Článek
Když jsme já Jarmila (59) s manželem Karlem (62) před třemi lety koupili byt v menším bytovém domě, měli jsme pocit, že jsme konečně našli místo, kde strávíme klidné stáří. Netušili jsme, že největším problémem našeho nového bydlení nebude starý výtah ani oprýskaná fasáda, ale jeden z našich sousedů.
Dodnes si říkám, jak je možné, že jeden člověk dokáže otrávit život tolika lidem najednou.
Zpočátku vypadal jako úplně normální soused
V našem domě bydlí osm rodin. Většina obyvatel jsou lidé středního a staršího věku, kteří se navzájem znají a snaží se spolu vycházet. Nikdo není dokonalý, občas někdo zapomene zavřít vchodové dveře nebo nechá na chodbě boty, ale nikdy jsme neměli vážnější spory.
Pak je tu Milan. Je mu asi pětapadesát a bydlí o patro níž. Když jsme se nastěhovali, působil docela přátelsky. Pozdravil, občas prohodil pár slov, a dokonce nám nabídl, že nám pomůže s těžšími krabicemi během stěhování.
První problém se objevil ve chvíli, kdy nám došlo, že ty věci ve společných prostorách nemá jen dočasně. Začala jsem si všímat, že jeho věcí různě po domě přibývá. Nejdříve postavil před svůj byt botník, ale v domě se boty za dveřmi vůbec nenechávali. Potom přibyla stará skříňka, několik krabic, a nakonec i židli, která už se mu asi nevešla do bytu.
Když jsme se ho zeptali, jestli by mohl věci odstranit, protože začíná být problém projít s taškami s nákupem jen se zasmál.
„Vždyť tady nikomu nepřekážejí. Chodit kolem snad ještě umíte, ne?“
Podobně to dopadlo s kočárkárnou. Milan ji postupně zaplnil starým nábytkem, nářadím a věcmi, které podle něj ještě někdy využije. Když si jedna mladá rodina chtěla uložit kočárek, zjistila, že už pro něj nezbylo místo. Obrátili se na předsedu, který požádal Milana o vyklizení, ten se cítil naprosto nevinně. Prý tam má jen pár věcí a kočárek se tam vejde.
Sledoval každičký pohyb
Postupně jsme zjistili, že Milan má ještě jednu zvláštní vlastnost. Velmi pozorně sleduje, co se v domě děje. Ví, kdo chodí domů pozdě, kdo má často návštěvy, kdo parkuje před domem a komu občas přijede na návštěvu rodina. Zpočátku jsme tomu nevěnovali pozornost. Jenže časem nám došlo, že tyto informace používá jako zbraň.
Když jsem ho například opakovaně požádala, aby odstranil věci z chodby, odpověděl mi:
„Vy mi budete něco vyčítat? Vždyť váš manžel chodí skoro každý večer domů po desáté a bouchá vchodovými dveřmi. To vám nevadí?“
Byla pravda, že manžel někdy chodil později, ale rozhodně za sebou nepráskal dveřmi schválně. Přesto jsem se začala cítit trapně, jako bych snad udělala něco špatného já. Jiné sousedce zase připomněl, že její vnoučata běhají po chodbě. Dalšímu vyčetl návštěvy, které podle něj příliš dlouho blokují parkovací místa.
Kdykoliv někdo upozornil na jeho chování, okamžitě vytáhl něco proti němu. Nikdy se nebavil o tom, co udělal sám. Vždycky dokázal rozhovor obrátit tak, aby nakonec musel své chování obhajovat někdo jiný.
Začala jsem mít pocit, že se v domě musíme chovat podle jeho pravidel, protože Milan čeká na každou příležitost, kdy nás může nachytat při nějaké maličkosti, aby jí pak použil proti nám.
Do společného fondu platit nebudu
Další problém nastal při pravidelném vyúčtování a plánování oprav domu. Na schůzi SVJ jsme řešili příspěvky na správu domu a také opravu střechy, která už nebyla v dobrém stavu. Milan se okamžitě postavil proti.
„Já nevidím důvod, proč bych měl platit tolik peněz. Střechou nechodím a výtah skoro nepoužívám. Ať si to zaplatí ti, kteří to potřebují.“
Předseda SVJ mu vysvětloval, že po střeše nechodí nikdo z nás, ale společné části domu se týkají všech vlastníků a příspěvky nejsou dobrovolné podle toho, jestli se někomu zrovna něco hodí. Milan Ovšem odmítal ustoupit. Zpochybňoval každou položku, požadoval další dokumenty a tvrdil, že se s penězi hospodaří špatně.
Měl nedoplatky na příspěvcích. Když se ho předseda zeptal, kdy je hodlá uhradit, Milan se rozčílil.
„Vy ze mě budete dělat nějakého neplatiče? Podívejte se raději na ostatní. Tady má každý máslo na hlavě.“
Na další schůzi se situace opakovala. Místo toho, abychom řešili opravu střechy, poslouchali jsme jeho výtky vůči jednotlivým sousedům. Nakonec jsme se rozešli bez jasné dohody. Tímto tempem na domě neopravíme nikdy nic, říkala jsem si.
Už toho bylo opravdu dost
Nejhorší situace nastala na podzim. Po několika dnech silného deště se začala na stropě bytu pod střechou objevovat vlhká skvrna. Majitelka bytu měla strach, že se problém bude zhoršovat, a naléhala na rychlou opravu.
Jenže Milan začal znovu protestovat. Podle něj nebylo vůbec jisté, že je problém ve střeše. Tvrdil, že se musí nejdříve udělat další kontroly a že se rozhodně nebude platit něco, co není řádně doložené. Navíc by to možná mohlo stačit jenom zalátat.
Rozumím tomu, že nikdo nechce zbytečně utrácet peníze. Jenže zatímco se dohadoval, voda si svou cestu našla dál a po dalším dešti byla skvrna ještě větší. Předseda SVJ nakonec začal situaci řešit a svolal mimořádnou schůzi. Doufala jsem, že tentokrát už všichni pochopí, že nemůžeme donekonečna odkládat potřebné opravy.
Milan ale přišel připravený. Rozhodl se jednání zablokovat nesmysli. Vytáhl několik poznámek, které si zjevně dlouho schovával. Nejdříve připomněl, že paní z druhého patra má na chodbě květináče, což být nesmí. Potom začal mluvit o příliš četných návštěvách dalšího souseda, a nakonec se obrátil přímo na mě.
„A paní Jarmila by si také měla zamést před vlastním prahem. Minulí týden jí z tašky s nákupem vypadnul jogurt, utřela schody, ale stěnu ne. Její manžel chodí pozdě v noci domů a co je nejhorší často nechá otevřené vchodové dveře. Až nás kvůli vám vykradou nebo zavraždí, tak to budete řešit jak?“
Zůstala jsem na něj nevěřícně koukat. Ano, jednou Karel zapomněl dovřít vchodové dveře, ale vrátil se. Jogurt mi skutečně utekl z tašky, ale protože se ta taška roztrhla o jeho skříňku, která nemá na chodbě co dělat. Ale co to má společného s tím, že Milan zabral společnou kočárkárnu, neplatí své příspěvky a brání řešení oprav?
„Milane, tohle přece vůbec nesouvisí s tím, co teď řešíme,“ řekla jsem.
„Ale souvisí. Vy všichni chcete jen poučovat ostatní, ale sami nejste o nic lepší.“
V tu chvíli jsem pochopila, že se s ním nedá normálně domluvit. Možná měl jít do politiky, tam by se tyhle jeho výmysly hodili.
Pohoda a klid jsou pryč
Od té doby se atmosféra v domě ještě zhoršila. Někteří sousedé raději přestali cokoliv namítat, protože nechtěli být další na Milanově seznamu. Jiní se s ním hádali při každé příležitosti.
Začali jsme si dávat pozor na to, co říkáme na chodbě, kdy odcházíme a kdo k nám chodí. Dokonce jsem se přistihla, že přemýšlím, jestli jsme neudělali něco, co by Milan mohl použít proti nám. Tohle jsem si stěhování do nového domova nikdy nepředstavovala. Koupili jsme si byt, abychom měli klid.
Místo toho žijeme v domě, kde se lidé navzájem podezírají a každá schůze připomíná soudní přelíčení.
Předseda SVJ se snaží řešit nedoplatky i neoprávněné zabírání společných prostor, ale všechno je zdlouhavé. Některé věci vyžadují rozhodnutí vlastníků, jiné se musí řešit oficiální cestou. Milan mezitím dál tvrdí, že mu všichni ubližují a že právě on je jediný, kdo se nebojí říkat pravdu.
Nedávno jsem se potkala s jednou sousedkou u výtahu. Řekla mi, že už přemýšlí o prodeji bytu. Prý nechce zbytek života strávit hádkami s člověkem, který se nikdy nemýlí. A já jí vlastně rozumím. Sama jsem si už říkala, že jsme tenkrát ten byt kupovat neměli.
Jenže je mi líto odejít, byt jsme si vybrali s manželem pečlivě, dali jsme do něj spoustu peněz a práce a máme ho rádi. Proč bychom měli odcházet my, když problém je někde úplně jinde? Někdy si říkám, že nejhorší na celém příběhu není ani tak Milanovo chování. Nejhorší je, že kvůli němu přestávají být sousedé sousedy. Místo aby drželi při sobě, začali se navzájem hlídat a hledat na sobě chyby.
Částečné vítězství
Byl to dlouhý boj, ale nakonec se povedlo alespoň v jedné věci najít řešení. Paní, které teklo stropem do obýváku, už byla tak zoufalá a naštvaná, že navrhla, že sama zaplatí alespoň dočasnou opravu. Což se ostatním zdálo tak trapné, až padl návrh, nová střecha bude a pan Milan jí spolu s námi financovat nebude muset.
Proti tomu měl jen praktické námitky, jako to že se mu nelíbí přítomnost řemeslníků v našem domě, aby nebyl příliš velký hluk nebo prach a tak podobně. Ale to už byli jen maličkosti.
Zajímalo by mě, jak byste takovou situaci řešili vy. Máte také zkušenost se sousedem, který nikdy nepřizná vlastní chybu a při každé výtce začne vytahovat prohřešky ostatních? A dokázali byste kvůli jednomu člověku prodat byt?
