Článek
Některé lidské osudy se s odstupem let vyprávějí téměř samy. I když nepůsobí nijak dramaticky, skutečnost bývá mnohem méně přívětivá. Příběh Alexandra Selkirka i po staletích zůstává zajímavý, ale zároveň děsivý. Čtyři roky strávené v naprosté izolaci z něj sice učinily symbol přežití, ale zároveň ho změnily způsobem, který už nebylo možné beze zbytku vrátit.
Alexander Selkirk
Selkirk se narodil roku 1676 ve skotském Lower Largu. O jeho raných letech se dochovalo jen minimum informací, přesto z nich vystupuje obraz muže s prudkou povahou a silným odporem k autoritám. Právě tento rys se s ním táhl po celý život a sehrál zásadní roli ve chvíli, kdy se jeho osud během jediné zastávky v Tichomoří nevratně zlomil.
Na počátku 18. století působil Selkirk jako lodní mistr na anglické korzárské lodi Cinque Ports. Plavidlo bylo ve špatném technickém stavu, napadené červotočem a dlouhodobě zanedbané. Selkirk na to opakovaně upozorňoval kapitána Thomase Stradlinga a varoval ho, že další plavba může skončit katastrofou. Spor mezi oběma muži postupně sílil a získával osobní rozměr.
Když loď roku 1704 zakotvila u ostrova Más a Tierra v souostroví Juan Fernández, Selkirk prohlásil, že odmítá pokračovat v plavbě. Tvrdil, že zůstat na ostrově je rozumnější než riskovat život na poškozeném plavidle. Kapitán jeho slova nepochopil jako varování a obavy, ale jako otevřený odpor. Selkirk byl vysazen na břeh s omezenou výbavou, zbraní, několika nástroji, Biblí a osobními věcmi. Když loď začala odplouvat, dolehlo na něj plné vědomí situace a snažil se své rozhodnutí odvolat. Nebylo mu to ale nic platné. Cinque Ports zmizela za obzorem a Selkirk zůstal sám. Ironií osudu je, že loď se krátce poté skutečně potopila. Posádka zahynula nebo skončila v zajetí. Selkirk přežil jen proto, že byl ponechán na ostrově, za cenu izolace, jejíž následky tehdy nedokázal domyslet.
První měsíce nepůsobily beznadějně. Ostrov poskytoval vodu i potravu, žily zde kozy a bylo možné rybařit. Selkirk měl zkušenosti z moře a dokázal si postavit jednoduché přístřeší. Stále věřil, že se objeví loď, která ho odveze zpět mezi lidi. Jenže čas plynul a nic se neměnilo. Když se na obzoru objevila plavidla, byla často španělská. Ta pro něj znamenala vážné ohrožení, a tak se před nimi skrýval hluboko ve vnitrozemí ostrova. Postupně si zvykl na to, že jeho přežití závisí na tom, zda zůstane neviditelný.
Serkirk zachráněn lodí Duke
S ubývajícím střelným prachem musel změnit způsob obživy. Kozy chytal bez zbraně, bosý běhal po kamenitém terénu a utrpěl řadu zranění. V noci ho obtěžovaly krysy, dokud si k sobě nepřilákal zdivočelé kočky, které mu poskytovaly alespoň základní ochranu. Tyto detaily vycházejí z jeho vlastních pozdějších výpovědí. Nejtěžší část Selkirkova osudu se neodehrávala na těle, ale v jeho psychice. Dlouhodobá samota, úplná absence lidského hlasu a neustálé napětí postupně měnily jeho vnímání reality. Po návratu svědci uváděli, že měl potíže s plynulým vyjadřováním. Jazyk, který neměl s kým používat, ztrácel přirozený rytmus.
Pomáhal si tím, že nahlas četl Bibli a mluvil sám k sobě. Rutina se stala základním pilířem jeho přežití. Každodenní činnosti mu poskytovaly alespoň náznak řádu v prostředí, kde se čas rozplýval a ztrácel jasné obrysy. Psychické propady se střídaly s obdobím otupělosti, kdy dny splývaly a naděje se stala spíš jen drobnou vzpomínkou. Z dnešního pohledu lze jeho stav chápat jako důsledek dlouhodobé sociální a smyslové deprivace. Nešlo o náhlé zhroucení, ale o nenápadnou, pozvolnou proměnu člověka, který byl nucen existovat bez jakékoliv odezvy zvenčí.
V únoru roku 1709 připluly k ostrovu anglické lodě Duke a Duchess. Selkirk byl spatřen z paluby a krátce poté zachráněn. Muž oblečený v kozích kůžích, s dlouhými vlasy a zvláštním způsobem pohybu působil spíše jako součást krajiny než jako námořník. Návrat mezi lidi mu však nepřinesl klid. Měl potíže snášet hluk, větší množství lidí i tempo běžného života. Civilizace na něj působila tíživě a silně ho vyčerpávala. Svědectví naznačují, že samotu vyhledával i poté, co se ocitl zpět v Anglii. Nikdy se zcela neusadil. Opakovaně se vracel na moře, které mu bylo bližší než život na pevnině. Zemřel roku 1721 během další plavby, pravděpodobně na následky nemoci.
Osud Alexandra Selkirka se stal předlohou pro román Robinson Crusoe, skutečnost však byla mnohem tvrdší. Nešlo o příběh člověka, který by v samotě nalezl nový smysl. Šlo o muže, který přežil extrémní podmínky, ale část své schopnosti žít mezi lidmi zanechal na opuštěném ostrově. Jeho případ patří k nejlépe doloženým příkladům dlouhodobé izolace v dějinách. A zároveň připomíná, že návrat do civilizace nemusí znamenat konec utrpení. Někdy pouze změní jeho podobu.
Protože samota dokáže člověka naučit přežít, ale ne vždy ho naučí znovu žít mezi ostatními.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Alexander-Selkirk
https://www.worldhistory.org/Alexander_Selkirk/
https://www.historyexpose.com/people/alexander-selkirk-real-life-robinson-crusoe
https://www.undiscoveredscotland.co.uk/usbiography/s/alexanderselkirk.html
https://education.nationalgeographic.org/resource/rescue-real-life-robinson-crusoe/
