Článek
Anneliese Michel přišla na svět 21. září 1952 v malém bavorském městě Leiblfing, do rodiny, která byla hluboce věřící a vedla život pevně svázaný s katolickou tradicí. Její dětství navenek nepůsobilo nijak výjimečně. Nevyrůstala v násilném prostředí, nešlo o dítě, kolem něhož by se od počátku vznášelo něco temného nebo zlověstného, jak si to lidé někdy zpětně rádi představují u příběhů, které skončí tragicky. Byla to spíš tichá, citlivá a svědomitá dívka, která chtěla dělat věci správně, nezklamat rodiče a obstát před světem i před Bohem. Někteří lidé nesou život lehce, jiní všechno prožívají až příliš silně. A Anneliese patřila zjevně k těm druhým.
Anneliese Michel
Její rodina byla přísná. Přísnost tam měla ale jinou podobu, než by si člověk mohl představit. Víra v takovém prostředí nebyla jen útěchou, ale i měřítkem. Člověk neměl být jen dobrý, ale skoro bezchybný. A pokud bezchybný nebyl, vždy tu zůstával pocit selhání. U dítěte nebo dospívající dívky, která je citlivá, poslušná a vnitřně křehká, se takový tlak může usadit hluboko pod kůží. Dlouho není vidět, ale roste.
Anneliese byla podle vzpomínek pilná, spíše uzavřená, někdy až plachá. Nesnažila se na sebe strhávat pozornost. Nepatřila k lidem, kteří by hlučně bojovali o místo ve světě. Spíš se mu přizpůsobovala, snažila se vyhovět a hledala jistotu v řádu, který znala z domova. Jenže někdy právě ti nejtišší v sobě nesou největší vnitřní bouře, o kterých okolí dlouho nemá ani tušení.
Když byla ještě mladá, začaly se objevovat první zdravotní potíže. Nejdřív nic, co by okamžitě působilo jako předzvěst něčeho strašlivého. Jenže postupně přicházely stavy, které byly čím dál děsivější. V šestnácti letech prodělala epizodu, při níž náhle ztuhla, nemohla se hýbat a cítila zvláštní tíhu na hrudi. Později přišly další záchvaty. Lékaři začali uvažovat o neurologickém problému a nakonec jí byla stanovena diagnóza epilepsie, konkrétně poruchy spojené s oblastí temporálních laloků. Dostala léky a rodina věřila, že medicína situaci zvládne. Jenže nezvládla.
A právě tady její příběh začíná být tak znepokojivý. Protože z dnešního pohledu vidíme, jak se v jejím životě začaly splétat dvě linie, které se už nikdy zcela nerozpojily. Na jedné straně nemoc, její projevy, záchvaty, zhoršující se psychický stav. Na straně druhé náboženské vysvětlení, pocit duchovního ohrožení, představa, že za tím, co se děje, nemusí být jen tělo a mozek, ale i cosi zlého, neviditelného a pekelně blízkého. Pro člověka zvenčí je snadné říct, že jedno je pravda a druhé omyl. Jenže pro Anneliese i její okolí to tak jednoduché nebylo. Ona sama ty dvě roviny nezažívala odděleně. Pro ni se bolest, strach, víra i hrůza slévaly do jedné skutečnosti.
Postupně začala mluvit o tom, že slyší hlasy. Tvrdila, že ji pronásledují démonické síly, že cítí přítomnost něčeho zlého, co se jí zmocňuje. Modlitba jí přinášela zároveň úlevu i další utrpení. Náboženské obrazy, kříže, svěcená voda, kostelní prostředí, to vše v ní někdy vyvolávalo prudké reakce. V jednom vyprávění se objevovalo, že nedokázala vstoupit do kostela, jindy že cítila zápach, který nikdo jiný necítil, nebo že slyšela hlasy odsuzující ji k věčnému zatracení. Ať už se člověk přikloní k jakémukoli výkladu, jedno bylo jisté. Muselo to být nesnesitelné. Žít ve světě, ve kterém je vlastní mysl zdrojem hrůzy, je strašlivé samo o sobě.
Nějakou dobu se opravdu rodina pokoušela hledat pomoc v medicíně. Jenže léky nepřinášely očekávanou úlevu. Naopak se zdálo, že se její stav zhoršuje. Přibývaly deprese, úzkosti, zoufalství, vnitřní neklid a nábožensky zabarvené představy o zatracení. V takové chvíli je člověk ochoten chytit se čehokoli, co slibuje naději. A právě tehdy se do popředí dostala možnost exorcismu. Představa vymítání dnes u mnoha lidí vyvolá buď senzacechtivý zájem, nebo ironický odstup. Jenže v sedmdesátých letech a v prostředí silné katolické víry to pro některé nebyl středověký přežitek, ale krajní řešení, když všechno ostatní selhalo. Anneliese i její rodiče byli přesvědčeni, že jde o něco víc než o nemoc. A když člověk dojde do bodu, kde se běžné vysvětlení zdá slabé a pomoc neúčinná, začne věřit tomu, co mu dává alespoň nějaký smysl. I kdyby ten smysl byl děsivý.
Povolení k exorcismu nakonec udělil biskup. Obřady vedli dva kněží, Ernst Alt a Arnold Renz. V tu chvíli už Anneliese nebyla jen nemocná mladá žena. V očích svého okolí se stala někým, kdo stojí uprostřed zápasu mezi dobrem a zlem. A právě tady se její osud začal propadat do temnoty, z níž už nebylo návratu.
Samotné exorcismy probíhaly po dlouhé měsíce. Nešlo o jedinou noc, jak to bývá ve filmech. Nebyl to rychlý, dramatický, jednorázový střet. Byla to vyčerpávající série rituálů, modliteb, fyzické i psychické námahy, opakovaného vypětí a stále hlubšího rozkladu lidského těla. Anneliese během nich křičela, zmítala se, vydávala zvuky, které okolí vnímalo jako důkaz posedlosti. Tvrdila, že v ní mluví různé démonické bytosti. Její hlas se měnil, tělo se vyčerpávalo a její chování bylo čím dál zoufalejší. Kdo slyšel později zveřejněné nahrávky z exorcismů, ten ví, jak děsivě působí.
Postupně přestávala normálně jíst a pít. Její tělo sláblo. Dělala stovky klekání denně, někdy až do úplného vyčerpání. Ubývalo jí sil, ale okolí v tom stále vidělo součást duchovního zápasu, ne následek těžké nemoci a hladovění. A to je na jejím příběhu možná úplně nejtragičtější. Všichni kolem pravděpodobně věřili, že jí pomáhají. Rodiče, kteří ji milovali, kněží, kteří se modlili za její záchranu, lidé, kteří stáli poblíž, ti všichni mohli být přesvědčeni, že dělají to jediné správné. A přesto ji jejich víra, jejich strach a jejich přesvědčení vedly stále blíž ke smrti. Anneliese přitom sama exorcismu věřila. Sama chtěla, aby pokračoval.
V posledních měsících života byla už Anneliese ve strašném stavu. Byla vyhublá, zesláblá, těžce dehydrovaná a vyčerpaná. Její tělo se doslova rozpadalo pod náporem všeho, co prožívala. V červenci 1976 zemřela ve věku pouhých třiadvaceti let. Když zemřela, vážila jen něco přes třicet kilogramů. Taková čísla působí děsivě. Mladá žena, která měla žít, studovat, milovat, stárnout a poznávat svět, skončila vyhladovělá, zlomená a mrtvá v pokoji, kde se její utrpení dlouhé měsíce vysvětlovalo jako posedlost.
Její smrt vyvolala obrovský skandál. Případ se dostal k soudu a rodiče i oba kněží byli obviněni z usmrcení z nedbalosti. Veřejnost byla rozdělena. Jedni v tom viděli jasný důkaz fanatismu a strašlivého selhání. Druzí byli přesvědčeni, že nešlo o obyčejnou nemoc a že soudí něco, čemu nelze rozumět jen optikou moderní medicíny. Tato rozpolcenost ostatně přetrvává dodnes. Příběh Anneliese Michel se nikdy úplně neuzavřel.
U soudu zaznívaly argumenty odborníků, kteří tvrdili, že potřebovala především lékařskou péči, výživu, psychiatrickou léčbu a ochranu. Zaznívaly však i výpovědi o tom, jak intenzivně sama věřila v posedlost a jak silně byl její svět prostoupen náboženským výkladem utrpení. Výsledkem byly podmíněné tresty. Formálně byl případ uzavřen, ale skutečná otázka zůstala viset ve vzduchu dál. Kdo vlastně selhal nejvíc? Rodina? Církev? Lékaři? Doba? Víra? Nebo snad samotný způsob, jakým společnost tehdy nahlížela na psychickou nemoc?
Její příběh bývá často líčen jako děsivý, mrazivý a šokující. To všechno je pravda. Ale ještě přesnější by bylo říct, že je hluboce smutný. Protože když se za příběhem odhlédneme, zůstane nám před očima osud mladé ženy, která se postupně ztrácela sama v sobě. Neuměla už poznat, kde končí nemoc a začíná víra, kde končí duchovní útěcha a začíná sebedestrukce, kde končí pomoc a začíná zanedbání. A okolí to neumělo poznat také.
Zdroje:
https://allthatsinteresting.com/anneliese-michel-exorcism
https://historycollection.com/30-chilling-facts-about-anneliese-michel-the-true-story-behind-the-exorcism-that-shocked-the-world/
https://thebiography.org/religious-abuse-and-mental-illness-anneliese-michels-case-in-the-exorcism-of-emily-rose/
https://www.discoveryheadlines.com/the-tragic-story-of-anneliese-michel-what-you-need-to-know/
https://viralstrange.com/why-the-real-story-of-the-possessed-girl-behind-a-famous-hollywood-exorcism-movie-is-far-darker-than-the-film/
