Pronajímala jsem pokoj slušné studentce. Pod postelí zapomněla Pandořinu skříňku

Jmenuji se Zdena (58) a šok na mě čekal, když jsem uklízela pokoj po své bývalé nájemnici, abych ho mohla znovu pronajmout. Laura u mě bydlela poslední dva roky studia a musím říct, že jsem si na ni opravdu zvykla. Byla slušná, zodpovědná a nikdy s ní nebyly žádné problémy.

Když jsem si představila, že budu hledat novou studentku, napadlo mě, jestli mám vůbec šanci najít někoho stejně spolehlivého. Laura po sobě zanechala pokoj v docela dobrém stavu. Jen jsem chtěla všechno pořádně vyčistit, vyčistit matraci a tak podobně. Když jsem při úklidu posunula postel, všimla jsem si malé krabice zastrčené úplně vzadu u zdi.

Byla tak schovaná, že jsem ji při běžném úklidu nikdy nemohla zahlédnout.

Nejdřív jsem ji chtěla odložit mezi zapomenuté věci. Pak jsem ale zaváhala. Krabice byla zavřená a já neměla tušení, co v ní Laura nechala. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ji vůbec smím otevřít. Nakonec zvítězila zvědavost, které jsem se nedokázala ubránit.

Uvnitř leželo několik vytištěních papírů. Na některých byli fotografie a zbytek byli nějaké konverzace. Když jsem si prohlédla první snímek, zůstala jsem stát jako přimrazená.

Byla na něm Laura.

Měla na sobě jen spodní prádlo a stála před zrcadlem, to zrcadlo jsem poznala, protože jsem ho kupovala. Na další fotce jsem poznala přehoz na posteli i závěsy v okně. Nebylo pochyb, že se fotila právě v tomto pokoji.

Chvíli jsem jen nevěřícně hleděla na další fotografie. Nešlo o nic, co bych si představovala u dívky, kterou jsem dosud považovala za obyčejnou, slušnou studentku. Nejvíc mě ale zarazily vytištěné zprávy. Byly to komentáře a úryvky konverzací s různými lidmi. Objevovaly se v nich narážky, naléhání a také věty, ze kterých mi nebylo dobře.

Jeden muž se zjevně domáhal něčeho, co mu Laura odmítla, a dával jí najevo, že si to ještě rozmyslí.

Najednou jsem pochopila, že ta krabice není jen sbírkou fotografií. Laura si zřejmě schovávala důkazy o tom, co jí ty čuňata psali. A právě to mě vyděsilo ještě víc.

Lauru jsem poznala před dvěma lety, když mi zavolala její maminka. Sháněla pro dceru pokoj, protože nechtěla dál bydlet na vysokoškolské koleji. Dívka to tehdy byla trochu nesmělá, ale působila příjemně. Maminka se hodně ptala a Laura se spíš rozhlížela a poslouchala. Navzájem jsme si byli sympatické.

A skutečně to mezi námi fungovalo. Za celé dva roky jsem s ní neměla jediný problém až do teď.

Pravidelně platila nájem, uklízela a nikdy se nestalo, že by přivedla společnost. Občas jsme spolu poseděly u kávy. Vyprávěla mi o škole, o zkouškách, někdy o kamarádech. Já jí zase povídala o svých dětech a o tom, co se děje v mém životě. Nikdy jsem neměla pocit, že by přede mnou něco skrývala.

První, co mě napadlo, bylo zavolat její mamince. Chtěla jsem jí říct, co jsem našla, a možná se zeptat, jestli to vůbec ví. Už jsem v mobilu hledala její číslo, ale zarazila jsem se. Laura už nebyla dítě. Měla právo rozhodovat o svém životě. Navíc jsem si uvědomila, že kdybych její mamince všechno vyprávěla, možná bych jí způsobila víc škody než samotné fotografie.

Rozhodla jsem se zavolat přímo Lauře.

Telefon zvedla poměrně rychle. Řekla jsem jí, že u mě něco zapomněla tak až bude mít čas, ať se pro to zastaví. Nechtěla jsem jí po telefonu vysvětlovat, co jsem našla. Přesto jsem si všimla, že její hlas najednou zněl trochu nejistě.

Přijela ještě ten den. Pozvala jsem jí dál, nabídla jí kávu. Když jsem jí krabici položila na stůl, okamžitě pochopila, o co jde. Podívala se na ni a potom na mě. Zčervenala tak, že jsem měla skoro pocit, že se jí chce plakat. Zeptala se, jestli jsem jí otevřela.

Jen jsem přikývla. Neměla jsem se v jejích věcech hrabat, ale zvědavost byla silnější. Omluvila jsem se jí za to a čekala, že se na mě rozzlobí. Laura však jen sklopila oči a začala po krabičce přejíždět prsty.

Laura chvíli váhala. Pak se omlouvala, že mě do toho vůbec zatáhla. Nikdy ji nenapadlo, že bych se o jejích fotografiích mohla dozvědět. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se stydí mnohem víc, než jsem čekala.

Laura mi vysvětlila, že si během studia potřebovala vydělat na výdaje. Nechtěla být úplně závislá na rodičích a chtěla mít možnost si i něco užít. Nejdřív pracovala v kavárně. Jenže směny jí zasahovaly do školy, často se vracela unavená a peněz nebylo tolik, kolik potřebovala. Začala proto hledat jinou možnost.

Přes známou se dostala k fotografování. Zpočátku šlo o obyčejné snímky, na kterých měla oblečení a které se používaly na různé internetové profily. Za jednotlivé focení dostala zaplaceno a připadalo jí to jako docela příjemná práce.

Jenže nabídek takového focení bylo málo. Takže když jí nabídli fotografování ve spodním prádle, nejdřív se zdráhala, ale fotograf jí vysvětlil, že podobné snímky jsou běžné, že nejde o nic neobvyklého. Navíc dostane podstatně víc peněz. Sama si říkala, že když se fotí v plavkách, spodní prádlo není zase tak velký rozdíl.

Jedna spolužačka v té době vyprávěla o placeném internetovém profilu, kde si lidé předplácejí obsah konkrétní dívky. Laura o podobné možnosti do té doby příliš nepřemýšlela. Když se ale dozvěděla, kolik si některé ženy dokážou vydělat, začala o tom uvažovat.

Měla už za sebou fotografování ve spodním prádle a připadalo jí, že vlastně nemá co ztratit. Nechtěla zveřejňovat nic nahého jen podobné fotky ve spodním prádle jako už fotila. Představovala si, že bude přidávat fotografie, za které jí lidé zaplatí. Bude mít fotky pod kontrolou a pravidelný příjem. Začalo to snadno, několik snímků, pár zpráv.

Jenže postupně zjistila, že někteří lidé mají mnohem větší očekávání.

Někteří jí psali slušně, jiní si začali dovolovat. Chtěli víc, než nabízela. Občas jí někdo vyhrožoval, že její fotografie zveřejní jinde nebo že ji najde. Právě proto si začala ukládat zprávy a komentáře. Chtěla mít důkaz, kdyby se někdo rozhodl jí ublížit. Když mi to vysvětlovala, postupně jsem pochopila, proč si tu krabici tak pečlivě schovávala.

Největším překvapením pro mě ale bylo, když se Laura zmínila o schůzkách s muži. Někteří muži si chtěli zaplatit její společnost na večeři, kulturní akci nebo na společenské akci. Laura s nimi chodila tam kam by se jako studentka běžně nedostala. Dostala zaplaceno za svůj čas i za to, že s nimi strávila příjemný večer.

Přiznala mi, že jí to zpočátku připadalo zvláštní. Pak si ale zvykla. Některé schůzky byly opravdu příjemné. Poznala zajímavé lidi, jedla v luxusních restauracích a dostala dost peněz. A nebylo by fér tvrdit, že se jí to nelíbilo.

Laura si koupila nový telefon, oblečení a občas pozvala kamarádky na večeři. Nemusela počítat každou korunu a mohla si dopřát věci, o kterých dřív jen snila. Některé z těch zážitků si opravdu užila. Zároveň ale poznala i druhou stránku.

Ne každý muž respektoval, že si zaplatil pouze její společnost.

Někteří se pokoušeli posouvat hranice, naléhali nebo se chovali tak, že se Laura cítila nepříjemně. V takových chvílích si uvědomovala, že peníze, které dostává, nejsou zadarmo. Platila za ně svým časem, soukromím a někdy i pocitem bezpečí.

Když jsem se jí zeptala, jestli se někdy bála, odpověděla mi, že ano. Některé večery se vracela domů s pocitem, že už to nechce nikdy opakovat. Ale ta pozitiva převažovala. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že její život nebyl tak jednoduchý, jak jsem si představovala.

Laura se snažila vysvětlit, jak se do toho dostala a proč v tom pokračovala. Řekla mi, že kdyby měla možnost vrátit se na začátek, některé věci by udělala jinak. Určitě by si přála, aby se nikdy nemusela bát, že ji někdo pozná nebo že se její fotografie dostanou k lidem, kteří je neměli vidět.

Právě to mě na jejím vyprávění překvapilo nejvíc. Byla ochotná přiznat, že se jí některé věci líbily, že se jí peníze hodily a že se sama rozhodovala. Zároveň si ale uvědomovala, že některá rozhodnutí mohou mít následky, které už nepůjde jednoduše napravit.

V současnosti prý stále občas přijímá nabídky, ale chce s tím skončit, jakmile si najde běžnou práci. Dokončila školu a ráda by začala nový život. Jenže se bojí, že někdo její minulost objeví. Nejvíc ji děsila představa, že ji jednou pozná zaměstnavatel, budoucí partner nebo někdo z jejího okolí. Když mi to říkala, měla jsem pocit, že poprvé vidím, jak moc ji celá situace tíží.

Po jejím odchodu jsem ještě dlouho seděla u stolu. Krabice zůstala mezi námi, i když už Laura odešla. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno si člověk vytvoří představu o někom, koho potkává každý den. Já měla Lauru za slušnou, pracovitou studentku a ona taková skutečně byla.

Zpočátku jsem cítila hlavně šok. Ale čím déle jsem o jejím vyprávění přemýšlela, tím méně jsem měla chuť ji soudit. Vždyť mi nic neprovedla. Nikomu neublížila, nezneužila mou důvěru a nikdy se ke mně nechovala nepoctivě. To, že se fotila ve spodním prádle v mém pokoji, bylo její soukromé rozhodnutí.

Když jsem si vzpomněla na její obavy, bylo mi jí líto, protože jsem pochopila, jak snadno se může člověk dostat do situace, kterou na začátku považuje za jednoduchou a výhodnou, a teprve později zjistí, že z ní není tak snadné odejít.

Po pár dnech jsem jí napsala, jak se má. Odpověděla mi, že si konečně našla práci a poděkovala za to, že jsem ji vyslechla. Od té doby jsme byli v kontaktu, ale o té krabici už nemluvíme. Laura sama ví, že některá její rozhodnutí nebyla nejšťastnější. Ale pořád si myslím, že mezi tím, co člověk udělá, a tím, jak s ním ostatní zacházejí, je velký rozdíl.

Já jsem v té krabici našla něco, co mě překvapilo. Neobjevila jsem ale špatného člověka. Objevila jsem hlubší část jejího života. A jestli mě její příběh něco naučil, pak hlavně to, že člověka nemůžeme poznat jen podle toho, co o něm víme.

Možná právě proto si od té doby dávám větší pozor, když mám chuť někoho rychle odsoudit.

A zajímalo by mě, jak byste se zachovali vy. Dokázali byste se na Lauru dívat stejně jako předtím, nebo by pro vás její tajemství změnilo všechno?