Článek
Skupina slídičů patří k těm psům, kteří nevznikli pro okrasu ani pro pohodlný život na polštáři v obýváku. Byli vyšlechtěni pro práci, pro pohyb, pro blízkou spolupráci s člověkem a pro lov v terénu, kde bylo potřeba spoléhat na dobrý nos, rychlou reakci a ochotu jít i tam, kam by se člověk sám prodíral jen nerad. Slídiči mají v psím světě svoje zvláštní místo. Nejsou to psi, kteří by jen čekali na povel a pak tupě splnili úkol. Jsou živí, vnímaví, neustále ve střehu, často až překvapivě nadšení do práce. V minulosti se využívali hlavně při lovu drobné zvěře, kterou vyhledávali v hustém porostu a vyháněli ji z úkrytu. Dnes už řada z nich žije spíš rodinným životem, ale základ jejich povahy se nezměnil. Pořád v nich zůstává energie, bystrost a radost z pohybu. A právě do této skupiny patří i anglický kokršpaněl, plemeno, které dokáže být zároveň jemné i živé, mazlivé i pracovní, elegantní i neúnavné.
Anglický kokršpaněl
Anglický kokršpaněl má za sebou dlouhou historii, která je místy trochu mlhavá, jako je to ostatně u mnoha starých plemen. Není možné přesně ukázat na jedno místo a jeden rok a říct, tady vznikl. Spíš jde o vývoj, který trval dlouho a postupně se ustaloval. Předci španělů se v Evropě objevovali už dávno a samo označení spaniel bývá často spojováno se Španělskem. To ale ještě neznamená, že by dnešní kokršpaněl skutečně vznikl právě tam. Mnohem jistější je, že zásadní roli v jeho vývoji sehrála Anglie, kde se postupně vytvářely různé typy loveckých španělů podle velikosti a využití.
V dávnějších dobách nebylo rozdělení na jednotlivá plemena tak přísné jako dnes. Psi se více hodnotili podle toho, jak pracují než podle přesného vzhledu. Menší španělé se využívali hlavně k lovu sluk, což je pták, který se rád drží v hustém porostu. Anglické slovo woodcock dalo kokršpanělovi jeho jméno. Právě menší, hbité a pohyblivé psy si lovci pro tento typ práce cenili nejvíc. Dokázali se protáhnout křovinami, pracovat blízko člověka a rychle reagovat. Nebyli zbytečně velcí, ale zároveň měli dost síly a odolnosti, aby v terénu zvládli to, co se od nich očekávalo.
K opravdovému formování plemene došlo až v 19. století. To byla doba, kdy se v Británii začal rozvíjet organizovaný chov psů, vznikaly první kluby a standardy a kdy se postupně začalo více trvat na tom, že každé plemeno má mít jasněji vymezené vlastnosti. Anglický kokršpaněl se tehdy začal oddělovat od ostatních španělů jako samostatný typ. Pořád šlo hlavně o pracovního psa, ale vedle výkonu se víc sledoval i vzhled, tělesné proporce a typický výraz. Jakmile se plemeno ustálilo, jeho popularita rostla. Nebyl příliš velký, byl hezký, pohyblivý, veselý a dobře se s ním pracovalo, takže si našel cestu nejen k myslivcům, ale později i k lidem, kteří hledali psa do rodiny.
Z Anglie se postupně rozšířil do dalších zemí Evropy a časem i dál do světa. V některých liniích se dál držel silně pracovní typ, jinde začal být více ceněn jako společník a výstavní pes. Ze společného základu se nakonec oddělil také americký kokršpaněl, který se časem vydal trochu jiným směrem. Je menší, má jinak modelovanou hlavu i bohatší srst a už na první pohled působí odlišně. Anglický kokršpaněl si oproti tomu většinou zachoval praktičtější stavbu těla a víc z původního loveckého psa. I dnes je to na něm poznat. Není to jen hezký pes do bytu. Pořád v sobě nese kus pracovního temperamentu.
Co se rozšíření týče, dnes jde o jedno z nejznámějších plemen vůbec. Lidé si ho oblíbili v mnoha zemích a není divu. Není přehnaně velký, působí mile, většinou dobře vychází s lidmi a má něco, co mnohé jiné psy odlišuje jen těžko popsatelným způsobem, zvláštní kombinaci elegance, něhy a životní jiskry. Když vidíte anglického kokršpaněla v dobré kondici, jak se pohybuje v terénu nebo radostně běží vedle svého člověka, je na něm okamžitě znát radost ze života.
Vzhled anglického kokršpaněla je pro mnoho lidí jedním z hlavních důvodů, proč je tohle plemeno tak přitahuje. Je to pes středně malé velikosti, kompaktní, pevný, dobře stavěný, ale zároveň nepůsobí hrubě. Naopak, jeho silueta je pěkně vyvážená. Když se řekne kokršpaněl, většině lidí se okamžitě vybaví dlouhé uši, protáhlá tlama a laskavý pohled. Ve skutečnosti je na něm hodně funkčních znaků, které souvisí s jeho původním využitím.
Hlava by měla být dobře tvarovaná, ne těžká, ale ani přehnaně jemná. Lebka je mírně klenutá, stop zřetelný, ale ne hrubý. Tlama má být dostatečně hluboká a pevná, ne úzká a špičatá. Celá hlava by měla působit harmonicky, protože právě tady se nejvíc ukazuje typičnost plemene. Oči jsou velmi důležité. Správný kokr má mít pohled živý, měkký, přátelský a inteligentní. Oči bývají tmavé nebo oříškové, podle zbarvení srsti, a jejich výraz bývá často to první, čeho si člověk všimne. U některých psů je ten pohled až odzbrojující. Působí vřele, mile a trochu prosebně, což bývá pro majitele občas nevýhoda, hlavně když jde o žebrání u stolu.
Uši jsou dlouhé, nízko nasazené a přiléhají k hlavě. Právě ony dodávají plemeni jeho jemný, typický vzhled. Zároveň ale patří k partiím, které vyžadují pravidelnou péči, protože nejsou jen ozdobou. Krk bývá dostatečně dlouhý, svalnatý a bez zbytečné hrubosti. Plynule přechází do dobře uložených plecí. Hrudník má být hluboký, aby poskytoval dost místa pro srdce a plíce, ale neměl by být přehnaně široký. Hřbet je pevný, bedra silná, celkově by tělo mělo působit kompaktně a pevným dojmem. Všechny proporce spolu mají ladit.
Končetiny by měly být silné, správně postavené a dobře osvalené. Zadní běhy dávají psovi sílu a pohyb. Kokr se má pohybovat plynule, s chutí a bez těžkopádnosti. Když běží, nemá vypadat neohrabaně. Naopak, jeho pohyb by měl být energický, pružný a dostatečně prostorný. Tlapky jsou kompaktní a pevné, připravené na pohyb v různém terénu. Ocas je nesen živě a je pro plemeno dost typický. Kokr jím často vrtí tak intenzivně, že člověk někdy získá dojem, že do pohybu zapojuje polovinu těla. Dnes už se setkáváme s kokry, kteří nemají ocas kupírovaný, ale na vzhledu jim to neubírá.
Srst anglického kokršpaněla je hladká, jemná a hedvábná na dotek. Nemá být drsná ani kudrnatá. Na některých částech těla tvoří delší osrstění, zejména na uších, hrudi, břiše a zadní straně končetin. Když je srst v dobré kondici, dodává psovi elegantní vzhled, ale současně je potřeba říct, že vyžaduje údržbu. Barev existuje více a právě u kokrů bývá zbarvení pro mnoho lidí velmi atraktivní. Najdeme jedince černé, zlaté, červené, játrové, s pálením i různé bělouše a strakaté varianty. Každá barva dává psovi trochu jiný výraz. Zlatý kokr působí měkce a jemně, černý elegantně, strakáč živě a sportovně. Takový modrý bělouš je doslova k sežrání.
Nejběžnější zbarvení kokršpaněla
Povaha anglického kokršpaněla je důvodem, proč si ho tolik lidí zamilovalo, ale zároveň i důvodem, proč není dobré jeho potřeby podceňovat. Na první pohled působí jako milý, veselý pes do každé rodiny. A ono to do velké míry platí. Většina kokrů bývá velmi kontaktní, přátelská a silně orientovaná na lidi. Mají rádi společnost, nechtějí být stranou dění a často bývají nejspokojenější tehdy, když mohou být se svými lidmi. Umějí být něžní, mazliví a oddaní, ale zároveň mají v sobě pořád dost temperamentu.
Není to plemeno, které by se spokojilo jen s krátkou procházkou kolem domu a zbytek dne prospalo na gauči. Samozřejmě umí odpočívat a doma bývají příjemní, ale potřebují i pohyb, zážitky a nějakou formu zaměstnání. Jsou zvídaví, rádi používají nos, rádi něco hledají, sledují stopy a zkoumají okolí. Je v nich kus loveckého psa, a to je třeba mít na paměti od začátku. Ne každý kokr bude mít stejně silný lovecký pud, ale úplně ignorovat se nedá.
Ve výchově bývají kokři citliví. Hrubý přístup u nich většinou nefunguje dobře. Ne že by se zhroutili z každého zvýšeného hlasu, ale mnohem lépe reagují na klidné, jasné a důsledné vedení. Potřebují pochopit, co po nich člověk chce, a ideálně mít důvod spolupracovat. Když je výcvik pestrý a spravedlivý, učí se většinou docela dobře. Jsou chytří, vnímaví a člověka sledují s chutí. Jen je potřeba počítat s tím, že v zajímavém prostředí může jejich pozornost snadno ulétnout jinam, třeba k pachu zvěře nebo k nějakému pohybu v křoví.
Důležitá je včasná socializace. Štěně by mělo poznat různé lidi, místa, zvuky i situace. Když se tohle nepodcení, vyroste z něj většinou příjemný a dobře použitelný pes do běžného života. K dětem bývají kokři často velmi milí, zvlášť pokud s nimi vyrůstají a mají dobrou zkušenost. S jinými psy obvykle vycházejí slušně, i když samozřejmě záleží na konkrétním jedinci. U drobných zvířat už je potřeba větší opatrnost, protože lovecké vlohy se mohou projevit velmi silně. Jsou někdy i velmi tvrdohlaví psi, kteří si chtějí prosadit svou.
Historicky byl anglický kokršpaněl především pracovním loveckým psem. Jeho místo bylo v terénu, v hustém porostu, na místech, kde bylo potřeba psa, který bude pečlivě prohledávat okolí a vyžene zvěř z úkrytu. Nebyl to pes pro parádu. Byl to pomocník. Musel být ovladatelný, pohotový, odolný a dostatečně chytrý, aby dokázal pracovat v kontaktu s člověkem. Kromě slídivé práce byl ceněn i pro schopnost dohledat střelenou zvěř a přinést ji. V tom právě spočívala jeho univerzálnost.
Dnes je využití plemene mnohem širší. Samozřejmě existují pracovní linie, které se stále používají v myslivosti a které si zachovávají výrazné lovecké vlastnosti. Vedle toho ale obrovská část anglických kokršpanělů žijí jako společníci. Mnozí se věnují psím sportům, hodí se na různé pachové práce, poslušnost, někdy i agility nebo rekreační aktivity s majitelem. Jsou dost chytří a dost ochotní na to, aby je společná činnost bavila. Není vzácností, že kokr vynikne tam, kde může přemýšlet a být v kontaktu se svým pánem.
Péče o anglického kokršpaněla není úplně složitá, ale rozhodně se nedá odbýt. Srst se musí pravidelně pročesávat, jinak má sklon plstnatět, hlavně za ušima, v podpaží, na hrudi nebo na praporech. Zanedbaná srst nevypadá jen nehezky, ale psa i tahá a zhoršuje hygienu. Někteří majitelé zvládají úpravu sami, jiní chodí pravidelně do salónů. Hodně záleží na tom, jak bohatou má konkrétní pes srst a jestli jde o psa čistě rodinného, nebo třeba výstavně upravovaného.
Častým problémem jsou uši. Dlouhé, svěšené ucho sice vypadá krásně, ale je náchylnější k problémům, zejména když se v něm drží vlhkost nebo nečistoty. Pravidelná kontrola uší by měla být samozřejmostí. Jakmile se objeví zápach, nadměrné množství mazu, zarudnutí nebo časté třepání hlavou, je na místě zpozornět. To samé platí pro oči, které by měly být čisté a bez podráždění. Co se zdraví týče, anglický kokršpaněl patří k plemenům, která mohou být při rozumném chovu a péči poměrně odolná, ale určité problémy se u nich objevují.
Častější jsem již zmiňovala, tak trpí na záněty uší, což souvisí se stavbou boltce. U některých linií se mohou vyskytovat oční onemocnění, proto je důležitý zodpovědný výběr chovatele. Občas se objevují i kožní problémy nebo alergie, které se projeví svěděním, horší kvalitou srsti nebo právě opakovanými potížemi s ušima. Někteří jedinci mají také sklon k přibírání, protože bývají velmi žraví a přesvědčiví. A právě tady musí být majitel důsledný, protože tenhle pes si o jídlo umí říct pohledem skoro hereckým.
Je to živý, citlivý, chytrý a aktivní společník, který má za sebou dlouhou historii práce po boku člověka. Když dostane to, co potřebuje, tedy kontakt, pohyb, rozumné vedení a péči, bývá z něj úžasný parťák do života. Právě v tom je jeho kouzlo. Dokáže být něžný i temperamentní, elegantní i pracovní, hravý i oddaný. Pokud přemýšlíte právě nad pořízením kokršpaněla, rozhodně věnujte čas správnému výběru chovatele.
Zdroje:
https://www.thesprucepets.com/english-cocker-spaniel-full-profile-history-and-care-4707712
https://www.dogster.com/dog-breeds/english-cocker-spaniel
https://www.akc.org/expert-advice/dog-breeds/english-cocker-spaniel-history/
https://cockerspaniel.org/the-fascinating-history-of-cocker-spaniels
https://strednicechy.rozhlas.cz/anglicky-kokrspanel-je-pritulny-pes-chovatel-musi-dbat-hlavne-na-udrzbu-dlouhe-8082737
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/23438/psi-plemena-anglicky-kokrspanel-vyhani-sluky-bazanty-a-koroptve.html
