jsme souseda pozdravili, zdvořile se zeptali, jak se má, a pak jsme plynule přešli k věci. Zmínili jsme, že jsme si všimli, že si pořídil velké množství nových slepic a k tomu kohouta.
„To víte, vejce v krámech strašně zdražili! Kdo to kdy viděl, platit osm korun za jedno obyčejné vajíčko!“ objasnil nám okamžitě svou ekonomickou motivaci.
Chápavě jsme přikývli. Pak ale přišel čas položit tu klíčovou otázku: proč ty slípky dal zrovna za náš plot? Soused jen lhostejně pokrčil rameny, proč by tam jako nebyly. S naprostým klidem nám vysvětlil, že si je přece nedá pod okna do obýváku, tak je dal na tu stranu, kde jeho nebudou rušit.
Kvokání v samoobsluze
Vložila jsem se do toho s tím, že to ale v tuto chvíli logicky obtěžuje a ruší nás. Soused nás však okamžitě drsně utnul: „Teď žijete na vesnici, mladá paní. Tady to tak prostě chodí a musíte si na to zvyknout!“
Druhý den ráno jsem šla kupovat pečivo do naší místní malé samoobsluhy. Zaplatila jsem u pokladny a při odchodu od pultu jasně zaslechla, jak se místní ženské polohlasem baví.
„No, to byla ta nová pražačka, které prý hrozně vadí slepice! No chápeš to?“ drbaly mě bezcitně.
Bavily se o mně, přestože já z Prahy vůbec nejsem! Nechala jsem je s povzdechem být, ať si tam kvokají dál ty slepice.
Radikální řešení s hořkou příchutí
Za chvíli už o našem sporu věděl úplně každý ve vesnici a místní se na nás začali dívat skrz prsty. S manželem nás to neskutečně štvalo. Zavolali jsme si proto firmu, která staví masivní betonové ploty.
Chlapík si poctivě prolezl naši zahradu, spočítal, kolik by to celé stálo, a ukázal nám možné barvy a vzory. Zvládli by to mít kompletně hotové do čtrnácti dnů. Už jsem v duchu cítila sladký pocit vítězství a okamžitě se zeptala, kde to mám podepsat.
Technik mě ale vzápětí upozornil na zásadní věc – budeme se muset nejdřív dohodnout se sousedem.
Pokud totiž chceme, aby náš milovaný živý plot tu stavbu vůbec přežil, musela by firma celou stěnu budovat výhradně ze sousedovy strany pozemku. Bylo jasné, že tohle neprojde. Buď by to stálo život ty nádherné zelené keře a nám by zbyl jen smutný pohled do šedého betonu, nebo by soused musel kvůli nám dobrovolně přesunout své slepice a zlikvidovat nově postavený kurník.
To by samozřejmě v životě neudělal. Ale co teď?
Slepice jako výnosný byznys
Netrvalo dlouho a dostala se k nám z vesnice další pikantní informace. Soused začal ve velkém prodávat svá domácí vajíčka. Menší kousky nabízel za 12 korun a ta velká dokonce za 15 korun za kus. To nás definitivně dopálilo.
Evidentně se mu ten prodej skvěle dařil, protože si do kurníku obratem přikoupil další várku nosnic. A to už byla ta poslední kapka. Doslova jsem vzteky soptila po obýváku, kdykoli jsem z okna viděla, jak od sousedových vrat odjíždí další cizí auto plné nakoupených vajíček.
Můj manžel už se na to mé zoufalství nemohl dál dívat. Vyzval mě, ať si k němu v klidu sednu na gauč. Nechtěla jsem, ale trval na svém, že mi nutně potřebuje něco ukázat na mobilu.
„Ivanko, jako chlap z vesnice moc dobře vím, že každé správné stádo potřebuje pořádného hlídacího psa!“ usmíval se na mě rošťácky.
Na displeji mobilu mi vzápětí ukázal obrázek nádherného, obrovského chlupáče. Dojetím jsem ho hned objala a vlepila mu radostí velkou pusu.
Chlupatý zachránce na scéně
Našeho nového čtyřnohého zachránce jsme si přivezli domů. Nadšeně jsme ho vypustili na zahradu a vesele sledovali, jak moc se mu u nás na zahradě líbí. Jeho nejoblíbenější zábavou se v tu ránu stalo hlasité, divoké štěkání na sousedovu drůbež za plotem.
Netrvalo to ani týden a u našich dveří už vztekle vyzváněl rozzuřený soused.
Přišel se ostře zeptat, jestli ten náš pes musí u plotu nonstop tak šíleně řvát. S naprostým klidem a úsměvem jsem mu odpověděla: „To víte, sousede, je to pes. Ti prostě štěkají a na vesnici je pes naprosto normální věc. Uvidíte, že si na to časem zvyknete!“
Zaskočený a úplně rudý soused se bez dalšího slova otočil na patě a odkráčel zpátky domů. Tuhle bitvu jsem vyhrála na plné čáře.
Sladká tečka a betonový mír
Definitivní konec nastal ve chvíli, kdy se náš pes s obrovským nadšením pokusil podhrabat pod pletivem přímo do slepičího výběhu. Sousedovi v tu vteřinu došla veškerá trpělivost. Ze strachu o svůj vajíčkový byznys okamžitě přesunul celý výběh i s kurníkem zpátky na opačnou stranu svého pozemku.
Polovinu slepic musel dokonce prodat, protože se mu na menší prostor zkrátka nevešly.
O pár dní později za námi soused přišel s nebývale pokornou prosbou. Ptal se, zda bychom zítra nemohli nechat psa po celý den zavřeného v domě, protože má objednanou stavební firmu. Přijedou mu postavit nový betonový plot.
Na to jsem mu s úsměvem odpověděla, že psa samozřejmě zavřu, ale ať si jeho dělníci koukají dávat velký pozor, aby nám při stavbě nepoškodili naše okrasné keře. Soused se ještě opatrně zkusil zeptat, jestli bychom mu na ten betonový plot nepřispěli aspoň polovinu částky.
S ledovým klidem jsem se ho zeptala, proč bychom ho proboha platili, když nám ten starý drátěný plot plně vyhovoval.
Od té doby máme od souseda svatý klid. Věřím, že časem se na celý tento incident ve vesnici zapomene a my s Pavlem zase začneme bez obav chodit na místní sousedské sešlosti. My si totiž konečně můžeme v naprostém klidu vychutnávat čistý vzduch na zahradě a nikdo nám u toho neničí náš vysněný domov. A navíc díky tomu máme našeho milovaného chlupáče.
Jaké jsou vaše zajímavé zkušenosti se sousedy? Jak vás přijala po přestěhování nová komunita lidí? Podělte se v komentářích.
