Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu rodiče žádat o peníze. Vždycky jsem se snažila být samostatná a všechno si zařídit po svém. Tentokrát jsem ale měla pocit, že by mi mohli trochu pomoci. Nechtěla jsem dar, jen půjčku, kterou bych jim postupně splatila. Netušila jsem, že obyčejná návštěva u rodičů mi připomene, jaké místo jsem v rodině měla už jako malá.
Nedostupnost bydlení
Jsem Natálie a s Alešem jsme spolu už několik let a nikdy jsme neměli potřebu příliš spěchat. Oba jsme pracovali, žili v pronájmu a postupně si šetřili na vlastní domov. Nechtěli jsme se zadlužit víc, než bylo nutné, a tak jsme hledali nejen něco co by nám vyhovovalo, ale cenově nás nezruinovalo.
Před několika týdny jsme konečně našli byt, který nám připadal jako ideální. Nebyl obrovský ani luxusní, ale měl dostatek prostoru, hezký balkon a příjemné okolí. Navíc se nacházel v části města, kterou jsme dobře znali. Dokázali jsme si představit, že tam budeme žít dlouhá léta.
Stejně jako všechny byty v našem městě, byl cenově víš, než jsme si mohli aktuálně dovolit. Hypotéku bychom zvládli splácet. Aleš má dobrou práci a já také. Problémem byla část vlastních prostředků, které jsme potřebovali při koupi ještě doplnit. Nějaké úspory jsme měli, ale nechtěli ne dost.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli rodiče požádat o pomoc. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Nechtěla jsem po nich, aby nám byt zaplatili. Chtěla jsem si jen půjčit a domluvila bych se s nimi na splátkách.
Špatně přijatá žádost o pomoc
Když jsem tedy jednoho odpoledne přijela k rodičům na kávu, měla jsem docela dobrou náladu. Maminka připravila něco sladkého, tatínek seděl u stolu a povídali jsme si o běžných věcech. Chvíli jsem čekala na vhodnou chvíli a potom jsem jim vyprávěla o bytě, který jsme s Alešem našli.
Rodiče se zajímali, kde se nachází, jak je velký a jestli jim ukážu fotky. Měla jsem pocit, že je to nadchlo. Maminka se dokonce ptala, jestli už jsme si představovali, jak si byt zařídíme.
Pak jsem jim vysvětlila, jak je to s cenami a nadhodila, že nám chybí část vlastních peněz. Když nijak nereagovali, nadhodila jsem opatrně, že mě napadlo, jestli by nám nemohli něco půjčit. Všechno bychom jim postupně vrátili a samozřejmě bychom se domluvili na splátkách.
Ještě, než jsem domluvila, všimla jsem si, že se tatínek zatvářil trochu nejistě. Maminka se na něj podívala a chvíli bylo ticho. Potom mi začali vysvětlovat, že si nemohou dovolit sahat do úspor. Člověk nikdy neví, co se může stát, a i oni už mají svůj věk. Potřebují mít nějakou rezervu pro případ, že by se něco pokazilo.
Rozuměla jsem tomu. Nechtěla jsem, aby kvůli nám vybraly všechny své peníze. Jen mě překvapilo, jak rychle bylo rozhodnuto.
„Natálko, vždyť Aleš musí vydělávat spoustu peněz, tak musíte víc šetřit,“ poznamenal táta.
Jistě, a do teď jsme podle nich dělali co? I já vydělávám slušné peníze, uskromnili jsem se už před lety, abychom jednou na bydlení měli peníze, ale kdo mohl vědět, jak vysoko se ty ceny vyšplhají? Když máma poznamenala, že jsme měli být zodpovědnější a myslet dopředu, rozhodla jsem se jim připomenout svého bratra.
Markovi peníze dali, mě nepůjčí
A tak jsem se opatrně zmínila o Markovi. Připomněla jsem rodičům, že když si pořizoval dům, celá rodina včetně mě mu pomohla. Peníze dostali s manželkou jako svatební dar. Neříkala jsem to jako výčitku, jen jsem měla potřebu připomenout, že on neměl ušetřenou ani korunu, když se rozhodl si koupit dům.
Maminka se ale okamžitě zatvářila dotčeně. Podle ní to byla úplně jiná situace. Marek tehdy zakládal rodinu, měli s manželkou dvě malé děti a potřebovali vlastní bydlení. Navíc on si nežije tak dobře jako my dva. Tatínek její slova podpořil.
Právě v tu chvíli někdo zazvonil.
Přišel můj bratr Marek. Nesl několik prázdných plastových krabiček, které si od něj mamka vzala s tím, že je konečně vrátit včas. Brzo už by mu to jídlo neměla do čeho dávat. Včera vařila omáčku, tak jí pro něj má připravenou v lednici, a ještě jim upekla štrůdl.
Marek si mě všiml a přisedl si, měl radost, že mě vidí. Maminka mu začala vyprávět, o čem jsme se bavili. Nezapomněla zmínit ani to, že jsem jim připomněla, jaký dostal svatební dar. Bratr se na mě podíval a překvapeně zavrtěl hlavou.
Ani on neviděl důvod, proč bychom měli jeho tehdejší situaci s tou naší srovnávat. Měli přece dvě malé děti, potřebovali dům a sami by na něj tehdy nedosáhli.
„Vždyť vy děti nemáte, Natálko. My jsme tehdy měli dvě.“
Neřekl to zle. Prostě jen zopakoval argument, který už jsem slyšela od rodičů. Přesto mě ta věta zasáhla mnohem víc. Nikdo z rodiny totiž nevěděl, že se s Alešem už druhým rokem marně snažíme o dítě. Bylo to něco, co jsme si nechávali pro sebe. Navenek jsme byli pár, který má dost času a nemusí nic uspěchat.
Na Markovu poznámku jsem proto nijak nereagovala. Jen jsem sklopila oči a chvíli se dívala na hrnek s kávou. Marek potom začal vyprávět, že v úterý mamce přivede vnoučata na hlídání. S manželkou měli něco v plánu a chtěli si udělat čas pro sebe. Maminka se nejprve zarazila, poznamenala, že teda zruší objednanou kadeřnici a už se na děti těší.
Je v tom mnohem víc
Najednou mi došlo, že nejde jen o peníze na byt. Marek byl zvyklý, že mu rodiče pomáhají i v běžném životě. Maminka mu vařila, hlídala děti, přizpůsobovala mu své plány. Tatínek to považoval za samozřejmost. Nikdo z nich na tom neviděl nic neobvyklého. A já jsem si vzpomněla na své dětství.
Marek byl vždycky ten starší, který byl zvyklí na víc pozornosti. Když něco pokazil, rodiče měli pochopení. Když jsem něco pokazila já, byla jsem nešika. Když se rozhodovalo o společných výletech, většinou vyhrál Markův návrh. Vařila se jeho oblíbená jídla.
Rodiče mě milovali, jen bratr měl vždy přednost, jako dítě jsem si říkala, jestli ho nemají raději.
Toho odpoledne jsem měla pocit, jako bych se znovu ocitla v dětském pokoji a poslouchala, že bratr to potřebuje víc. Nechtěla jsem se tak znovu cítit, takže jsem se zvedla k odchodu, maminka mi ještě zabalila několik kousků koláče. Tatínek mě doprovodil ke dveřím a řekl, ať se na ně nezlobím.
Nejvíc mě bolelo, že pomoc pro Marka byla samozřejmá, zatímco já jsem musela vysvětlovat, proč ji vůbec potřebuji.
Aleš se mě večer ptal, jak návštěva dopadla. Řekla jsem mu, že nám rodiče půjčit nechtějí a že si budeme muset poradit jinak. O tom, co řekl Marek, jsem se nezmínila. Nechtěla jsem znovu otevírat něco, co mě už tak dost bolelo.
Jak jsme si nakonec poradili
Byt jsme nakonec nekoupili. Možná se časem objeví jiná příležitost. S rodiči jsme o tom už nemluvili ani s Markem. Jen mám pocit, že se na mě dívají trochu jinak stejně jako já na ně. Nejspíš si myslí, jak jsem nezodpovědná, když jsem si podle jejich názoru nedávala peníze stranou.
Bratr se nejspíš neptá, abych znovu nevytáhla jeho svatební dar, ale já už vím, že by to stejně nemělo smysl. Možná se budeme muset s Alešem vzít, abych měli nárok na pomoc od rodiny, dobírala jsem si ho a on řekl, že si mě rozhodně vezme, ale ne pro peníze od mích rodičů, smál se.
A tak mám tři velké sny: dítě, byt a svatbu. Věřím, že až přijde ten správný čas, budu to mít všechno.





