Na třídním srazu se mi po 30 letech vysmála. Prozradila jsem její tajemství

Když jsem dostala pozvánku na třídní sraz po třiceti letech, dlouho jsem váhala, jestli vůbec půjdu. S některými spolužáky jsem se občas potkala, s jinými jsem se neviděla od maturity. Nakonec mě přesvědčila Katka, která mi zavolala a slíbila, že tam nebude chybět.

Jmenuji se Petra (49) a byla jsem zvědavá, jak všichni vypadají, co dělají a jestli si po tolika letech ještě budeme mít co říct. Přiznávám ale, že jsem měla ještě jeden důvod. Chtěla jsem znovu vidět spolužačku Irmu.

Na gymnáziu byla něco jako třídní královna. Krásná, sebevědomá, vždycky dokonale upravená a obklopená lidmi, kteří se chtěli dostat do její přízně. Stačilo, že se něčemu zasmála, a ostatní se přidali. Vždycky dokázala najít něco, co bylo na druhém člověku směšné, a podat to tak, že se nikdo nechtěl stát další obětí jejího humoru.

Já jsem patřila mezi ty, kterým se občas věnovala až příliš.

Dodnes si pamatuji některé okamžiky, na které bych nejraději zapomněla. A právě proto jsem si naivně představovala, že po třiceti jí to osud vrátil. Doufala jsem, že se mohla změnit. Že možná konečně pochopila, jak nepříjemné bylo být na druhé straně jejích vtipů.

Ale už je zas všechno jen o ní, já jsem dnes úspěšná realitní makléřka. Mám vlastní klientelu, dobré jméno a práci, která mě baví. Už dávno nejsem ta zakřiknutá holka, která se bála promluvit před třídou. Přesto jsem při představě třídního srazu pocítila ty staré nepříjemné pocity.

Sraz se konal v restauraci, kde jsme měli rezervovaný salonek. Dorazila jsem mezi prvními a chvíli jsem si připadala trochu nepatřičně. Některé spolužačky jsem poznala okamžitě, jiné až podle jmen. Všichni jsme zestárli, i když někteří se to snažili maskovat víc než ostatní.

Irma přišla asi o půl hodiny později.

Všichni jsme poznali, že je to ona jen co vkročila do místnosti. Nemusela ani nic říkat, pohodila svými stále krásnými vlasy a během několika minut se kolem ní vytvořil hlouček lidí. Vypadala snad ještě lépe než na gymnáziu. Pečlivě upravená, elegantní, s úsměvem, který jako by se za těch třicet let vůbec nezměnil.

Přivítala se se všemi, objímala spolužačky. Když přišla ke mně, krátce mě objala a pochválila mi šaty. Na okamžik jsem si pomyslela, že možná opravdu dospěla. Jenže pak se začala rozjíždět zábavu ve svém stylu.

Když se jí někdo zeptal na její práci, její výraz se nepatrně změnil. Zadrmolila něco o nezajímavé práci ve službách a okamžitě převedla řeč jinam. A já moc dobře věděla proč, došlo mi, že jsem jediná, kdo to tu ví.

Večer pokračoval jídlem, přípitky a vzpomínáním na školní léta. Některé historky byly opravdu vtipné. Smáli jsme se učitelům, školním výletům a tomu, jak jsme si kdysi připadali dospělí, přestože jsme byli ještě děti. Pak někdo zmínil taneční.

Všichni vzpomínali, jak bylo tehdy obtížné spárovat všechny kluky a holky zatím co já začínala rudnout. Někteří měli partnery dávno vybrané, jiní stále hledali. Katka připomněla, že nakonec tančila s Martinem. A právě tehdy Irma obrátila pozornost ke mně.

„Pamatujete, jak Petra chtěla tančit s Martinem?“ zasmála se. „To bylo tehdy takové drama. Ona se do něj úplně zamilovala.“

V místnosti se ozvalo několik pobavených reakcí. Irma pokračovala, jako by vyprávěla nějakou roztomilou historku o dětské lásce. Připomněla, jak jsem se prý červenala pokaždé, když se Martin objevil, a jak mě nakonec musela povzbudit, abych se ho zeptala, jestli se mnou bude chodit do tanečních.

Najednou jsem znovu seděla v šestnácti letech. Přesně jsem si vybavila okamžik, kdy jsem na dívčích toaletách svěřila kamarádce, že se mi Martin líbí. Irma to tehdy zaslechla. Nevěděla jsem, že tam je.

Později ve třídě přede všemi, když se řešilo, kdo s kým půjde do tanečních, se ke mně obrátila s tím svým sebevědomým úsměvem. Pohodila vlasy a před všemi prohlásila, že přece chci tančit s Martinem, a nejen v tanečních, tak ať se přestanu stydět, protože dnes už se nemusí ptát jen kluci.

Martin tehdy zrudl a zaskočeně vyhrkl, že to nejde, protože bude tančit s Katkou.

Já tam stála před celou třídou a připadala si jako největší hlupák na světě. Všichni se smáli. Jen Katka se tehdy nesmála a Martin se na mě díval soucitně.

„A Petra se pak urazila a na taneční vůbec nechodila,“ zakončila Irma svou historku. „To byla sranda.“

Několik spolužáků se skutečně rozesmálo. Někdo připomněl, že jsem byla vždycky hrozně citlivá. Jiný se mě zeptal, jestli jsem se snad bála, že mi Martin zlomí srdce. Martin se díval se do sklenice. Katka se také neusmívala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se vlastně nic nezměnilo.

Irma stále potřebovala být středem pozornosti. Připadalo jí zábavné vytahovat věci, které mohly někoho jiného ponížit. A stále jí nedocházelo, že ne každý její vtip považuje za legraci. Zkusila jsem se usmát a říct, že to tehdy dělat neměla. Irma mávla rukou. Vždyť jsme byli mladí. Všichni jsme dělali hlouposti. Neměla jsem to prý tak prožívat.

To mě zasáhlo víc než samotná historka.

Třicet let jsem si představovala, že bych od ní jednou mohla slyšet omluvu. Stačilo by, kdyby řekla, že to tehdy přehnala. Že jí nedošlo, jak moc mi ublížila. Místo toho jsem seděla v restauraci a poslouchala, jak se moje bolest znovu mění v zábavu pro ostatní.

A něco ve mně prasklo.

„Ty jsi pořád stejná,“ vyjela jsem na Irmu. „Vždycky jsi měla potřebu někoho ponížit, jen aby ses mohla předvádět. Není divu, že s tebou v práci vydrží akorát mrtvoly. Ty totiž nemůžou utéct!“

V místnosti se rozhostilo ticho. Irma na mě zůstala zírat. Poprvé za celý večer jsem viděla, že neví, co říct. A mně to nestačilo, teď jsem měla navrch konečně já.

„Já prodávám lidem domy. Ty češeš mrtvoly,“ přisadila jsem si ještě.

Několik spolužáků se zasmálo. Tentokrát ale ne všichni. Někdo se zeptal, jestli je to pravda. Jiný se zatvářil znechuceně. Jeden z bývalých spolužáků poznamenal, že tohle už je opravdu přes čáru, ale zaslechla jsem i slova o tom, že si to zasloužila.

Katka se okamžitě postavila na Irminu stranu a řekla, že práce v pohřebnictví je důležitá ne něco za co by se měla stydět.

Irma se mezitím snažila vysvětlit, že její práce není taková, jak jsem ji popsala. Že se stará o důstojnou přípravu zemřelých, aby se s nimi jejich rodiny mohly naposledy rozloučit. Bylo na ní vidět, jak moc ji moje slova zasáhla.

Někteří spolužáci se jí omluvili. Jiní se na ni dívali s neskrývaným pohoršením. A několik lidí, kteří se před chvílí smáli její historce o mně, najednou tvrdilo, že jsem to přehnala.

Zbytek večera se semnou Irma nebavila. Když jsem odcházela, Katka mě doprovodila ke dveřím. Řekla mi, že chápe, proč jsem byla na Irmu naštvaná. Ale že jsem její práci v pohřební službě vytahovat neměla, je to přeci její věc, když to nechce říct.

Odpověděla jsem jí, že Irma mě ponižovala celé roky na gymplu. Moje pomsta byla stejně osobní jako její tehdejší vtip. Zasloužila si to, neříká se snad oko za oko? Katka nesouhlasila, podle ní jsem jí už dávno měla odpustit. Není dobré, že mě to takhle žere i po třiceti letech.

Doma jsem dlouho přemýšlela o tom, co Katka řekla, nejspíš měla pravdu. Na srazu jsem si přála, aby konečně pochopila, co mi udělala, ale ona to tak prostě nevidí. Dodnes nevím, jestli bych se zachovala jinak, kdybych měla možnost ten večer vrátit.

Co si o tom myslíte? Měla jsem právo prozradit Irmino tajemství? Napište svůj názor do komentářů.