Bratr byl pro rodiče hvězda. Ani jeho pád na dno jim neotevřel oči

Rodiče mě už v sedmi letech šoupli na druhou kolej a hvězdou naší rodiny byl můj bratr Kryštof. Já jsem Laura, prvorozené dítě se syndromem přehlíženého dítěte. Dnes jsme oba dospělí a bratrova životní dráha se neodvíjela tak, jak si rodiče přály. Velmi nás to jako rodinu rozhádalo.

Nechci, aby to vyznělo, že by se o mě rodiče jako o své dítě nestarali, to ne měla jsem krásné dětství, jen jsem se necítila milovaná tolik kolik bych si přála. Bývala jsem princeznička a svět mých rodičů se točil jen kolem mě, a to do chvíle, než na svět přišel můj bratříček. Strašně moc jsem se na něj těšila, pomáhala s péčí o něj, ale tahle pohádka skončila, když dostal své první kopačky.

Táta totiž toužil po synovi sportovci, rozhodl se dát ho na fotbal, protože v tom viděl velké šance na velkou kariéru. Takže ke třetím narozeninám dostal Kryštof své první kopačky a míč. Asi se nemusím rozepisovat o tom, že se moje dětství točilo kolem fotbalových tréninků a zápasů. Místo táborů pro nás oba se platilo bráchovo soustředění.

Všechno to vynaložené úsilí jim brácha vrátil i s úroky.

Střední školu brácha kvůli sportu studoval dálkově a zatím co já skládala maturitu, rodiče ho vezli do Německa, kde nastupoval jako budoucí hvězda místního fotbalového klubu. V zahraničí už brácha zůstal zatím co já nastoupila po maturitě na místní obecní úřad kde jsem zůstala zase já.

Zatím co já si našla partnera a vychovávala s ním své první dítě, rodiče oslavovali bratrův přestup. Netušili však že ve skutečnosti ho z klubu vyhodili, ten přestup si totiž vymyslel. Netušila jsem to ani já, takže těžko to dneska rodičům vyčítat. S důvěrou jsem bratrovi vypůjčila pár tisíc, o které mě tehdy poprosil, protože jsem mu věřila, když říkal že potřebuje jen překrýt to období, než mu vyplatí peníze.

Posílal fotky z tréninků, chlubil se novým autem a vykládal o tom, jak nemá čas, protože je to příliš fyzicky náročné. Tedy to alespoň uváděl jako důvod, proč nemá čas jezdit domů. Jediné kdy se ukázal byli Vánoce, přijel v dalším nablejskaném autě, přivezl hromadu dárků. Parádní divadlo, které jsme neprokoukli.

Na všech rodinných oslavách rodiče ukazovali fotky nepřítomného bratra. Já seděla se svou rodinou na druhé straně stolu a sledovala je, jak jsou na něj hrdí. Nejspíš právě to byl ten důvod proč se v té situaci obrátil na mě místo aby zavolal rodičům.

Byl to pro mě další normální den na úřadě, vyplňovala jsem zrovna formuláře k jedné žádosti, když se mi rozdrnčel telefon. Bylo to neznámé číslo s německou předvolbou. Napřed jsem to zvednout nechtěla, pak mě napadlo, že by mohlo jít o Kryštofa. S bušícím srdcem jsem to zvedla. Na druhém konci se skutečně ozval můj bratr.

„Lauro, tady Kryštof, hele musíš mi pomoct jsem ve vězení,“ spustil přidušeným hlasem.

Spadla mi čelist. Okamžitě mě napadlo, že to musí být nějaké nedorozumění, zeptala se kde přesně je a slíbila, že hned přijedu. Rodičům jsem to zatím říkat nechtěla, alespoň dokud nezjistím, o co jde. Úplně vystresovaná jsem nasedla do auta, rozhodně bych v tom svého malého bratříčka nikdy nenechala ať už se stalo cokoli.

Když jsem se konečně dozvěděla, co se skutečně stalo, málem jsem omdlela. Můj malý bratříček byl totiž obviněný z prodeje drog. Našli u něj celkem slušné množství a hrozilo mu až pět let vězení. Nechtělo se mi tomu věřit. Došlo mi, že to ho určitě vyhodí z klubu, ale na to jsem dostala ujištění, že to nehrozí.

No tak alespoň v tom nelhal, nemůžou vás přeci vyhodit z klubu ve kterém ani nehrajete že. Začala jsem tedy podnikat kroky k tomu, aby jeho soud dopadl co nejlépe. Sehnala jsem nejlepšího právníka ve městě, začala se zabývat problematikou místního práva ohledně prodeje a držení drog. Musela jsem si vzít dovolenou a být bez svého dítěte pro mě bylo těžké.

Nejhorší bylo, že mi pomalu docházelo, že to budu muset rodičům říct, tohle se utajit přeci nedá. Padlo rozhodnutí, řekneme jim to, ale teprve až soud rozhodne. Zkrátím to, brácha dostal tři roky. Plakala jsem. Vážně mě ta představa ničila, a ještě víc mě ničila představa, jak to říkám našim.

Zjistila jsem si co mohu bráchovi do vězení přinést, za jakých podmínek se s ním dá komunikovat, jak často jsou možné návštěvy. Apelovala jsem na něj, aby se slušně chovat, třeba ho pustí dřív říkala jsem si. Právník mě upozornil na to, že bratr bral drogy a teď bude mít chvíli absťák, tak ať si jeho chování hlavně neberu osobně.

Vrátila jsem se do Čech, první jsem všechno probrala se svým partnerem. Ten my slíbil pomoc až k našim půjdu. Dodržel to, držel mě za ruku, když jsem rodičům bourala iluze. Pozvala jsem se k nim na kávu, nechtěla jsem to oddalovat. Sedla jsem si proti nim, počkala, než máma nanosí občerstvení a pak jsem začala.

Opatrně a zlehka jsem jim řekla, že mi brácho volal z Německa, protože potřeboval pomoc. Lekli se, jestli je zdravotně v pořádku, ujistila jsem je že jo. Opatrně jsem jim sdělila, že nějakou dobu za nimi na návštěvu nebude moct přijet. Jeho nové bydliště ve vězení bylo první ranou, kterou by táta ustál, ale když zjistil, za co tam je, vypadal jako když dostal infarkt.

K mému překvapení začali řešit ne co bude s jejich synem, ale co řeknou známým. Úplně mě tím odrovnali. Přerušila jsem je abych jim sdělila možnosti návštěv i další praktické informace ohledně kontaktu s blízkým člověkem ve vězení.

I když se táta snažil věřit tomu, že jednou se Kryštof bude moci vrátit k fotbalu, a ještě se z něj pořád může stát hvězda, já věděla svoje.

Ukázalo, že pobyt ve vězení je jen špička ledovce. Údajný přestup do nového klubu byl tehdy ve skutečnosti vyhazov z klubu. Brácha mi posílal dlouhé dopisy, ve kterých mi vysvětlil, jak to tehdy bylo. Když nastoupil v Německu, byl na něj velký tlak. Přestával to zvládat.

Trénovali víc, než byl do té doby zvyklí, ostatní kluci se mu zdáli mnohem lepší, proto se je snažil víc, a tak si přidal další osobní trénink. Jenže ani to nestačilo. Neviděl jinou možnost, koupil si na černém trhu steroidy, které neměli byt zjistitelné při testech. Jenže na to přišli hned při prvních testech. Tohle svinstvo vedení netolerovalo.

Byl z toho dost zlomený, ale nejvíc se bál zklamat tátu. Doufal, že ho vezmou jinde, ale jako by se ta informace šířila rychlostí světla, žádný klub nehodlal riskovat. Už předtím pil víc alkoholu, než by jako sportovec měl, jenže to zoufalství ho dohnalo k ještě většímu pití. Prý mu to neulevilo.

Už ani neví kdo mu nabídl, aby si poprvé šňupnul, od té dob nepřestal. Naopak, potřeboval peníze a z platu skladníka v nadnárodní společnosti si nevydělal dost, aby z toho tento svůj nový koníček dokázal financovat. Dostal nabídku to svinstvo i prodávat. Nejhorší je, když užíváte to, co prodáváte, takže se tím dostal ještě do větší pasti.

Už se to sním vezlo. Nakonec ho policie chytla. Jenže u našich doma ta iluze dokonalého syna odmítala zemřít. Když se blížil termín první povolené návštěvy v bavorské věznici, táta za mnou přišel na úřad. Nepřišel se zeptat, jak se má jeho vnouče. Přišel s šíleným plánem.

Táta ten svůj plán zrealizoval, po celou dobu, co byl bratr ve vězení všude vykládal, jak ošklivě se zranil. Popisoval náročnou léčbu, snahu klubu dostat svého hráče zpět na hřiště a postupně si připravil půdu k tomu, aby s tragickým výrazem nakonec všem oznámil, že se bohužel už plně neuzdraví. Takže ho všichni litovali, když se vrátil do Čech.

Samozřejmě se toho Kryštof držel, ta lež se opakovala tak často, až se stala jedinou pravdivou verzí pro všechny kromě mě. Dokonce mu nabídli práci trenéra, někdo s takovými zkušenostmi a talentem se přeci hodí. Z narkomana se stal trenérem mládeže, dodnes mi to přijde absurdní.

Bratr už drogy neužívá, ale vidím, že ho to poznamenalo. Dál je hvězdou naší rodiny, nemám proti němu šanci ani teď když jsem se stala starostkou v obci kde žiji. Stejně se na každé návštěvě i rodinném setkání mluví jen o něm. Necítím k němu zášť ani závist, uvědomila jsem si zásadní pravdu. On na tom byl od začátku hůř než já.

V jeho stínu jsem měla možnost jít si vlastní cestou, a proto k němu dnes cítím vděčnost. Podpořili byste bratra vy? Podělte se v komentářích.