Myslela jsem, že jsme rodina. Spor o dědictví mi ukázal pravdu

Nevlastní dceru Lenku jsme milovala, jako by byla vlastní, ale po téměř třiceti letech jsem se dozvěděla, že jsem jen cizí člověk, kterého nezná. Majetek jí byl vždy víc než lidé, a to i ti nejbližší. Jsem Zdeňka (73) a před rokem jsem přišla o manžela Josefa (78).

Nikdy by mě nenapadlo, že mi za mou lásku Lenka oplatí pohrdáním, vždyť jí bylo deset, když jsem si jí přijala do své milující náruče zatím co jí vlastní matka dva roky před tím opustila. Má vlastní dcera tou dobou už byla na internátní škole, a tak jsem byla nadšená, že můj partner má také dceru, o kterou jsem se mohla starat.

Obě naše holky nám šli i za družičky, vídali se málo, ale zdálo se mi, že se mají rády. Tohle soužití nebylo vždy jednoduché, znáte to, puberta. Když dospěla a odešla na vysokou školu, platili jsem jí vše, aby nemusela chodit ještě někam do práce, chtěli jsme, aby se mohla naplno věnovat studiu.

V době, o které vám vyprávím už byla Lenka dospělá, měla vlastní téměř dospělou dceru i partnera, který si jí z nám neznámého důvodu nechtěl vzít. Možná tušil, jaká je. Začalo to tím, že Pepa upadl, musela jsem volat záchranku. Měl zlomenou nohu, ale to byl ten menší problém, zjistili, že mu selhávají játra.

Příšerná zpráva nás oba zdrtila, bohužel šance na transplantaci byla velmi malá, a i když se lékaři snažili dělat co mohli, bez nových jater nebyla šance. Manžel odmítl být v nemocnici, a tak jsme doma přizpůsobili vše jeho potřebám. Dostala jsem hromadu pokynů na co si dát pozor od jídla až po varovné příznaky.

Oba jsme věřili, že na to nebudu sama, protože zatím co má dcera tou dobou už několik let žila v Anglii, Pepova dcera to k nám měla jen třicet kilometrů. Ona i vnučka nám určitě pomůžou, říkali jsem si, ale to jsem se šeredně spletly.

Když se dozvěděla o té špatné zprávě, přijela za tátou, to je pravda, ale už tehdy nám začala naznačovat, že ani ona ani její dcera nemají moc času. Vždyť musí chodit do práce a do školy. Táta jí samozřejmě nechtěl být na obtíž, a tak jí říkal, jak to chápe, ale viděla jsem, že ho to mrzí.

Celkem rychle se Pepův stav zhoršoval. Měl bolesti, občas mluvil z cesty. Během jedné z Lenčiných návštěv, kdy s ním byla, když jsem potřebovala k doktoru, jsem si zrovna říkala, jak to zvládneme. Jen co jsem se vystřídali, kdy ona strašně spěchala, zašla jsem za manželem. Už ve dveřích jsem dostala facku tím zápachem.

Chudák tam ležel, ve tváři výraz hluboké trapnosti. Dostal průjem a ona místo toho, aby mu pomohla, tak se jí zvedl žaludek, nechala ho tam ležet, pak čekala až přijdu. Nedovedla jsem to pochopit, jak zvládla kdysi přebalovat své malé dítě, když teď nezvládne ani utřít dospělého člověka?

Později jsem jí zavolala, začala s tím, že něco takového nemá zapotřebí, utírat někomu zadek rozhodně nebude. Namítla jsem, že i jí otec kdysi utíral zadek, ale podle ní je to u dítěte něco jiného. Já si to nemyslím, ale každopádně od té doby s ním odmítala zůstat sama.

Napadlo mě zažádat si o pečovatelku, co by chodila do domu, to Lenka zamítla. Nelíbilo se jí, aby nám po domě chodila cizí ženská, ještě by prý něco ukradla. Předložila mi i další argumenty, byli logické, takže jsem ustoupila. Zpětně vím, že to byla chyba.

Všichni jsme cítili blížící se konec. Transplantace už nebyla vzhledem ke zdravotnímu stavu možná, dárce se stejně nenašel. Příšerně náročné období, kdy Pepa celé noci blouznil, přes den často nevnímal a jeho stav už jsem nezvládala. I přes Lenky nesouhlas se mi ho povedlo dostat na oddělení paliative péče.

I když mi doma chyběl, strašně se mi ulevilo. Nikdy nezapomenu na ty jeho žluté oči, ztrápeně se na mě dívající každé ráno, kde jsem se probudili vedle sebe v naší ložnici. To prázdné místo jsem nedokázala snést, proto jsem začala spát na gauči.

Zatím co já manžela navštěvovala každý den, Lenka nejezdila ani jednou týdně. Když jsem se jí zeptala proč tak mi odpověděla jen: „Už skoro nevnímá, navíc stejně umře tak co.“ Nechápala jsem, jak něco takového může vůbec vyslovit, ale vlastně měla pravdu. Odešel tiše, orgány už to vzdaly. Držela jsem ho za ruku ještě dvě hodiny poté co odešel.

Zato Lenka, na kterou jsem u jeho lůžka čekala, nikdy nepřišla.

Později tvrdila, že zůstala zaseknutá v koloně. Na pořádání pohřbu se podívala minimálně, ale na schůzku k notáři ohledně dědictví pozdě nepřišla nikdy. Netušila, co komu odkázal, jenže byla jeho jediné dítě, takže předpokládala, že dostane téměř všechno.

Když se dozvěděla, jak svůj majetek Pepa rozdělil byla naštvaná. Já měla dostat naši společnou nemovitost i nějaké peníze. Jí odkázal menší část, a to pouze ve financích. Snažila se to rozporovat, nespokojenost z ní přímo prýštila. Rozporovala to, notář nakonec potvrdil, že vše odpovídá. Neexistoval právní nárok, aby toho mohla chtít víc.

Nešlo jí jen o to, jak málo podle ní dostala, ale i o to, kdo vše zdědí po mé smrti. Věřte mi, zírala jsem na Lenku, když tohle vytáhla a neměla slov. V takovou chvíli jsem rozhodně nepřemýšlela nad vlastní smrtí, to určitě chápete. Jsem stará ženská vím to, ale to taky neznamená, že už mám naplánovaný pohřeb!

„Pane, pochopte to už, tahle cizí ženská má dostat skoro všechno co táta za celý život vydělal. Já jsem jediný příbuzný a nedostanu skoro nic? Nakonec to pak spadne do klína její dceři, to je fakt výborný,“ rozčilovala se.

Přeháněla, dostala velmi slušný obnos. Vysvětlil jí, jaké má podle zákona možnosti, aby to mohla rozporovat, řekla že si to rozmyslí. Když odešla notář mě uklidňoval, nejsem jediná, kdo to tak v rodině má. Bohužel má pravdu.

Nebudu vás napínat, nakonec s tím souhlasila, podepsala dokumenty a dědické řízení se po čtyřech měsících uzavřelo. Když se semnou loučila, pohrdavě mi podala ruku jako cizímu člověku, kterým pro ni po třiceti letech jsem. Tohle by Pepíka vážně bolelo.

A tak jsem zůstala v Čechách sama, když potkám Lenku nebo její dceru někde na veřejnosti, dělají buď že tam nejsem, nebo že mě neznají. Nikdy mi ani nezavolá. Přišla jsem tedy nejen o milovaného manžela, ale i o milovanou dceru a vnučku, kterou jsem jí tak často a ráda hlídla. Nikdy bych to od nich nečekala.

Jedno vím jistě, stejně jako se ona zachovala k nám, se jednou zachová i její dcera k ní.