Syn mě připravil o byt i úspory. Pořád jsem si namlouval, že se změní

Důvěřovat vlastnímu dítěti by měl být základní životní princip, ale u mého syna to bohužel neplatí, i když jsem se snažil věřit, že ano. Jmenuji se Miroslav (71), manželka mi zemřela a jediný kdo mi na tomto světě zůstal byl syn Míra (47). Nikdy to s ním nebylo zrovna nejsnazší i když jsem se ho s ženou snažili vychovat co nejlépe.

Byl jsem hlupák, uznávám, ale zkuste se na to podívat z mé strany, nechtěl jsem zůstat sám, což se nakonec stejně stalo jen mě to stálo mnohem víc po finanční i psychické stránce. Už jako dítě začal brzy dělat problémy, ve škole se pral, ničil školní majetek a kouřil za školou. Na učňáku ho dvakrát vyloučili a dalo mi hodně práce zařídit, aby mohl dostudovat.

Nejen že mi nikdy nepoděkoval, ještě jsem se pokaždé pohádali.

V dospělosti se jeho chování ještě zhoršilo, a nakonec na několik let zmizel. Moje žena se s tím tolik trápila a myslím, že zemřela na zlomené srdce. Nevím, jak se to syn dozvěděl, ale po pěti letech se vrátil zrovna dva dny po její smrti. Byl jsem moc vděčný, že ho mám u sebe a okamžitě jsem mu odpustil ty desítky let trápení.

Vypadalo to jako by se z toho konečně vylízal, byl slušně oblečený, choval se tak pozorně až jsem přemýšlel, jestli je to skutečně můj syn. Neměl kde bydlet, tak jsem mu samozřejmě dovolil se nastěhovat ke mně do bytu. Stejně jsem tam nezvládal tu náhlou samotu. Tehdy jsem si nevšiml, že pomalu mizí některé předměty z domácnosti.

To že jsem něco občas nenašel, jsem připisoval své roztržitosti. Míra mi rád se vším pomohl, zařídil pohřební službu, dokonce se schůzky účastnil. Tehdy jsem si myslel, že to děla proto, jak moc měl maminku rád, ale ukázalo se, že je to celé jinak.

Pohřeb byl krásný, všichni mě litovali a zároveň mi gratulovali k perfektnímu synovy, stejně jako já i oni mu celé to divadlo spolkli i s navijákem.

I během celého dědického řízení se choval ukázkově. Zdědil část bytu, nějaké peníze, ale nijak netlačil na to dostat ještě víc. Po týdnech, kdy při mně stál jsem mu věřil, jako nikomu jinému na světě, sám týdnech, jak jsem mohl vymazat těch předchozích čtyřicet let. Všechno, co říkal a dělal dávalo smysl, takže když přišel s tím, že by bylo lepší abych na něj přepsal i zbytek bytu, kvůli dědické dani, zdálo se mi to rozumné.

Přinesl i smlouvu, kde jsem mu byt předal s podmínkou dožití. Přepis v katastru už zařídil. Nebál jsem se, ale měl jsem.

Jednou jsem přišel domů dřív, měl jsem být u doktora, ale lékařka onemocněla, a tak jsem se obratem vrátil domů. Syn neměl být doma, ale bylo odemčeno, to mě zarazilo. Bál jsem se, že je uvnitř zloděj a vlastně jsem se nespletl. Tichými kroky jsem přešel chodbu, nakoukl do obýváku, kde nikdo nebyl ale z ložnice se ozývalo štrachání.

S připraveným deštníkem, který jsem si vzal v chodbě místo zbraně, jsem rozrazil dveře. Oba jsme nadskočili, syn se hrabal ve skříni a v rukou držel manželčinu šperkovnici, kterou si vždy skovávala dozadu za svetry. V jeho tváři jsem poznal, že jsem ho nachytal při činu. Napřed se naštvaně zeptal, co tam dělám, ale pak se rozplakal.

Sedl si na postel a s brekem my začal vysvětlovat, že ho dohnali hříchy minulosti, ale on už takový není. Jdou po něm a musí splatit nějaké dluhy. Proto chtěl zatím zastavit máminy šperky, než to nějak vyřeší, pak by je určitě vyplatil zpátky. Roztřesenou rukou mi šperkovnici podal.

Se slzami v očích jsem krabičku přijal a zeptal se ho kolik nutně potřebuje. Nutně potřeboval asi padesát tisíc, namítl jsem, že to by za ty šperky stejně nedostal, ale on prý potřebuje každou korunu. Rozhodl jsem se mu těch padesát tisíc dát. Nařídil jsem mu, aby zůstal v ložnici a odešel jsem do obýváku, kde jsem měl tajně schovanou nějakou hotovost.

Odpočítanou hotovost jsem mu předal a šperkovnici uložil zpátky za svetry.

Možná jsem byl příliš naivní, když jsem ho i po tom nechal dál bydlet ve svém bytě. Asi vás napadne otázka, jestli Míra chodil do práce, no nechodil. Tvrdil, že o práci přišel a snaží se najít novou, ale všude si vymyslí nějakou výmluvu, proč mu tu práci nedají. Zdálo se mi zvláštní, aby v dnešní době instalatér nenašel práci, když je těchto řemeslníků tak málo, ale pomoc odmítal.

Žili jsem tedy jen z mého důchodu a ten nebyl nic moc, navíc na přiznání vdovského důchodu jsem stále čekal, takže vyjít bylo vážně těžké. Situace se zhoršila ve chvíli, kdy mé auto vypovědělo službu, musela ho odtáhnout odtahová služba, což bylo drahé a oprava vyšla na dvacet tisíc. Abych to mohl zaplatit, musel jsem sáhnout do úspor.

Zašel jsem do své skrýše v obýváku, sáhl dovnitř… byla prázdná. Chyběla hotovost i stará vkladní knížka. Chvíli jsem zaraženě seděl na gauči, pak mě napadlo zkontrolovat ještě jednu věc. Došel jsem do ložnice, otevřel skříň a sáhl za manželčiny svetry. I tam bylo prázdno, šperkovnice byla fuč.

Vzal jsem mobil a zavolal synovi, ale nebral mi to. Poslal jsem mu smsku, aby mi okamžitě zavolal nebo přišel domů, že s ním musím mluvit. Neukázal se ani nezavolal, tak jsem točil jeho telefon, ale marně. Náhle se můj vztek změnil ve strach o jeho bezpečí.

Začal jsem zvažovat, jestli jeh zmizení nenahlásit na policii jenže to bych jim musel říct i o zmizelých penězích. Proto jsem si to rozmyslel. Neměl jsem z čeho zaplatit opravu auta, ale to mě najednou vůbec netrápilo. Ženiny šperky jsem našel v nedaleké zastavárně a domluvil se se zastavárníkem, aby mi je zatím schoval, naštěstí měl pro mou situaci pochopení. To, co za ně synovi dal byl stejně pakatel.

Neukázal se několik dní a potom mi přišel dopis, byl velmi úřední a do vlastních rukou. Uvnitř byla výzva k vystěhování z bytu. Nevěřícně jsem si to musel přečíst dvakrát. Napjatě jsem čekal až se vrátí domů soused, protože to býval právník, ale i on už byl v důchodu.

Ochotně se na dopis podíval, když ho četl posmutněl. Syn se v dopise odvolával na porušení smlouvy, a tak jí soused chtěl vidět. Musel jsem jí v bytě dohledat, pamatoval jsem si, že jsem jí jako nepotřebný dokument zašoupnul někam dolů do šuplíku.

Sousedovi jsem ale předem říkal, že je v ní doložka ohledně mého dožití v bytě a musí to být omyl, tohle by mi přece syn neudělal. Zeptal jsem na důvod, proč jsem proboha na syna byt přepisoval a když jsem mu řekl argument o daních, vysvětlil mi, že takhle už to dnes nechodí a syn mě napálil.

Podle jeho názoru synovi pomáhal nějaký šikovný právník a měl bych se o tom poradit s nějakým advokátem, on už na to nestačí. Byl si jistý, že to napadnout půjde a nejspíš to skončí soudní bitvou. Na to jsem ale neměl peníze a výsledek byl nejistý. Nechtěl jsem se na stará kolena soudit s vlastním dítětem.

Zhroutil jsem se, soused měl naštěstí nějaké léky na uklidnění. Slíbil mi, že mi pomůže s čímkoli. Jenže vystěhovat se do měsíce, když máte jen jeden důchod se při ceně dnešních nájmů ukázalo jako nemožné.

Zbyla mi proto jen jedna možnost. Zůstala mi po tátovy letní chatka v lese, bylo teplo a já si řekl, že se to celé určitě brzy vyřeší. Požádal jsem souseda, jestli by nevěděl o někom, kdo by mi pomohl se stěhováním. Sehnal dokonce dodávku a několik chlapů, ale měli čas až po termínu, který stanovil můj syn.

Snažil jsem se proto Mírovi dovolat, zase mi to nezvedal. Poslal jsem mu tedy zprávu, teprve po dvou dnech mi přišla odpověď stálo tam jen: Ok, ale v pondělí bude byt prázdný. Byl jsem mu vděčný a začal jsem balit věci do krabic, o které jsem požádal v nedalekém obchodě. Stejně by je vyhodili a já neměl peněz na zbyt.

Byt jsem opustil podle dohody, soused se zhrozil, když viděl, kam se stěhuji, ale já ho ujistil, že to bude jen dočasné. Navíc jsem zůstal bez auta, protože na jeho opravu jsem neměl peníze, a tak jsem zůstal závislí na autobusovém spojení. Nejbližší zastávka byla dva kilometry a spoje jezdili málo.

Dobří lidé se ještě najdou, a tak když mě později potkal soused ve městě a já mu řekl, že spěchám na autobus, nabídl mi, že mi zbývající částku na opravu auta půjčí. Řekl mi i to, že na můj byt už je podepsaná předkupní smlouva. Chce ho koupit slušná mladá rodina, mluvil s nimi na chodbě. Viděl i inzerát, a tak ví, kolik za něj syn inkasuje.

Už je podzim, venku se ochladilo a já musím v chatě neustále přikládat, není totiž zateplená, a proto rychle chladne. Je pro mě náročné zpracovat dřevo sám v mém věku, a tak musím kupovat už naštípané a nanosit si ho. Je to náročné, jsem tu úplně sám, jen občas přijede na návštěvu můj bývalý soused.

A k čemu všechny ty peníze můj syn vlastně potřeboval? Sousedovi se podařilo přes staré známe zjistit jaká byla synova minulost. Míra propadl hazardu, který ho dohnal ke krádežím a ty ho dostali do vězení, proto se nám tehdy před lety přestal ozývat. Když ho pustili tak se podle všeho choval slušně, ale s hazardem nepřestal. Místo kradení si půjčoval, kde mohl.

Jak se dozvěděl, že mu zemřela maminka, to dodnes nevím. Ve skutečnosti si přišel jen pro peníze o mě mu vůbec nešlo. Zkusil jsem ho udat na policii, ale takhle zpětně už s tím nemohli nic dělat, bylo to jen mé nepodložené tvrzení. Učinil jsem potřebné právní kroky abych syna vydědil a svou chatu jsem odkázal místní farnosti.

Mám podanou žádost o byt v domě s pečovatelskou službou abych měl zajištěné stáří, tak snad mi ho přidělí brzy.

Byl jsem vážně hlupák že? Co si myslíte, podělte se v komentářích.