Operace Anthropoid: Smrt Reinharda Heydricha a poslední odpor v kostele.

Když se dnes řekne Anthropoid, většina lidí si vybaví zatáčku v Libni, černý mercedes a výbuch, který změnil dějiny Protektorátu Čechy a Morava. Jenže příběh atentátu na Reinharda Heydricha nebyla jen jedna dramatická minuta na silnici. Bylo to několik měsíců napětí, improvizace, strachu, odvahy, a nakonec i sedmihodinový boj v kostele v Resslově ulici, kde se sedm mužů postavilo stovkám ozbrojených příslušníků nacistických jednotek. Tento historický příběh ukazuje, co znamenal odpor v době, kdy vám okupant vzal právo na vlastní názor, bezpečí i budoucnost.

Reinhard Heydrich nepřišel do Prahy jako běžný úředník. V září 1941 byl do Protektorátu poslán jako zastupující říšský protektor a zároveň patřil k nejmocnějším mužům nacistického aparátu. Byl šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), a jedním z klíčových organizátorů nacistického teroru. Jeho nástup do funkce znamenal okamžité přitvrzení. Toto přitvrzení znamenalo zatýkání, popravy a zastrašování. V očích okupantů měly Čechy a Morava fungovat jako klidné zázemí pro válečnou činnost. Heydrich měl za úkol zlomit odpor a udělat pořádek.

Z Londýna, kde působila československá exilová vláda, přicházely do Protektorátu zprávy o tom, že doma se lidé bojí, odboj je paralyzovaný a navenek to může vypadat, že se země s okupací smířila. V zahraničí to bylo politicky nebezpečné. Československo potřebovalo spojencům dokázat, že není pasivní. I proto vznikla myšlenka na demonstrativní čin, akci, která bude vidět a bude mít jasný symbolický dopad. Cíl byl vybrán jasně: Heydrich. Operace dostala krycí název Anthropoid.

Výběr lidí pro podobnou operaci nebyl jen otázkou střeleckých schopností. Museli to být muži, kteří zvládnou dlouhé měsíce v ilegalitě, tlak, rozhodování pod stresem, a hlavně museli být ochotni jít do akce, u které je velká šance, že z ní neodejdou živí. Do výcviku byl původně vybrán Jozef Gabčík a Karel Svoboda. Jenže Svoboda se zranil při výcviku a byl z operace vyřazen. Na Gabčíkovo doporučení ho nahradil Jan Kubiš. Oba prošli speciální přípravou v Británii. Museli podstoupit parašutistický výcvik, střelbu, práci s výbušninami, sabotáž, orientaci a další dovednosti. Nebyl to žádný romantický filmový trénink, ale tvrdé kurzy zaměřené na to, aby se člověk v okupované zemi dokázal pohybovat nenápadně, a přitom byl schopný udeřit.

V noci z 28. na 29. prosince 1941 došlo k jejich vysazení na okupovaném území. Během stejné noci přiletěly i další skupiny (Silver A a Silver B), protože se využil vhodný typ letounu s doletem a kapacitou. Neexistovalo správné načasování. Letadla, počasí, navigace, riziko sestřelu, to všechno vstupovalo do hry. A v okamžiku, kdy se výsadkáři dotkli země, začal další boj. Přežít a nebýt vidět.

V ilegalitě se člověk stává závislým na ostatních. Potřebujete někoho, kdo vám dá civilní oblečení, jídlo, nocleh, zprávy a kontakt na další lidi. Zároveň každý, kdo vám pomůže, riskuje život, nejen svůj, ale i život rodiny. V Protektorátu navíc fungoval systém odměn a udávání. Nacisté vyhrožovali kolektivními tresty a Gestapo mělo síť informátorů.

Gabčík s Kubišem se postupně napojili na domácí odboj a síť pomocníků. Každý přesun byl hazard. Každé zazvonění u dveří mohlo znamenat konec. A přesto se podařilo operaci udržet dlouho v tajnosti, i když v Praze působilo více výsadků a lidí v ilegalitě bylo ve městě hodně. Dva cizí muži s nebezpečným úkolem se měsíce pohybují mezi lidmi, kteří jim pomáhají, a nacistický aparát je nedokáže najít. Už to samo o sobě byl neuvěřitelný počin.

Atentát se neplánoval jen jedním způsobem. V úvahu připadalo víc variant, ale hledalo se místo, kde bude Heydrich zranitelný. Nakonec padla volba na zatáčku u Vychovatelny v Praze Libni, na trase, kudy Heydrich pravidelně jezdil z Panenských Břežan na Pražský hrad. Zatáčka byla ostrá a auto v ní muselo zpomalit. A to bylo pro atentát klíčové, pokud měli pár vteřin na zásah, potřebovali, aby cíl nebyl v plné rychlosti. Důležité bylo i to, že Heydrich jezdil často bez většího doprovodu. Spoléhal na svou autoritu a pocit nedotknutelnosti. Právě to se mu stalo osudným.

Bylo 27. května 1942, několik minut po půl jedenácté dopoledne. Heydrichův vůz (řídil ho jeho osobní strážce Johannes Klein) přijížděl do zatáčky. Situaci komplikovala tramvaj, která do prostoru vjela, a tím se na pár vteřin změnila dynamika celé scény. Gabčík měl v tu chvíli vyskočit a z bezprostřední blízkosti vystřelit ze samopalu Sten. Jenže zbraň selhala. Prostě se zasekla.

Heydrichův vůz popojel. Heydrich podle některých popisů dokonce reagoval tak, že se pokusil situaci zvládnout útokem, což ukazovalo, jak moc si věřil. V tu chvíli ale zasáhl Kubiš. Hodil speciálně upravenou bombu s nárazovým zapalovačem. Exploze neproběhla přímo uvnitř vozu, ale poškodila zadní část a střepiny zasáhly Heydricha do boku. Kubiš byl při výbuchu také lehce zraněn. Oba výsadkáři se poté snažili co nejrychleji zmizet. Gabčík během ústupu ještě postřelil Kleina.

Heydrich byl převezen do nemocnice na Bulovce. Několik dní se zdálo, že se jeho stav zlepšuje, ale komplikace (infekce, otrava krve) nakonec rozhodly a 4. června 1942 Heydrich zemřel.

Atentát byl vojensky úspěšný a politicky měl obrovský dopad. Okupanti ale odpověděli tak, jak byli zvyklí. Dalším terorem. Vyhlášení výjimečného stavu, masové zatýkání, popravy a vypálení Lidic a Ležáků. To všechno se stalo součástí období, kterému se říká heydrichiáda. V atmosféře strachu se společnost sevřela. Lidé se báli nejen o sebe, ale i o své blízké. Nacistická moc byla postavená na teroru od začátku. Atentát jen ukázal světu, co takový teror znamená v praxi.

Po atentátu bylo jasné, že je potřeba najít bezpečnější úkryt. Nakonec se takovým vhodným místem stal pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Kostel poskytoval relativně nenápadné zázemí v centru města a díky pomoci lidí z pravoslavné církve bylo možné výsadkáře zásobovat a udržovat spojení. V kostele se postupně ukrývalo sedm parašutistů: Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Josef Bublík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Pro všechny to byl přechodný stav. Věděli, že takový úkryt není řešením navždy. Jenže venku byla Praha prosycená raziemi a kontrolami. Město, které samo o sobě působí anonymně, se v době stanného práva měnilo ve stroj na odhalování toho, kdo kde bydlí, kdo s kým mluví nebo kdo koho navštěvuje.

Do příběhu Anthropoidu bohužel patří i zrada. Jeden z výsadkářů z jiné skupiny, Karel Čurda, se nakonec přihlásil na gestapu a udal jména a kontakty lidí z odboje. Co přesně se mu honilo hlavou, zda to byl strach o rodinu, beznaděj, tlak, vidina odměny, to je otázka, kterou historici rozebírali dlouho. Jisté je, že jeho výpověď spustila lavinu zatýkání. A gestapo se díky tomu dostalo i ke stopám vedoucím ke kostelu v Resslově ulici.

Ráno 18. června 1942 byl kostel obklíčen. Do akce šly stovky německých mužů, uvádí se zhruba okolo 800 nasazených. Výsadkáři uvnitř byli v situaci, která by se dala popsat tak, že nebylo kam ustoupit. Boj probíhal ve dvou hlavních etapách. Nejprve se Němci snažili dobýt prostor kostela. Tam se bránili tři parašutisté. Střílelo se zblízka, v uzavřeném prostoru, kde se ozvěna a prach mísila s křikem a rozkazy. Byla to obrana, která měla jediný účel. Všechno zdržet. Získat čas pro ty, kteří se ukrývali dole v kryptě.

Pak přišla druhá etapa: dobývání krypty. Čtyři muži dole měli šanci jen v tom, že krypty a chodby nebyly pro útočníky přehledné. Nacisté se je snažili vyhnat všemi prostředky. Jeden z nejznámějších pokusů byl vytopení krypty. Jenže ani to nešlo snadno, protože krypta nebyla prostá místnost, do které se dá napustit voda jako do bazénu. Podle novějších zjištění se navíc podařilo doložit existenci průchozí stoky před kostelem, což vysvětluje, proč vytopení nebylo tak účinné, jak si Němci představovali.

Celý boj trval přibližně sedm hodin. Výsledek byl tragický, ale v dané situaci očekávaný. Všichni parašutisté zemřeli. Část z nich spáchala sebevraždu, aby nepadli živí do rukou gestapa. Jeden z nich zemřel na následky zranění. Z německé strany se uvádí jen několik lehce zraněných. Ten nepoměr sám o sobě ukazuje, jak nerovný střet to byl. Když se člověk ocitne v bezvýchodné situaci, obvykle hledá cestu ven. Tito muži taky hledali, ale zároveň věděli, že jejich zajetí by znamenalo mučení a snahu rozkrýt celou síť pomoci.

V kryptě tedy nešlo jen o vlastní život. Šlo o to, co všechno by se mohlo provalit, kdyby někdo nátlak nevydržel. A šlo i vlastně o takový symbol. Symbol ukázat, že odpor existuje, i když proti němu stojí obrovská moc. Parašutisté nebyli z kamene. Určitě měli obrovský strach. Byli unavení. Měli za sebou měsíce skrývání. Kubiš byl po atentátu zraněný. Každý den čekali, kdy to přijde. A přesto, když to přišlo, bránili se do poslední chvíle.

Dopad to nemělo jen mezinárodní. Po akci se změnilo vnímání československého odboje u spojenců. Událost měla význam i v kontextu zpochybnění Mnichovské dohody a postavení exilové vlády. Historie Anthropoidu je zároveň historií lidí, kteří výsadkáře ukrývali, nosili jim jídlo, sháněli kola, zprostředkovali kontakty a často zaplatili životem. Právě na tom se dá ukázat, jak nacistický teror fungoval: nešlo jen o viníka, ale o zastrašení celé společnosti.

Kostel v Resslově ulici se stal jedním z nejsilnějších památných míst moderních českých dějin. Jde o místo, kde se dá velmi konkrétně představit, že se tam něco tak hrůzného stalo.

Zdroje:

https://historic-times.com/operation-anthropoid-assassination-reinhard-heydrich/

https://www.vhu.cz/en/muzea/ostatni-expozice/krypta/historie-operace-anthropoid/

https://destinationwwii.com/operation-anthropoid-memorial/

https://www.globalslovakia.com/post/operation-anthropoid-the-assassination-that-rewrote-history

https://www.wearethemighty.com/tactical/operation-anthropoid-the-assassination-of-the-nazi-butcher-of-prague/

https://jewishvirtuallibrary.org/operation-anthropoid