Článek
Když se dnes člověk pročítá některými články, jen těžko uvěří, že od událostí z roku 1916 uplynulo už více než sto let. Jsou místa, kde se les změnil jen málo. Obrovské cedry stále vrhají hluboký stín, pod nohama pruží vlhký mech, mezi kapradinami se drží chlad a i za slunečného dne má krajina zvláštní přítmí. Někdo by řekl, že je tam klid. Lidé, kteří v těchto končinách žili na začátku minulého století, by ale možná použili jiné slovo. Spíš respekt. Věděli totiž, že les není prázdný, i když tak na první pohled působí. Některá zvířata po sobě zanechala stopy, jiná se hlásila v noci, ale byla i taková, která člověk většinou nikdy nespatřil. A právě ta dokázala nahánět největší strach.
Doreen Ashburnhamová a Anthony Farrer
V takové krajině vyrůstali i jedenáctiletá Doreen Ashburnhamová a osmiletý Anthony Farrer. Jejich dětství se nedá srovnávat s tím dnešním. Děti tehdy mnohem častěji pomáhaly doma, chodily samy ven, staraly se o zvířata a pohybovaly se po okolí bez toho, aby za nimi každou chvíli někdo běžel. Nebylo to považováno za lehkomyslnost, ale za běžnou součást života. Rodiny žily blízko přírodě a děti se velmi brzy učily, že les může být krásný, štědrý, ale také nevyzpytatelný. Právě proto se onoho dne roku 1916 nezdálo nijak zvláštní, že se Doreen a Anthony vydali hledat poníky. Byl to obyčejný úkol, jeden z mnoha, které k tehdejšímu životu patřily. Nikdo nemohl tušit, že se z něj stane příběh, který se bude připomínat ještě po desetiletích.
V lesích kolem Cowichanského jezera tehdy žila puma americká, šelma, která jako by byla stvořená pro zdejší krajinu. Někdy se jí říká také horský lev nebo cougar, ale žádné jméno úplně nevystihuje ten zvláštní dojem, který v lidech vyvolávala. Nebyla tak nápadná jako medvěd. Nechovala se jako vlk ve smečce. Nepotřebovala sílu skupiny. Spoléhala na vlastní tělo, trpělivost a schopnost nepozorovaně splynout s okolím. Její srst měla barvu suché trávy, hlíny a spadaného jehličí, takže v porostu mizela téměř dokonale. Kdo procházel lesem, mohl být od pumy jen několik metrů a přesto o ní nevěděl. Možná právě to na ní místní děsilo nejvíc. Ne že by ji často vídali, ale že ji nevídali skoro nikdy.
Puma většinou na člověka neútočí. To je důležité říct, protože z podobných příběhů se snadno může stát vyprávění o krvelačném monstru. Jenže divoké zvíře neuvažuje jako člověk. Neloví ze zloby a neútočí proto, že by chtělo působit hrůzu. Řídí se hladem, instinktem, zkušeností a příležitostí. U pumy je však problém právě v tom, že když už se k útoku rozhodne, přichází rychle a téměř bez varování. Její způsob lovu je založený na překvapení. Přiblížit se, vyčkat, skočit a zabít. Kořist často nestihne ani pochopit, co se stalo. A právě někde v takovém lese se onoho dne ocitly dvě děti, které o přítomnosti šelmy neměly ani tušení.
Doreen šla pravděpodobně několik kroků před Anthonym. Mohli se bavit, mohli se rozhlížet po stopách poníků, možná jen mlčky kráčeli stezkou, kterou znali. To už dnes nikdo přesně nezjistí. Dochovalo se jen jádro příběhu, a to je samo o sobě dost silné. Dvě děti, běžný den, známé okolí a náhlý útok zvířete, které bylo do poslední chvíle neviditelné. Pak se z porostu vyřítila puma. Muselo to být otázkou několika vteřin. Žádné postupné varování. Jen náhlý pohyb, výkřik a tělo dívky sražené k zemi. Doreen neměla šanci se připravit. Puma ji napadla tak, jak tyto šelmy útočí na svou kořist. Rychle, prudce a zblízka. Pro dospělého člověka by to byl okamžik čisté hrůzy. Co to znamenalo pro jedenáctileté dítě si lze představit jen těžko.
Anthony se v tu chvíli mohl zachovat úplně jinak. Bylo mu osm let. Nikdo by po něm nemohl chtít, aby se postavil velké šelmě. Útěk by byl přirozený a dokonce rozumný. Mohl běžet pro pomoc, mohl křičet nebo se mohl schovat. Jenže některá rozhodnutí nevznikají po dlouhém přemýšlení. Přijdou dřív, než člověk stihne zvážit následky. Anthony viděl Doreen pod pumou a pochopil jediné. Pokud zůstane stát, jeho kamarádka může zemřít. A tak se rozběhl k ní. V ruce měl jen jezdecký bičík. Proti dospělé pumě to nebyla skutečná zbraň, spíš zoufalý prostředek dítěte, které nemělo nic jiného. Přesto začal šelmu bít a křičet. Nešlo o žádný promyšlený boj. Byl to instinkt, strach a odvaha smíchané dohromady. Chtěl pumu od Doreen odtrhnout, vyrušit ji, donutit ji dívku pustit. A na chvíli se mu to podařilo. Jenže puma se otočila k němu.
Tím Doreen získala šanci. Jenže Anthony za ni okamžitě zaplatil. Šelma změnila cíl a zaútočila na chlapce. Osmileté dítě proti zvířeti, které dokáže povalit jelena a během jediného skoku překonat vzdálenost, na kterou by člověk potřeboval několik desítek kroků. Musel cítit obrovskou bolest. A přesto právě v tom chaosu udělala Doreen něco, kvůli čemu si jejich příběh zaslouží své čtenáře. Anthony byl sražen k zemi a najednou to byl on, kdo ležel pod pumou.
Doreen byla zraněná a vyděšená. Před chvílí sama bojovala o život. Přesto se otočila zpátky. Viděla Anthonyho, který na sebe přitáhl pozornost pumy, kvůli ní, a pochopila, že teď je v nebezpečí on. Tak jako on před chvílí přiběhl k ní, ona se vrátila k němu. V tom je síla celého příběhu. Nejde jen o osmiletého chlapce, který zachránil kamarádku před pumou. Jde o dvě děti, které se v nejhorší možné chvíli odmítly opustit.
Doreen se snažila šelmu odehnat, Anthony se bránil, jak mohl, a puma najednou čelila odporu, se kterým zřejmě nepočítala. U velkých predátorů se někdy zapomíná na jednu věc. Nejsou to stroje, které riskují za každou cenu. I pro šelmu může být zranění nebezpečné. V divočině není prostor pro chyby. Poraněná noha, poškozené oko nebo hlubší rána mohou znamenat, že zvíře později nedokáže lovit. Možná právě proto puma nakonec ustoupila. Možná ji zmátl křik a odpor dvou dětí. Možná vyhodnotila situaci jako příliš riskantní. To už se nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že zmizela mezi stromy a za sebou nechala dvě zraněné, otřesené, ale živé děti.
Když se později dostala pomoc na místo, lidé jen těžko chápali, co se vlastně stalo. Dospělí si dokázali představit strach z pumy. Mnozí z nich v těch lesích žili celý život a věděli, jaké místo taková šelma v krajině má. O to neuvěřitelnější muselo být zjištění, že se jí postavily dvě děti. Anthony Farrer a Doreen Ashburnhamová později obdrželi Albertovu medaili za záchranu života. Bylo to velké ocenění, zvlášť pro tak mladé lidi. Jenže medaile je nakonec jen předmět. Důležitější je to, co připomíná. Anthony se mohl zachránit útěkem, ale rozběhl se čelem k nebezpečí. Doreen mohla po prvním útoku zmizet z dosahu šelmy, ale vrátila se pro něj.
Oba byli děti, a přesto se v okamžiku, kdy šlo o život, zachovali způsobem, který by byl obdivuhodný i u dospělých. U starších lidí je to neuvěřitelně obdivuhodné. Jak jsem psala u předchozího článku, kdy mladý muž zachránil kamaráda ze spárů medvěda, měla jsem při čtení husí kůži. U dětí je to něco mnohem víc. Je to víc než jen husí kůže. Je to naprostá pokora. Když si sebe člověk představí v jejich letech, těžko říct, zda by takto člověk zareagoval. Nejspíš ne, těžko říct.
Lesy kolem Cowichanského jezera se od roku 1916 změnily. Přibyly silnice, domy, turistické trasy a lidé se do přírody vydávají s jinou výbavou i jinými představami. Pumy tam však žijí dál. Stále se pohybují tiše mezi stromy, stále loví ze zálohy a stále připomínají, že divočina není prostředí stvořené pro člověka. Je to skutečný svět s vlastními pravidly.
Zdroje:
https://lakecowichangazette.com/2019/04/06/t-w-paterson-column-lake-cowichan-cougar-attack-recalls-childrens-heroism-of-1916/?utm_source=chatgpt.com
https://www.smus.ca/news/anthony-farrer-boy-honour
https://mysteriesofcanada.com/bc/doreen-ashburnham/
https://wiki2.org/en/Doreen_Ashburnham-Ruffner
https://en.wikipedia.org/wiki/Doreen_Ashburnham-Ruffner
