Článek
Jsem Jitka (47) a s Ivanou jsme se znaly od základní školy. Byla o rok mladší, ale chodily jsme do stejné třídy a od té doby jsme se od sebe vlastně nikdy úplně nevzdálily. Prožily jsme spolu první lásky, zklamání, svatby, narození dětí i chvíle, kdy se člověku zdá, že už nic horšího přijít nemůže.
Nemusely jsme si volat každý den. Někdy jsme se neviděly několik týdnů, ale když se jedna z nás ozvala, druhá věděla, že má přijít.
Ivana byla vždycky ta průbojnější. Uměla se postavit za sebe, nebála se riskovat a měla ráda pocit, že si všechno dokáže zařídit sama. Když se po rozvodu rozhodla otevřít malé květinářství, obdivovala jsem ji. Nebylo to jednoduché. Měla dvě děti, tehdy ještě školou povinné, a na bedrech většinu každodenních starostí. Přesto se do toho pustila.
První roky se jí dařilo. Obchod nebyl velký, ale lidé si k ní našli cestu. Uměla uvázat krásnou kytici a pamatovala si, kdo kupuje růže k výročí a kdo chodí pravidelně pro květiny na hrob. Měla jednu zaměstnankyni, která jí pomáhala hlavně v době, kdy bylo hodně práce.
Jenže postupně se začalo všechno zdražovat. Květiny od dodavatelů, obaly, stuhy, dekorace i elektřina. V obchodě musela svítit, v létě chladit, v zimě topit. Zákazníci si ale nemohli dovolit platit za každou kytici o polovinu víc. A když ceny zvýšila, někteří začali chodit jinam. A tak začali její problémy.
Záchrana existuje, ale…
Jednou jsme seděly u mě v kuchyni a Ivana mi vyprávěla, že by potřebovala rozšířit služby. Chtěla začít rozvážet květiny domů, do firem, restaurací a na menší oslavy. Někteří zákazníci se jí už ptali, jestli by jim kytici nepřivezla, jenže ona neměla auto.
Věřila tomu, že auto by jí zachránilo. A já jí věřila také. O několik týdnů později mi zavolala s tím, že byla v bance. Chtěla si vzít půjčku, ale neuspěla.
„Nevím, co mám dělat,“ řekla. „Bez auta se nikam neposunu. Ale když ho nebudu mít, nemůžu rozvoz rozjet.“
Tehdy mě poprvé napadlo, že bych jí mohla pomoct. Mohla bych si vzít běžnou půjčku na sebe a peníze jí půjčit. Měla jsem stálou práci, s manželem jsme měli vlastní bydlení a naše děti už byly dospělé. Manžel z toho nadšený nebyl.
„Je to tvoje kamarádka, to já vím,“ řekl, když jsme o tom večer mluvili. „Ale banka jí nepůjčila z nějakého důvodu. Když si tu půjčku vezmeš ty, budeš za ní ručit ty ne ona.“
Nezakazoval mi to, jen chtěl, abych si uvědomila, co dělám. A já si to uvědomovala. Přesto jsem byla přesvědčená, že Ivanu znám dost dobře na to, abych jí mohla věřit. Vždyť jsme spolu byly tolik let. Vždycky jsme si byli oporou. Nešlo přece jen o peníze. Šlo o člověka, který pro mě hodně znamenal.
A tak jsem to udělala. S Ivanou jsme si sepsaly, kolik peněz ode mě dostává a jakou částku bude každý měsíc bance posílat. Nebyla to žádná složitá smlouva, spíš jsme chtěly mít obě jasno. Peníze jsem jí poslala na účet a ona si pořídila auto.
Peníze začali přicházet pozdě
První měsíce všechno fungovalo. Ivana peníze posílala včas a občas mi nadšeně vyprávěla, jakou novou zakázku získala. Rozvážela kytice, auto jí usnadnilo také osobní život. Říkala, že je jen potřeba aby se lidé o její nové službě dozvěděli.
Byla jsem ráda, že se jí daří. Ivana měla hodně práce a já si říkala, když jsme se viděly, působila unaveně. Vyprávěla, že jezdí víc než dřív, ale na účtu jí nakonec zůstává skoro stejně.
Vysvětlila mi, že rozvoz sice přinesl nové zákazníky, jenže s každou zakázkou rostly i náklady. Benzín, servis auta, čas strávený na cestách. Některé firmy platily faktury pozdě a lidé si stále častěji rozmýšleli, kolik za květiny utratí.
Začala jsem si uvědomovat, že se něco změnilo. Dřív mi Ivana volala sama od sebe, vyprávěla mi o dětech, o zákaznících, o všem možném. Teď se ozývala čím dál méně. Když jsem jí zavolala, často měla zrovna práci nebo někam spěchala.
Přesto jsem si pořád namlouvala, že je to jen přechodné období a určitě to bude dobré, jen potřebuje čas. Pak mi přišel první dopis z banky.
Banka má jasno kdo má splácet
Nejdřív jsem si myslela, že jde o běžné upozornění. Když jsem ho otevřela, zjistila jsem, že splátka úvěru nebyla uhrazena. Banka mě jako dlužnici informovala o prodlení a žádala mě o zaplacení dlužné částky. Zavolala jsem Ivaně okamžitě.
Nezvedla to. Zkusila jsem to znovu večer a pak ještě druhý den. Nakonec mi odepsala, že se mi ozve, až bude mít chvíli. Čekala jsem dva dny. Potom jsem jí napsala, že potřebuji vědět, co se děje, protože dopis z banky už není jen nějaké zpoždění.
Zavolala mi až večer. Přiznala, že o nezaplacené částce ví, omluvila se a slíbila, nápravu. Pak mi začala vysvětlovat, že se jí poslední dobou vůbec nedaří. Snaží se prý obchod udržet, ale peníze prostě nevycházejí.
Zeptala jsem se jí, co čekala, když to nepošle, že to zaplatím? Prý ne, jen potřebovala trochu času navíc, měli by jí zaplatit větší zakázku a z toho to pošle. Připomněla jsem jí, že půjčka je napsaná na mě, takže pro ně jsem ten viník já. Téměř vzlykala, když se znovu omlouvala a mě se jí zželelo. Nabídla jsem jí, že splátku pošlu až jí dorazí peníze, vrátí mi to.
Peníze mi sice o pár dní skutečně přišli, ale další měsíc se situace opakovala, jenže to už telefon nezvedla.
Utahování opasků
Nepodařilo se mi s ní vůbec spojit, na smsku odepsala po čase, že peníze bude moci poslat až později a já tu splátku tedy znovu uhradila za ní. Bohužel tentokrát mi peníze nevrátila ani neuhradila bance další měsíc.
Tehdy už jsem se ani nesnažila jí znovu volat, prostě jsem sedla do auta a vyrazila za ní do jejího podniku. Byla za pultem, zrovna někomu vázala kytici, když jsem vstoupila. Jakmile mě uviděla lekla se a rozklepali se jí ruce.
Když zákaznice odešla, zeptala jsem se jí, co se to s ní děje, proč nesplácí půjčku, vždyť mě tím dostává do náročné situace. Rozhodně bych nechtěla, aby přede mnou tajila, že už nemá z čeho splácet peníze, které jsem jí půjčila.
„Já se snažím zachránit, co se dá,“ pokračovala. „Mám dvě děti. Nemůžu jen tak zavřít krám a čekat, co bude. Ty máš stálou práci, manžela, děti už dospělé. Tobě se to snadno říká.“
Její zaměstnankyně nakonec odešla. Ivana už nedokázala pravidelně platit její mzdu. Ráno otevřela obchod, přes den obsluhovala zákazníky a v obědové pauze i po zavření obchodu rozvážela objednávky. Večer ještě připravovala kytice na další den. Říkala jsem jí, že takhle dlouho nevydrží.
Já to tentokrát ještě zaplatím
Ujistila mě, že se nemusím bát, že se to brzy zvedne a ona mi to všechno zaplatí. Věřila jsem jí, i když už jsem cítila nepříjemné sevření v žaludku. Nechtěla jsem na ni tlačit. Věděla jsem, že je na tom špatně, a nechtěla jsem jí ještě přidělávat starosti.
Věděla jsem, že to nemá jednoduché. Jenže ani já jsem si nemohla dovolit platit cizí dluhy. S manželem jsme měli svoje plány, svoje výdaje a svoje závazky. Půjčku jsem si nevzala proto, že bych měla peněz nazbyt. Vzala jsem si ji, protože jsem věřila jí.
Slíbila jsem jí ještě naposledy pomoci, i další splátku zaplatím, ale pak už to bude na ní a musí mi to vrátit hned jak to půjde. Nadšeně mě objala a slíbila všechno uhradit. Další splátku jsem bance zaplatila ze svého. Nechtěla jsem riskovat, že se situace ještě zhorší.
Manžel se mě neptal. Jen se podíval na potvrzení o platbě a řekl, že bychom si měli sednout a spočítat, jak dlouho to takhle zvládneme. Nebyl na mě naštvaný. Spíš jsem v jeho tváři viděla obavu. A možná i zklamání, které se snažil nedávat najevo.
Ivana mi pak ještě několikrát napsala. Jednou slíbila, že mi pošle alespoň část peněz. Podruhé se omluvila, že se jí to celé vymklo z rukou. Pak se na několik týdnů odmlčela.
Poslední splátka nebyla poslední
Ani další měsíce splátky bance nedorazili, Ivana nekomunikovala a květinářství bylo zrovna zavřené, když jsem se tam vydala. Nevěděla jsem, jestli se jí podařilo získat nové zákazníky, nebo jestli jen dál oddaluje chvíli, kdy bude muset přiznat, že už obchod neutáhne.
Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, co si o ní vlastně myslet.
Měla dvě děti, živila se sama a květinářství pro ni nebylo jen zdrojem příjmu. Bylo to něco, co si vybudovala po rozvodu, důkaz, že se dokáže postavit na vlastní nohy. Ale pořád jsem si kladla jednu otázku: kdybych věděla, jak na tom skutečně je, rozhodla bych se tehdy stejně?
Možná ano. Možná bych jí pomohla i tak. Jen bych chtěla znát pravdu.
Dnes splácím půjčku dál. Každý měsíc odejde z našeho účtu částka, kterou jsem si kdysi spojovala s Ivaniným novým začátkem. Už se na ni ale nedívám jako na peníze, které jí pomohly rozjet rozvoz květin. Připomíná mi spíš cenu důvěry, kterou jsem považovala za samozřejmou.
S Ivanou jsme se od té doby několikrát spojili, pokaždé slibovala že mi vše zaplatí. Jednou dokonce poslala pár tisíc, ale to je všechno. Někdy mám chuť jí napsat, zeptat se, jak se mají děti a jestli je v pořádku. Pak si vzpomenu na dopisy z banky a zprávy, na které neodpovídala.
Nevím, jestli se ještě někdy dokážeme vrátit k tomu, co mezi námi bylo. Nebo jestli mi peníze vrátí. Protože pomoct někomu, kdo se ocitl v nouzi, je jedna věc. Ale nechat někoho nést následky vlastního špatného rozhodnutí není fér.
Co myslíte, byl špatný nápad si brát na sebe půjčku, abych pomohla? Měla jsem jí v tom nechat? Jak byste se zachovali vy?
