Manžel mě pomalu připravil o sebevědomí i svobodu. Musela jsem najít sílu odejít

Poslední kapka přišla možná až příliš pozdě, ale důležité je že přišla. Jestli byl můj manžel tak špatným člověkem už když jsem si ho brala, nebo se jím stal až později to nevím, protože já to neviděla velmi dlouho. Jmenuji se Miriam (41) a dnes už bývalý manžel Roman (45) mě připravil o peníze, důvěru i důstojnost.

Začněme tím, proč jsem do poslední chvíle nechtěla vidět co mi manžel dělá. Vzali jsem se tehdy po necelých dvou letech vztahu a já byla přesvědčená, že i když jsem dlouho čekala, tak jsem se konečně dočkala perfektního chlapa. Splňoval vše, co jsem od partnera očekávala. Dalo se na něj spolehnout, byl pozorný a ve vztahu se velmi snažil.

Zpětně vidím, že jeho snaha o budování našeho vztahu začala po svatbě pomalu upadat. Pomalu přestávala taková ta romantická gesta a přibývali podivné otázky. Víc se ptal, jak bylo v práci a s kým jsem si tam povídala, jak se mají mí kolegové. No a já to brala jako plusové body, má o mě přeci zájem.

Měli jsme společné peníze, auto bylo napsané na něj a všechny platby vždy řešil on. Já chodila do práce a starala se o domácnost, oběma nám to vyhovovalo. Každý jsem měl k tomu účtu svoji kartu i přístup do bankovnictví, ale já tom nikdy nechodila, neměla jsem důvod.

Měli jsem psa Maxíka a já ho ráda venčila, často jsem se večer zapovídala se sousedem, který také chodil se psem a ti naši chlupáči se měli velmi rádi. Nenapadlo mě, že to je důvod proč Roman najednou večer začal ochotně chodit Maxe venčit abych mohla v klidu uvařit večeři, přišlo mi to milé i když bych byla mnohem raději aby ho bral spíš ráno, kdy jsem vždycky absolutně nestíhala.

A pak přišla ta radostná zpráva. Sice jsem to zrovna neplánovali, ale byla jsem neskonale šťastná, když mi doktor oznámil, že jsem těhotná. Vznášela jsem se na obláčku celou cestu domů. Sedla jsem si v obýváku a nemohla se dočkat až se Roman vrátí z práce. Po jeho návratu mě radost rychle přešla.

Nejen že nesdílel mé nadšení, on by naštvaný. Začal mi vyčítat, že jsem ho měla první zeptat, než jsem se rozhodla mít dítě. Zírala jsem na něj, protože každý, kdo zná alespoň základy biologie ví, že těhotenství může ovlivnit víc muž než sama žena. Chyba musela nastat v jeho počínání, ale to nehodlal připustit, on chyby nedělá. Když se uklidnil, začal se ptát, jestli je naše dítě v pořádku a kdy se má narodit.

Svalila jsem to celé na moment překvapení, kdy taková zpráva chlapa prostě vyděsí.

Všechno se srovnalo, chlubil se tím, že bude tatínek všem, koho potkal. Bohužel měl v práci tou dobou víc a víc přesčasů, takže k na kontroly jsem chodila sama. S nákupem vybavení chtěl pořád čekat, ale nezdálo se mi to divné já naopak byla tak nadšena, že bych nakoupila úplně všechno ještě dřív, než mi vůbec začalo být vidět bříško.

Protože se mnou nebyl na vyšetření kde se ukázalo pohlaví našeho miminka, nechala jsem si to napsat do obálky abychom si to doma mohli s Romanem přečíst společně. Koupila jsem dobrou večeři a po jídle jsem k němu přisunula obálku. Otevřel jí, podíval se na lísteček, chvíli nic neříkal a pak mi s úsměvem oznámil, že budeme mít malou Romanku. Ano, už tehdy jí vybral jméno.

Po narození věnoval malé všechnu svou pozornost i lásku. Ta jeho láska k dceři zahnala všechny ty obavy, které jsem měla v těhotenství. Byla jsem postavena na druhou kolej, ale nevadilo mi to, jen když byla má nádherná holčička zahrnuta láskou.

Romanku ukazoval všem svým známým, pořád k nám někoho zval, aby se s ní mohl pochlubit a já občas měla pocit, že kdybych jí nemusela kojit, tak mi jí snad ani nepůjčí. Alespoň si můžu odpočinout říkala jsem si. To přeci jiné matky nemají ne?

Jak malá rostla, bylo s ní víc zábavy, kterou jsem si s ní užívala zatím co byl manžel v práci, protože sotva přišel, už na mě zbývali jen povinnosti. Uvařit, uklidit, podat, přinést, přebalit, pokud byla plenka příliš smradlavá. Semnou skoro nemluvil, tedy krom toho, když něco potřeboval. Na internetu jsem si našla že po porodu se to párům stává.

Na mateřské jsme se cítila osamělá, protože za mnou jen málokdy přišli kamarádky nebo některá z babiček.

Když jsem si chtěla koupit nové oblečení, protože mi po porodu už skoro nic nesedělo, hodil po mě Roman své tepláky, že prý nebude vyhazovat peníze. Měl pravdu, vždyť se má postava pořád mění, řekla jsem si a natáhla si manželovi tepláky. O dva dny později přišel s nádhernými šatičkami pro malou a on si koupil košili, která k nim ladila.

Během procházky s kočárkem jsem narazila na výprodej v jednom obchodě s oděvy. Vybrala jsem si tam pár opravdu levných ale pohodlných kousků oblečení. U pokladny jsem pípla kartu a vše bylo v pořádku. Jenže vedle v kavárně už platba v pořádku neprošla. Psalo to, že denní limit plateb byl překročen, omluvila jsem se baristovi a rudá až za ušima jsem vypadla z kavárny.

Než jsem si stihla s manželem promluvit, proč platba neprošla, spustil na mě, za co jsem to dneska utrácela. Dal mi na kartu prý limit, abych zbytečně neutrácela a ty peníze jsou na nákupy pro rodinu ne pro mé vlastní potěšení. Cítila jsem se provinile, navrhla jsem, že to oblečení vrátím, ale řekl mi ať si ho nechám. Alespoň prý pokaždé když ho budu nosit, pochopím, jak sobecky jsem se zachovala.

Podobných situací bylo čím dál tím víc, má matka si všimla změny mého psychického stavu, ale já jí to vždy nějak vysvětlila. Potřebovala jsem to obhájit jí i sobě. Měla jsem jí říct co se děje, určitě by mě z toho vytáhla už tehdy. Nebojte se svěřit, ušetří vám to spoustu trápení.

V následujících měsících jsem byla čím dál tím víc uvázána u sporáku, protože Romanovi požadavky na jídlo byli striktní, aby prý mé mléko pro malou bylo co nejkvalitněji. Nákupy zařizoval také sám a já proto podle něj neměla důvod někam chodit. Na procházky jsme začali chodit také až když se vrátil z práce.

Začala jsem se cítit jako ve vězení.

Našla jsem na internetu, že to bývá častý pocit matek na mateřské. Takže jsem to nechala být a nikomu si nepostěžovala. Svěřit se s tím manželovi by znamenalo vyslechnout si další výčitky, že jiné ženy to zvládají a pokud já ne, tak jsem neschopná matka. Věřila jsem, že to by si o mě myslel i kdokoli jiný, komu bych to řekla.

Všechno se začalo měnit ve chvíli, kdy jsem objevila podcasty o zločinech. S každým dalším příběhem, kde figurovala žena, která včas neopustila partnera, který jí fyzicky nebo psychicky ubližuje mi začala docházet pravda. Ty ženy z jsem já. Stejně jako ony se snažím nevidět sebe pro blaho svého dítěte. Hlavně že malá kvete zatím co já usychám.

Začala jsem nad tím přemýšlet a došlo mi, že nemám možnost od něj odejít. Mé heslo do bankovnictví nefunguje, platby kartou mu cinkají hned po zaplacení na mobilu a já tak nebudu mít na to, abych se o dceru postarala. A tak jsem zase zůstala.

Celé to zlomil příběh ženy, která si myslela to samé, a nakonec jí to stálo život i přesto, že by jí její rodina podpořila. Nemyslela jsem si, že by můj manžel někdy zašel tak daleko, ale čekat na to jsem nechtěla. Bohužel jsem nedokázala sebrat odvahu zavolat matce, řekla jsem si, možná bude snažíš svěřit se anonymně cizímu.

Zavolala jsem na Bílí kruh bezpečí.

Moc mi tam pomohli a pokud jste ve špatné situaci, udělejte to také. Dodali mi sílu se postavit a bojovat. Díky nim jsem překonala strach, že mi Roman mou dceru vezme, pokud ho opustím a měli pravdu. Dceru mám dnes v péči já.

Zavolala jsem matce, zatím co byl v práci jsem si zabalila věci. Máma mě odvezla do azylového domu, protože to bylo bezpečnější, než abych bydlela u nich, kde by mě Roman snadno našel. Navíc se mi tam dostalo obrovské podpory ostatních matek a personálu. Tahle přechodná fáze byla náročná, ale cítila jsem se konečně svobodná.

Rozvedli jsem se a on pomalu ztrácí zájem o dceru, když jí nemůže mít každý den pod kontrolou stejně jako měl mě. Našel si novou partnerku a já bych jí chtěla varovat, ale věřila by mi? Mám jí kontaktovat? Poraďte v komentářích.