Dali jsme synovi miliony na dům. Teď nás chce vyhodit z našeho bytu

Dokud člověk dává, je ten nejlepší rodič na světě. Jakmile peněženka vyschne a vy odmítnete obětovat i vlastní střechu nad hlavou, stanete se pro své dospělé děti nefér a sebestřední.

Jsem Radka (59) a s mým manželem Oldou (62) jsme celý život poctivě dřeli, abychom našemu jedinému synovi Davidovi (34) zajistili co nejlepší start do života. Když před dvěma lety přišel s tím, že s manželkou Zuzanou (33) kupují pozemek a chtějí stavět rodinný dům, neváhali jsme ani vteřinu. Dali jsme jim celé naše úspory, bylo to přes milion a půl.

Vždyť víte, jak těžké je v dnešní době pro mladé získat vlastní bydlení. Zezačátku se nám chlubili vším, co se na pozemku vykopalo, postavilo nebo upravilo. Dokonce nás tam vzali párkrát se podívat, napřed na prázdný pozemek, pak na základovou desku a naposledy, když už stály zdi. Byli jsme na ně s manželem pyšní.

Pak se delší dobu s ničím nepochlubili, proto jsem se rozhodla je pozvat k nám na návštěvu, abychom se vyptali, jak se stavba daří. Pili jsme kávu a manžel se zeptal. Pomalu to z nich začalo lézt, dokonce se ukázalo, že dům je nějakou dobu už pod střechou, tahá se elektřina, v některých místnostech už se dokonce začalo obkládat.

Vyprosila jsem si, aby nám ukázali alespoň nějaké fotografie, ale nic moc jsem z toho nepoznala. Nechápala jsem, proč dělají takové tajnosti. Vyprávěli o nespolehlivosti řemeslníků a vypočítávali nesnáze, neslyšela jsem nic pozitivního. Zeptala jsem se tedy syna napřímo, kdy bude stavba hotová.

„No, mami, ony se dost zvýšily náklady. Víš, co dneska stojí ty materiály? Navíc ti dělníci neví, kolik by si řekli.“

Zeptala jsem se, jestli si tedy budou muset navýšit hypotéku. Zavrtěl hlavou. Manžel se tedy logicky zeptal, jak to chtějí řešit. V místnosti nastalo ticho, mladí se na sebe podívali, ale evidentně se do toho ani jednomu nechtělo. Nakonec si povzdechla Zuzana a vzala to do svých rukou.

„Víte, my jsme si s Davidem říkali, že byste mohli prodat tenhle byt,“ usmála se.

Málem mi vypadly oči z důlků, střelila jsem pohledem po manželovi, který vypadal stejně šokovaně. Jak to jako myslí, prodat náš byt? Žijeme v něm už od svatby, nikdy jsme jinde nebydleli. Známe tu všechny sousedy, vím, co kde v okolí koupit i čemu se vyhnout, tohle nemůžou myslet vážně. Vždyť ten důlek ve stropě udělal syn sám, když mu bylo dvanáct.

„My bychom vám udělali u nás vejminek na zahradě. Musí se to udělat z peněz, co hodí tenhle byt, ale podle odhadce má dostatečnou hodnotu, aby na to zbylo,“ začal vysvětlovat syn. Jeho drahá polovička horlivě přikyvovala, hned na mobilu nalistovala fotku, kterou mi strčila před obličej.

Na snímku byla malá budova, možná to původně byla nějaká stodola nebo kůlna, kdo ví, vypadalo to neudržovaně, vlastně jako by se to za pár let mělo rozpadnout. Začala ukazovat, že jedna místnost by byla ložnice, sice je tam malé okno, ale to v ložnici přece nevadí. No a druhá místnost by byl obývák s kuchyní, koupelnu ještě musejí dořešit.

Vzpomněla jsem si, že když jsme se tam tenkrát byli podívat, tak na zarostlé části zahrady vykukovala nějaká střecha, ale nějak jsem to v nadšení ze stavby neřešila. Tehdy by mě ani nenapadlo, že nás tam jednou budou chtít šoupnout.

Navíc to bylo na vesnici, ale já byla zvyklá tady u nás ve městě. Na té vesnici nemají víc než jednu samoobsluhu, co má otevřeno jen do oběda, autobusy tam skoro nejezdí a na rozdíl od mladých nejsme zvyklí všude jezdit autem. Nemohla bych se scházet s kamarádkami, byli bychom tam vlastně uvěznění, došlo mi. Při té představě mi začaly vlhnout oči.

Manžel se ozval první. „Tak na to zapomeňte, já na tenhle byt šetřil každou korunu od prvního dne v práci a taky v něm jednou umřu! Říkám vám, že mě odsud dostanete jedině nohama napřed!“ Ulevilo se mi, že to cítíme stejně. Tohle byl náš domov, sem jsem si syna přinesla, když byl miminko, a tady jednou chci přivítat i jeho děti. Ne někde strčená v boudě na zahradě jako nechtěný pes.

Největší šok měla v tváři Zuzana, zdálo se, že už to celé brala jako hotovou věc.

Zeptala jsem se, jestli vůbec promysleli, jak by to bylo do té doby, než se ta barabizna opraví. Zuzana pohotově prohlásila, že bychom si někde něco pronajali. Jo tak, došlo mi. My bychom si někde něco pronajali místo bydlení ve vlastním a doufali, že nám jednou milostivě opraví maličkou kůlnu u nich na zahradě, což by se určitě náhodou pořád odkládalo.

V tu chvíli mi došlo, že tohle celé není ze synovy hlavy, to jeho milovaná Zuzanka si malovala, jak nás připraví o byt a našeho syna o jeho budoucí dědictví ještě za našeho života. Začal se ve mně místo lítosti probouzet vztek. Věděla jsem, že je na peníze, ale až tolik? S hraným úsměvem jsem ji poprosila, jestli bych ten domek u nich na zahradě mohla ještě vidět, ať se mi nad tím líp přemýšlí.

Začala jsem dělat, že si to různě zvětšuji a prohlížím, ale místo toho jsem si bleskově zalistovala v její galerii. Tak takhle to je! Na zahradě byl proti původnímu plánu velký luxusní bazén, obklady v už téměř hotové kuchyni působily neskutečně draze, a když jsem uviděla ten moderní krb v obýváku, došlo mi, kde všechny ty peníze jsou. Nalistovala jsem zpátky na barabiznu a vrátila jí mobil.

„A proč vám nepřispějí vaši rodiče, Zuzanko?“ rýpla jsem si.

Začala se vymlouvat, že oni bohužel nemají dost peněz, aby jim mohli něco půjčit. Navíc musejí každý rok do lázní a k moři, protože její maminka má zdravotní potíže a jen tohle jí dělá dobře. Takže nemají nic navíc. Chápavě jsem kývala hlavou, ale myslela jsem si o tom svoje.

Manžel už k tomu řekl svoje, bylo na mě zkusit z nich dostat pravdu. Zkusila jsem to tedy přes syna a optala se, na co by ty nové peníze šly. Začal vykládat o tom, že je potřeba dát na dům fotovoltaiku kvůli těm příšerným cenám elektřiny, jinak by se to nedalo utopit. Já přesně věděla, kde je chtějí utopit! Tak jsem ho konfrontovala.

„Máš pravdu, ohřev vody v bazénu sežere spoustu elektřiny.“

Zuzaně málem zaskočilo, manžel se zeptal, jak to jako myslím, a syn začal koktat. Ujistila jsem je, že moc dobře vím, kam nacpali peníze, a že nehodlám z našich těžce vydělaných a ušetřených peněz financovat jejich luxus. Rozhodně byt neprodáme, a pokud chtějí dům dostavět, budou muset začít šetřit u sebe.

„Mami, my chceme jenom bydlet jako lidi, není to jako za vás, my už nežijeme v komunismu! Dneska nestačí nábytek po babičce a holá žárovka,“ byl viditelně naštvaný. Zuzana začala přitakávat, ale já ji neposlouchala. Místo toho jsem sledovala svého manžela, jak rudne vzteky. Syn si dál stěžoval, jak jsme sobečtí a měli bychom podporovat mladou generaci.

„Mám toho tak akorát dost! Jak jsem řekl, byt neprodáme a vy si tam klidně spěte na betonu. Koupit si bazén, když vám kabely čumí ze zdi? To snad vůbec nepřemýšlíte?“ spustil na ně Olda. Ti dva se cítili trapně tak moc, až začali splývat s gaučem. Manžel na ně dál sypal výtky a já se cítila spokojeně. Myslím, že ti už nás nikdy nepožádají ani o jedinou korunu.

Bydlení je téma i u Ireny, přečtěte si: Mladí u mě žijí zadarmo. Když jsem si zlomila nohu, byla jsem jim na obtíž

Myslíte si, že jsme měli byt prodat a pomoct jim? Podělte se v komentářích.

Příběh o tom, když s nevděkem dojde trpělivost: „Tady končím!“ bouchla jsem do stolu po letech