Článek
Jsem Alena a nikdy jsem si nemyslela, že se ve svých šedesáti jedna letech budu cítit tak strašně sama. Mám dvě dospělé děti, tři vnoučata a celý život jsem se snažila, aby věděly, že se na mě mohou kdykoliv obrátit. Když jsem ale po operaci žlučníku potřebovala, aby se o mě někdo postaral, najednou neměl čas nikdo.
Nezlobila jsem se na ně. Alespoň zpočátku ne. Jen mě to tenkrát bolelo mnohem víc než břicho.
Nečekaný termín operace
Problémy se žlučníkem jsem měla už několik měsíců. Občas mě přepadla taková bolest, že jsem nemohla pořádně dýchat, a po posledním záchvatu mi lékař doporučil operaci. Počítala jsem s tím, že si ještě nějakou dobu počkám. Když mi ale z nemocnice zavolali, že se uvolnil termín a mohli by mě vzít už příští týden, okamžitě jsem souhlasila.
Z noho zákroku jsem měla velký strach, bojím se operací obecně. Kéž by to šlo, aby tam někdo z blízkých mohl být celou tu dobu semnou. Pobyt měl být naštěstí krátký a zákrok rychlí, ale i tak se mi klepal hlas vždy, když jsem o tom musela mluvit.
Dceři Lucii jsem tu změnu termínu zavolala hned večer.
„To je dobře, mami. Aspoň už to budeš mít za sebou,“ řekla. „Kdybys něco potřebovala, zavolej.“
Syn Martin mi také popřál, ať všechno dobře dopadne. Nikdy jsem po nich nechtěla, aby kvůli mně obraceli svůj život naruby. Přesto jsem si představovala, že až mě pustí z nemocnice, někdo z nich přijede. Jenže i když slibovali, nakonec mě nechali ve štychu.
Před nemocnicí jsem čekala na sousedku
Operace proběhla dobře. Druhý den mi lékař oznámil, že pokud bude všechno v pořádku, můžu domů. Zavolala jsem dceři Lucii, jestli by mě mohla vyzvednout. Sotva telefon zvedla, povzdechla si. Zrovna měla v práci důležitou uzávěrku a nemohla odejít.
Tak jsem zavolala synovi Martinovi, byl pracovně mimo město a vracel se až večer. Chtěl ať se obrátím na Lucku, že on podobný věci prostě řešit nemůže. Když jsem namítla, že ani ona nemá čas, úplně jsem přes telefon cítila, jak pokrčil rameny. Prostě si musím nějak poradit, on prostě nemůže.
Oba mi vysvětlovali, že je jim to líto. Lucie mi alespoň nabídla, že mi objedná taxi.
Odmítla jsem nabídku taxi s tím, že si to nějak zařídím. Napadla mě už jen jediná možnost, vytočila jsem číslo své sousedky, alespoň ta si pro mě našla čas. Byla jsem jí vděčná, ale když jsem stála před vchodem s taškou v ruce a čekala, až přijede, měla jsem zvláštní pocit.
Cítila jsem se sama. Kam jsem se to dostala, když mě musí z nemocnice odvést cizí člověk.
Kolem mě odcházeli další pacienti. Někteří měli manžele, kteří jim nesli věci. Jiní se opírali o děti nebo se smáli s někým, kdo na ně čekal. Já jsem se snažila narovnat, abych tam nestála sama a ještě shrbená, ale při každém pohybu mě zabolelo břicho.
Čím déle jsem tam čekala tím víc jsem si uvědomovala, že ani jedno z nich nenapadlo, že bych v takovou chvíli chtěla mít někoho blízkého vedle sebe. Té operace jsem se velmi bála a teď mě děsili možné komplikace.
Doma jsem si uvařila čaj, vzala léky a šla si lehnout. Lucie mi večer zavolala a ptala se, jestli něco nepotřebuji. Odpověděla jsem jí, že jestli budu něco potřebovat, tak si to určitě zařídím, ať nemá obavy, jsem v pořádku. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že jí něco vyčítám.
Spor o hlídání vnoučat
Nakonec se u mě obě mé děti v následujících dnech zastavili, aby mě zkontrolovali. Oba toho mají opravdu moc, já to dobře chápu. Je velmi těžké skloubit kariéru a rodinu, navíc oba mají velmi zodpovědné pozice s týmem lidí, které vedou. Jsem na ně hrdá, jen škoda, že jim to nechává tak málo času na ostatní.
Týden po operaci mi dcera zavolala. Ještě pořád mi nebylo úplně dobře. Dokázala jsem si uvařit a trochu uklidit, ale po delším stání mě bolelo břicho a byla jsem strašně unavená. Už jsem kvůli tomu i volala do nemocnice, jenže to prý není nic neobvyklého.
„Mami, prosím tě, nemohla bys zítra pohlídat děti? Máme s Petrem strašný problém. Potřebuje nutně do práce a já musím na jednu důležitou schůzku. Jinak to opravdu nejde, neobtěžovala bych tě, kdyby to nehořelo“ vysvětlovala velmi naléhavě.
Vždycky jsem vnoučata hlídala ráda. Jenže tentokrát jsem si představila, jak celý den běhají po bytě, křičí, pořád něco potřebují, jak jim budu připravovat jídlo a jak večer sotva dojdu do postele. Za normálních okolností bych jim moc ráda vyvařovala všelijaké dobroty, teď jsem byla ráda, když jsem si zvládla uvařit špagety.
„Luci, já bych ti moc ráda pomohla, ale ještě mi není dobře. Pořád mě bolí břicho a jsem strašně unavená.“
Na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho. Bylo mi hned jasné, že odmítnutí rozhodně nečekala.
„Mami, to snad nemyslíš vážně. Vždyť už je to týden. Je to fakt strašně důležitý, nemám je kam dát.“
Snažila jsem se jí vysvětlit, že operace není něco, po čem se člověk za pár dní vrátí do normálu. Popsala jsem jí, jak moc mě to bolí při každém pohybu. Navíc se o sebe musím starat sama, takže už takhle toho mám víc než dost. Ona ale byla čím dál podrážděnější.
„Víš co? Mně připadá, že mi to děláš schválně. To mi to jako vracíš za ten odvoz z nemocnice? Prostě to zrovna nešlo, nemůžu být na dvou místech najednou a teď mi to takhle vracíš.“
Marně jsem se snažila jí vysvětlit, že tak to není. Ona spustila, jak je nefér vyčítat jí že se o mě nestará. Bránila jsem se, nic takového jsem přeci vůbec neřekla. Vehementně tvrdila, že přesně tohle jsem řekla a ať se poslouchám. Tím mě naštvala, já přeci ještě vím co říkám.
„Mami, ty už stejně nemáš co dělat. My máme práci, děti a vlastní život. Nemůžeš čekat, že se všechno bude točit kolem tebe,“ vmetla mi rázně.
Ta věta mě zasáhla tak, že jsem chvíli nedokázala odpovědět. Vlastně měla pravdu. Nemám zaměstnání, děti jsem už vychovala a vnoučata jsou moje jediná a největší radost. Navíc jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že by to mohlo znamenat, že můj čas a moje síly jsou automaticky k dispozici všem ostatním.
„Tentokrát to opravdu nezvládnu,“ řekla jsem nakonec a dcera naštvaně zavěsila. Moc ráda bych vnoučata pohlídala jen kdyby to alespoň trochu šlo.
Smutek a hořkost
Seděla jsem v kuchyni a dívala se na telefon. Čekala jsem, že mi ještě zavolá, třeba až se uklidní a usmíříme se. Chtěla jsem ať se zeptá, jestli mě její slova nezranila, ale nezavolala.
Večer jsem si vzala fotografii, na které jsme všichni společně u moře. Lucie s Martinem byli ještě mladí, vnoučata malá a já s manželem jsme se smáli. Tehdy jsem měla pocit, že rodina je něco, co člověku zůstane navždy. Dnes už si tím tak jistá nejsem.
Nechci své děti trestat. Nechci jim vyčítat, že mají vlastní život. A ani nechci, aby za mnou chodily z povinnosti.
Jen bych si přála, aby někdy samy od sebe zavolaly a zeptaly se, jak mi je. Aby přijely na kávu, i když zrovna nepotřebují pohlídat děti. Aby si vzpomněly, že i jejich máma může být unavená, nemocná nebo smutná.
Možná jsem je naučila, že jsem vždycky připravená pomoci. Možná jsem jim nikdy neukázala, že také někdy potřebuji pomoc já. Ale pořád mě bolí, že to musely zjistit až ve chvíli, kdy jsem jim nedokázala vyhovět.
Nikdy jsem nechtěla, aby mi děti něco vracely. Jen jsem si přála, aby si občas vzpomněly, že i jejich máma potřebuje obejmout.
A tak se chci zeptat ostatních rodičů, stalo se vám někdy, že jste měli pocit, že vás vlastní děti vyhledávají jen tehdy, když něco potřebují? A dokázali byste jim říct ne, i kdyby vás to mělo stát jejich přízeň?
