Článek
Na dovolenou jsme já Jana (54) s manželem Petrem (57) šetřila tři roky. Děti už jsou dospělé, takže jsme si říkali, že si po dlouhé době konečně dopřejeme deset dní jen sami pro sebe někde u moře. Vybrali jsme si krásný čtyřhvězdičkový hotel na Krétě, kousek od pláže, s výhledem na moře a all inclusive.
Zaplatili jsme téměř 78 tisíc korun. Nebyla to pro nás malá částka, ale říkali jsme si, že jednou za čas si člověk musí udělat radost a zasloužíme si to. Netušila jsem, že z dovolené, na kterou jsme se tolik těšili, se stane jedna z nejhorších zkušeností, jaké jsme kdy zažili.
Nepříjemné překvapení
Jako cíl své zasloužené dovolené jsme si vybrali krásné Řecko. Přiletěli jsem pozdě odpoledne. Byli jsme unavení z cesty, ale zároveň natěšení, že se ubytujeme a konečně se půjdeme projít k moři. Až na to, že vůbec ne.
U delegátky jsme se nahlásili jako poslední z naší skupiny. Zkontrolovala seznam a potom nám oznámila, že v našem hotelu bohužel není volný pokoj. Prý došlo k chybě v rezervacích a hotel přijal více rezervací, než kolik měl skutečně pokojů. Nemáme se ale ničeho obávat, protože pro nás mají připravené náhradní ubytování.
S manželem jsme na sebe jen nevěřícně koukali.
Jak je možné, že máme zaplacený hotel, potvrzenou rezervaci a najednou se dozvídáme, že pro nás není místo? Několik dní jsme s manželem procházeli fotky všech hotelů snad v celém Řecku, abychom vybrali ten dokonalí, což se nám nakonec povedlo a teď tu pro nás nemají místo?!
Petr se začal delegátky vyptávat, jestli bychom nemohli počkat, třeba někdo nepřijede, vysvětloval jí, jak moc nám záleží na tomto konkrétním hotelu. Jenže ona už měla připravenou odpověď. Náhradní hotel je prý velmi pěkný, má stejné služby a nemáme se čeho obávat. Bylo mi jasné, že se s ní nehneme.
Byli jsme zklamaní, ale pořád jsme si říkali, že třeba nebude tak zle. Vždyť nám přece slíbili hotel stejně dobrý hotel, třeba bude i lepší.
Stejná není stejné
Už cestou do nového hotelu jsem dostala nepříjemný pocit, že se příliš vzdalujeme od moře. Měla jsem pravdu, nebyl přímo u moře jako ten původní, na pláž se muselo jít přibližně patnáct minut pěšky, a ještě se přecházela poměrně rušná silnice.
My jsme si právě kvůli blízkosti pláže vybrali původní hotel. Manžel má problémy s kolenem a dlouhé chození po rozpáleném chodníku pro něj rozhodně není příjemné. Bylo mi jasné, že tohle nám zkalí celou dovolenou.
To jsem ještě netušila, že tohle bude ten nejmenší problém.
Na recepci nám podali klíč od pokoje. Pokoj nebyl vyloženě špatný, ale byl menší a působil starším dojmem, než jsme očekávali. Největší překvapení nás čekalo na balkoně, po roztažení závěsů mi bylo hned jasné, proč byli zatažené.
Původní hotel měl z pokojů nádherný výhled na moře. S Petrem jsem se těšili na večery u vína s při pozorování vln. Teď jsme si mohli večer dát víno s výhledem na protější hotelovou budovu. Okna pokojů byla tak blízko, že jsme si s lidmi naproti mohli téměř podat ruku.
Když jsem vyšla na balkon, zahlédla jsem v jednom pokoji muže, který se zrovna převlékal.
Okamžitě jsem zatáhla závěsy. V tu chvíli jsem věděla, že je po celý zbytek pobytu nejspíš necháme zavřené. Tohle už bylo příliš. Člověk si přece neplatí dovolenou u moře proto, aby se na vlastním pokoji schovával před cizími pohledy.
Stejně by to posezení na čerstvém mořském vzduchu nebylo vzhledem k tomu, co jsme zjistili. Přímo pod naším balkonem bylo odvětrávání hotelové kuchyně. Linul se odtud nepříjemný zápach smaženého jídla a přepáleného oleje.
Může to být horší? Může.
A jako by to nestačilo, večer se v hotelu konala nějaká zábava. Hlasitá hudba a křik hostů se protáhli dlouho do noci. Původně jsme si představovali klidné večery na balkoně s výhledem na moře. Místo toho jsme seděli za zataženými závěsy s špunty v uších a na posteli hráli karty, než hluk ustane.
Hned druhý den jsme zavolali delegátce. Vysvětlili jsme jí, že náhradní hotel neodpovídá tomu, co jsme si zaplatili, přijela tu situaci řešit. Ukázali jsme jí fotografie původního hotelu, pak ten současný a snažili se popsat všechny rozdíly.
Především jsme chtěli jiné ubytování. Nečekali jsme žádný luxus navíc, chtěli jsme jen to, za co jsme zaplatili. Delegát nás vyslechl a slíbil, že situaci prověří. Prý se pokusí zjistit, jestli by nebylo možné najít nějaký pokoj v původním hotelu až například za pár dní někdo odjede, nebo alespoň v jiném podobném ubytování.
Čekali jsme, že zavolá do oběda, pak po obědě, pak do večera, ale nic.
Tak jsme další den znovu zavolali. Řekla nám, že to řeší ať prý vydržíme, protože hotely jsou plné a situace se může změnit. Mezitím jsme našli další nesrovnalosti. Například nabídka jídla byla mnohem chudší, než jsme očekávali. Původní hotel se na fotkách honosil úplnými hostinami, tady byl výběr malý.
Nabídka byla vesměs pořád stejná a člověk si musel dávat pozor, aby nepřišel pozdě, protože potom už nebylo z čeho vybírat. Petr byl čím dál podrážděnější. Nešlo jen o jídlo nebo vzdálenost od pláže. Vadilo mu, že jsme zaplatili za něco úplně jiného a nikdo se ani nesnažil nám vyjít vstříc.
Já jsem se snažila zachovat klid, ale uvnitř mě to strašně trápilo. Každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že jsme naletěli. Místo abych si užívala dovolenou, přemýšlela jsem, co dalšího nás ještě čeká.
Reklamaci podejte až po návratu.
Po několika dnech čekání jsme se rozhodli, že to zkusíme alespoň některé problémy zkusíme vyřešit na recepci. Chtěli jsme zkusit alespoň výměnu pokoje, jenže recepční měl silný přízvuk a mi mu s naší slabou angličtinou nerozuměli. Proto jsme zkusili překladač v mobilu. Recepční nám celou dobu jen opakoval, že nám nemůže pomoci.
A dost! Už nebudeme spoléhat na delegátku a zavoláme přímo do cestovní kanceláře, rozhodl se manžel. Zavolal tam a pokoušel se vysvětlit, co se stalo. Čekala jsem, že se nás někdo zastane. Že nám nabídnou řešení, případně alespoň nějakou kompenzaci. Místo toho jsme se dozvěděli, že náhradní hotel odpovídá stejné kategorii a že změna ubytování byla způsobena provozními důvody.
Když jsem namítla, že jsme si zaplatili hotel u pláže s výhledem na moře a dostali něco úplně jiného, pracovnice nám doporučila podat reklamaci po návratu.
Namítla jsem, že jsme přece na dovolené právě teď a že nám nikdo nevrátí deset dní, které jsme si měli užít zatím co místo toho jen čekáme co bude. Dokonce jsme ani nebyli u moře. Odpověděla mi, že naše stížnost bude zaznamenána a že ji můžeme řešit po skončení pobytu.
V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat. Připadala jsem si naprosto bezmocná. Na jedné straně cestovní kancelář, která měla všechny naše peníze, na druhé straně my dva v cizí zemi, kde jsme se nedokázali pořádně domluvit ani s personálem hotelu.
Petr mi pak řekl, že se na to můžeme vykašlat a zkusíme si to užít alespoň takhle. Jenže jak si ji člověk má užívat, když každou chvíli naráží na něco, co mělo být úplně jinak?
Pocit podvedení
Nakonec jsme v náhradním hotelu zůstali. Delegátka se neustále vymlouvala, nebrala telefon, planě slibovala. Neměli jsme chuť ani peníze hledat si na vlastní náklady jiné ubytování. Navíc jsme věděli, že by nám cestovní kancelář nic neproplatila. Došli nám síly dál tlačit, takže jsme s pachutí přečkali zbytek dovolené.
Po návratu jsme podali reklamaci. Přiložili jsme fotografie pokoje, balkonu, protější budovy i původní nabídku hotelu. Popsali jsme vzdálenost od pláže, zápach z kuchyně i hluk, který nás večer obtěžoval.
Odpověď nás ale příliš nepřekvapila. Cestovní kancelář reklamaci odmítla s tím, že nám bylo poskytnuto ubytování odpovídající stejné kategorii a že změna byla způsobena okolnostmi, které nebylo možné předem ovlivnit.
Měla jsem pocit, že si z nás někdo dělá legraci. Jak může být stejnou dovolenou pobyt v hotelu u moře s výhledem na něj a pokoj v budově, kde člověk musí mít celý den zatažené závěsy, aby mu cizí lidé neviděli až do postele?
Nejvíc mě ale mrzí, že jsme si na tu dovolenou dlouho šetřili, těšili se, že si po letech konečně odpočineme, a místo toho jsme to tam prostě jen nějak přežili. Nejsme žádní nároční zákazníci. Nepotřebujeme zlaté kliky ani šampaňské na pokoji. Chtěli jsme jen dostat to, co jsme si objednali a zaplatili.
Pořád mě dokáže rozčílit, když si na tu dovolenou vzpomenu. Nejen kvůli horšímu hotelu, ale hlavně kvůli přístupu cestovní kanceláře. Člověk má pocit, že dokud platí, je o něj zájem. Jakmile se ale něco pokazí, najednou je na všechno sám. Řecké restauraci se vyhýbám obloukem, příliš mi to připomíná.
Zajímalo by mě, jestli jste někdy zažili něco podobného. Nechali byste si takovou změnu ubytování líbit, nebo byste se snažili domoci nápravy už na místě? Podělte se v komentářích.
