Pičín: obec s úsměvným jménem a krvavou minulostí

Dnes tu máme trochu jiný příběh. Obec Pičín. Název, který v Česku málokoho nechá chladným. Někteří sem jezdí zcela záměrně, jiní si jeho návštěvu dokonce zapisují na seznam životních přání. A když už se u obecní cedule zastaví, samozřejmě nesmí chybět fotka. Pro některé je to dokonce součást sbírky kuriózních názvů českých obcí. Vždyť kdo by neznal také nedaleký Kozičín?

Jenže zatímco se dnes lidé u názvu Pičín baví a pořizují si vtipné fotografie na památku, málokdo tuší, jak krutou minulost toto místo ukrývá.

Za zdmi zdejší tvrze se podle dochovaných svědectví odehrávaly události, které by svou brutalitou vydaly na pořádně temný kriminální příběh. Před téměř pěti sty lety se zde totiž odehrával příběh ženy, jejíž jméno dnes zná jen málokdo. A přitom by rozhodně nemělo upadnout v zapomnění.

Kdo byla tato žena? Jaký osud se skrývá za zdánlivě obyčejnou tvrzí? A co všechno se o jejím životě skutečně ví?

Pičín je mnohem víc než jen cedule

Než se vydáme po stopách krvavé historie, zastavme se na chvíli u samotného Pičína. První písemná zmínka pochází z roku 1289. Jde tedy o místo s historií sahající hluboko do středověku. Dodnes zde stojí pozůstatek někdejší tvrze, která se stala dějištěm událostí, o nichž si budeme vyprávět.

Zatímco dnes si ve spojitosti s Příbramskem mnoho lidí vybaví především zdejší uranové doly, v době, o které bude řeč, tu šlo o stříbro.

Právě jeho těžba přitahovala pozornost šlechtických rodů i panovníků a ovlivňovala život celého regionu. Tvrz v Pičíně se na konci 15. století dostala do rukou rodu Bechyňů z Lažan. A právě s tímto rodem se pojí žena, kvůli níž se o Pičíně vypráví dodnes.

Dívka s něžným jménem

Její rodné jméno Kateřina z Komárova zní téměř poeticky. Člověk by si pod ním mohl představit jemnou šlechtičnu, která tráví dny vyšíváním v pohodlí svého sídla. Jenže pověst, která se kolem Kateřiny postupně vytvořila, je od takové představy na hony vzdálená. A bohužel spousta z toho je i pravda.

Přesné datum jejího narození neznáme. Pocházela z početné rodiny rytíře Kunaty Pešíka z Komárova. Rod Pešíků rozhodně nepatřil k bezvýznamným. Kateřinin otec měl významné majetkové a politické vazby a její bratr Jindřich se podílel na počátcích těžby stříbra na Příbramsku.

O Kateřinině dětství toho ale víme jen velmi málo. Dochované historické prameny nám neposkytují téměř žádné podrobnosti o tom, jaká byla jako dívka, jak se chovala k rodině nebo jaké měla zájmy.

A právě tam, kde historické záznamy mlčí, začínají vyprávět pověsti.

Dvanáctiletá paní a její služebná

Podle místního vyprávění měla být Kateřina panovačná už od dětství. Traduje se, že dokonce už ve dvanácti letech měla vlastní služebnou. S děvečkami prý nevycházela dobře, byla náročná a vždy si dokázala prosadit svou.

Je to zajímavá historka, ale musíme ji brát s rezervou. Nemáme důkaz, který by potvrzoval, že taková skutečně byla. Navíc byla pověst zaznamenána až mnohem později a mohla se zrodit teprve poté, co Kateřinu lidé začali vnímat především jako krutou šlechtičnu.

Kovář Kryštof a tajemství brdských lesů

Z jejího mládí máme jen další pověst. Tato vypráví o mladém a pohledném kováři jménem Kryštof. Kateřina ho měla vídat při svých vyjížďkách na koni a zamilovat se do něj. Dokonce se prý spolu tajně scházeli.

Rodině se však takový vztah vůbec nezamlouval. Kovář nebyl urozeného původu, a tak se podle vyprávění rodina postarala o to, aby se oženil s jinou dívkou. Kateřina měla zradu nést velmi těžce. Proto při vyjížďce Kryštofa srazit z koně. Ještě dramatičtější vyprávění tvrdí, že ho poté probodla dýkou.

Ani pro jednu z těchto verzí však nemáme historické potvrzení. Nevíme doložené ani to, zda kovář Kryštof skutečně existoval.

A tím výčet pověstí o jejím mládí nekončí. Další tvrdí, že měla být při vyjížďce v brdských lesích znásilněna neznámým mužem. Někteří naznačují, že ji tato událost mohla poznamenat a dovést k pozdější krutosti. Ani tuto historku ale nelze doložit.

Proč se kolem Kateřiny vytvořilo tolik příběhů, když o jejím skutečném soukromém životě víme tak málo? Možná právě proto, že lidé vždy hledali vysvětlení jejího chování.

Svatba, která ji přivedla na Pičín

Kateřina se provdala za Jana Bechyněho z Lažan. Bechyňové patřili k významným rytířským rodům a na konci 15. století získali panství Pičín s tvrzí a dalšími sídly v okolí. Manželství s Janem Bechyněm jí přineslo další společenské i majetkové zázemí.

Jan Bechyně byl mužem s politickými ambicemi. V roce 1529 se stal purkrabím na Karlštejně a později zastával také úřad nejvyššího písaře Království českého. Jeho úřední povinnosti ho odváděly od rodového sídla, a tak se o chod pičínského panství starala především jeho žena Kateřina.

Byla víc než jen šlechtičnou, která čeká, až se manžel vrátí domů. Spravovala hospodářství, dohlížela na služebnictvo a měla autoritu nad lidmi, kteří na panství žili a pracovali. Kateřina tak měla v Pičíně značnou moc.

Představme si, co to znamenalo v praxi. Poddaní a služebnictvo byli na vrchnosti existenčně závislí. Museli plnit své povinnosti, pracovat a poslouchat příkazy. Paní domu měla možnost rozhodovat o jejich každodenním životě a trestat neposlušnost. Rozdíl mezi běžným trestem a krutým násilím však byl zásadní. A právě ten měla Kateřina podle pozdějších svědectví překračovat.

Víme, že její postavení jí dávalo značnou převahu nad lidmi, kteří se jí jen obtížně mohli bránit. A dochovaná svědectví ukazují, že tato převaha měla mít velmi temnou podobu.

Za zdmi tvrze: moc, strach a kruté tresty

O tom, co se na pičínské tvrzi odehrávalo, se dozvídáme především ze svědeckých výpovědí, které zazněly během soudního procesu. Nejde tedy o podrobný deník ze života na tvrzi. Jsou to vzpomínky lidí, kteří měli s Kateřinou nebo jejím panstvím vlastní zkušenost, případně znali osudy těch, kteří se stali jejími oběťmi.

Z těchto výpovědí se skládá obraz. Kateřina měla služebnictvo bít, bičovat a vystavovat mimořádně krutému zacházení. Terčem se stávaly především mladé děvečky, ale nevyhýbalo se ani mužům.

Mezi popisovanými způsoby týrání se objevuje bití různými předměty, řezání do kůže a její drásání nástroji s ostrými hroty. Takovým nástrojem byly například vochle, původně určené k pročesávání a zpracování rostlinných vláken. Do ran měla být sypána sůl.

Představa bolesti, kterou takové zacházení muselo způsobovat, je děsivá sama o sobě. Ještě znepokojivější je však skutečnost, že nešlo o jednorázový výbuch vzteku, ale podle svědectví o opakované jednání. Některé ženy měly být trestány tak krutě, že svým zraněním podlehly.

Historikové upozorňují, že Kateřinino jednání překračovalo i dobové představy o tom, jak mohla šlechta zacházet se služebnictvem. Tehdejší společnost byla samozřejmě mnohem tvrdší než dnešní a poddaní měli jen omezené možnosti, jak se bránit. To ale neznamená, že by podobné násilí bylo běžné nebo přijatelné.

Zvlášť znepokojivá jsou svědectví o tom, že Kateřina měla některé služebné nutit, aby si navzájem ubližovaly. Historik David Venclík v rozhovoru pro Český rozhlas připomíná právě tento motiv: ženy se měly před Kateřininýma očima navzájem zraňovat. Pokud se tato svědectví zakládají na skutečnosti, nešlo jen o fyzické trestání, ale také o ponižování a stavění služebných proti sobě.

Tvrz, která měla být sídlem šlechtické rodiny a centrem hospodářství, se tak v dochovaných výpovědích mění v místo, kde lidé žili v nejistotě a strachu z toho, co může přijít.

Když se obětí stal i muž

Ačkoli se většina vyprávění soustředí na mladé služebné, jedním ze svědků byl také Linhart z Bukové. Ten před soudem vypovídal o tom, že ho Kateřina nechala bít vlastním synem. Jeho výpověď je mimořádně výmluvná právě proto, že ukazuje, jak daleko měla její moc sahat.

Taková výpověď zároveň ukazuje, že násilí nemuselo být omezeno na samotnou paní domu. Kateřina měla podle svědectví do trestání zapojovat i další osoby. Moc se tak mohla proměnit v nástroj, kterým byli podřízení nuceni ubližovat sobě navzájem.

Poddaní se báli promluvit

Do příběhu vstupuje další významná osobnost tehdejší doby – Václav Hájek z Libočan, známý kronikář a tehdejší děkan na Karlštejně. Mezi Hájkem a Janem Bechyněm vznikl spor. Hájek se následně rozhodl upozornit na chování Kateřiny a obvinil ji z týrání a vraždění služebnictva.

Kateřina se naopak bránila žalobou pro urážku na cti. Případ se dostal před komorní soud. Nezachoval se jeden úplný soudní spis, ale dochovaly se záznamy výpovědí a další dokumenty.

Zpočátku se svědci z řad poddaných a lidí spojených s panstvím stavěli na Kateřininu stranu. Někteří tvrdili, že se jejich paní chovala dobře a že o žádném násilí nevědí. Podezřelá úmrtí vysvětlovali nemocemi nebo nešťastnými náhodami. Je snadné pochopit, proč se lidé mohli bát svědčit proti ženě, která měla nad jejich životy takovou moc.

Zlom přineslo svědectví Prokopa Papeže, pražského kožešníka, který už nebyl poddaným Bechyňových a žil mimo jejich bezprostřední dosah. Před soudem vypověděl, že Kateřina měla zavraždit jeho sestru Kateřinu z Dušník, popsal mimořádně krutý způsob jejího mučení. Měla být zavěšena přes bidlo a k hlavě jí měl být přivázán moždíř.

Prokop Papež však před soudem nemluvil pouze o své sestře Kateřině. Vypověděl také o Dorotě, dceři pičínského kováře. Podle jeho svědectví ji Kateřina z Komárova krutě zbila. Zraněnou dívku pak poslali domů. Dorota však do hodiny zemřela.

Právě jeho výpověď byla zásadní. Nešlo už jen o neurčité řeči o kruté paní a podivných úmrtích. Prokop Papež uvedl konkrétní oběti a jejich příběhy. Jeho slova pomohla otevřít cestu dalším svědectvím.

Oběti, které nesmějí zůstat jen číslem

V dochovaných svědectvích se objevují i jména několika žen, jejichž osudy by neměly zaniknout za pověstí o kruté šlechtičně. Jsou mezi nimi Hedvika, která zemřela po krutém bití a Kačka Matějková. Připomínají, že mezi oběťmi nebyly jen anonymní služebné, ale konkrétní ženy, které měly své blízké a vlastní životy.

O některých případech se dochovaly jen útržkovité informace. Nemůžeme proto u každé oběti popsat přesně, co se stalo. I to je ale součást historického příběhu: víme, že tito lidé existovali a že jejich osudy se dostaly až před soud.

Nejméně čtrnáct mrtvých

Soudní řízení odhalilo hrůzný rozsah násilí. Podle historičky Věry Smolové bylo prokázáno nejméně čtrnáct vražd. Nejde tedy o počet, který bychom měli zaměňovat za pouhé pověsti nebo pozdější odhady. Přesný počet všech lidí, kteří mohli být na panství vystaveni násilí, už dnes bezpečně stanovit nelze.

Čtrnáct obětí. Za tímto číslem se skrývají jednotlivé lidské osudy.

Do případu se nakonec zapojil i panovník Ferdinand I. Habsburský. V lednu roku 1534 byla Kateřina zatčena a případ dospěl k rozsudku, který byl na tehdejší dobu mimořádně přísný. Kateřina byla odsouzena ke smrti vyhladověním. Měla být zavřena ve věži na Pražském hradě a ponechána svému osudu.

Poslední dny ve věži Mihulka

Dne 27. února 1534 se za Kateřinou zavřely dveře věže Mihulka, známé také jako Prašná věž. Tam měla zůstat bez jídla a čekat na smrt. Zemřela 15. března 1534. Podle dobových zpráv měla okousané prsty na rukou. Zda to bylo důsledkem hladu, nebo útoků krys, které se v podobných prostorách mohly vyskytovat, už dnes nelze s jistotou říct.

Její smrt se stala předmětem dalších pověstí. A právě tady se do příběhu dostává jedna z těch nejzajímavějších.

Předseda soudu Vojtěch z Pernštejna zemřel, pouhé dva dny po Kateřině. Tato časová blízkost samozřejmě nemohla uniknout pozornosti lidí, kteří příběh sledovali. Začalo se vyprávět, že Kateřina svého soudce proklela nebo ho ze záhrobí uhranula. Pravdou je, že Vojtěch z Pernštejna byl už předtím vážně nemocný a jeho zdravotní potíže trvaly delší dobu.

Co zůstalo po Kateřině?

Po její smrti se o případu dlouho příliš nemluvilo. Kateřinino jméno z veřejného prostoru téměř vytratilo. Neobjevuje se dokonce ani v kronice Václava Hájka z Libočan, přestože právě on stál na počátku jejího pádu.

Jedním z mála svědectví, díky nimž se příběh zachoval, jsou paměti Mikuláše Dačického z Heslova. Ten si poznamenal, že Kateřina byla odsouzena za zabití několika děveček a že ji z vězení Mihulky vynesli již mrtvou. Zato její manžel skandálem svou kariéru neztratil. Později se stal nejvyšším písařem Království českého a po Kateřinině smrti se znovu oženil.

Podle všeho měli Jan a Kateřina dva syny, Petra a Buriana. Petr se později stal významným zemským úředníkem, dokonce nejvyšším podkomořím Království českého. V některých pozdějších záznamech je však jako matka dětí uváděna Janova další manželka Anna z Chlumu.

To je důležitá připomínka, že za příběhem ženy, kterou si dějiny zapamatovaly především kvůli násilí, zůstali také lidé, kteří s jejími činy neměli nic společného.

Pičín je víc než jen krvavá legenda

Když se dnes člověk vydá do Pičína, nenajde tu jen místo spojené s temným příběhem jedné šlechtičny. Najde živou obec, která má své vlastní kouzlo.

Tvrz, která byla kdysi sídlem Bechyňových, stojí v obci dodnes. Od 18. století slouží jako sýpka a její někdejší podoba se během staletí proměnila. Přesto zůstává připomínkou dávných časů, kdy se za jejími zdmi odehrávaly otřesné události.

Pičín tedy rozhodně není jen vtipným názvem na obecní ceduli, u které stojí za to zastavit. Příběh Kateřiny z Komárova je jednou z jeho nejtemnějších kapitol, ale rozhodně ne celým jeho příběhem.

Co se odehrávalo v mysli ženy, jejíž jméno dnes známe především kvůli utrpení druhých? Historie odpověď nezná. Možná právě proto její příběh dodnes přitahuje tolik pozornosti.

A pokud se někdy rozhodnete v Pičíně zdržet déle, zkuste se místních zeptat, zda se za tichých nocí okolím stále nese nářek. Patří snad duším jejích obětí, nebo samotné Kateřině? To už se budete muset přesvědčit sami. Anebo v obci přespat…