Článek
Bylo těžké říct, co je horší. Nechat své dítě u sebe a tušit, že s největší pravděpodobností zemře, nebo ho předat cizímu člověku a dívat se, jak odchází někam za zeď. Bez jistoty, že tam opravdu bude v bezpečí. Bez adresy, na kterou by se dalo napsat. A hlavně bez odpovědi na otázku, kterou musel mít každý rodič v hlavě, uvidím ho ještě někdy? Přesně před taková rozhodnutí byli za války stavěni rodiče ve varšavském ghettu. Irena Sendler nebyla člověkem, který by jim mohl slíbit šťastný konec. Vlastně jim nemohla slíbit vůbec nic. Mohla jim nabídnout jen možnost dostat jejich dítě ven. Někdy to byla poslední možnost, která ještě zbývala.
Příběh Ireny Sendler
Sendler bylo devětadvacet let, když v září 1939 napadlo Německo Polsko. Nebyla voják, neměla žádnou zvláštní průpravu pro práci v odboji. Pracovala v sociální péči ve Varšavě a ještě před válkou se zabývala lidmi, kteří se ocitli na okraji společnosti. Pocházela z rodiny lékaře Stanisława Krzyżanowského. Část dětství prožila v Otwocku, kde její otec léčil také chudé židovské pacienty. Zemřel už v roce 1917, když bylo Ireně sedm let. To, co si z domova odnesla, se jí mělo o mnoho let později hodit víc, než tehdy mohla tušit, přesvědčení, že když někdo potřebuje pomoc, není podstatné, k jakému národu nebo náboženství patří.
Po příchodu Němců do Varšavy se poměry pro židovské obyvatele rychle zhoršovaly. Pak přišel podzim roku 1940 a s ním zeď. Varšavské ghetto bylo v listopadu uzavřeno. Na malém území se ocitly statisíce lidí a život uvnitř se začal během několika měsíců rozpadat. Jídla bylo málo, ceny na černém trhu rostly, ulicemi se šířily infekční nemoci. Hlad byl přítomen všude. Člověk ho viděl na dětech, které žebraly o jídlo, na lidech, kteří postupně prodávali poslední věci z domácnosti, i na tělech těch, kteří už dál nemohli. Irena Sendler přesto za zeď chodila.
Její práce v městské sociální péči a kontakty se zdravotnickými institucemi jí umožnily získat propustku. Oficiálně šlo mimo jiné o záležitosti spojené s hygienou a nebezpečím epidemií. Němci se nakažlivých nemocí báli a právě toho se dalo využít. Zpočátku vozila dovnitř především to, co lidem chybělo, jídlo, léky, peníze a oblečení. Pomáhala známým i lidem, které předtím nikdy neviděla. Se svými spolupracovnicemi přitom pomoc Židům organizovala už od začátku okupace. Falšovaly například záznamy sociální péče tak, aby bylo možné získat podporu pro lidi, kteří by na ni podle německých nařízení neměli nárok. Jenže ghetto se nedalo zachránit několika balíčky potravin.
V létě 1942 začaly z Varšavy odjíždět transporty. Němci je vydávali za přesuny za prací. Skutečným cílem však byla především Treblinka. Během několika týdnů byly z ghetta deportovány statisíce lidí. Tehdy už otázka nestála tak, jak lidem uvnitř pomoci žít o něco lépe. Šlo o to, zda se někoho podaří dostat ven dřív, než bude příliš pozdě. A mezi těmi, o jejichž záchranu se lidé kolem Sendler snažili, byly děti. Za každým dítětem stála síť lidí. Někdo musel najít cestu ven. Další opatřit falešné dokumenty. Někdo dítě převzal, někdo našel rodinu nebo klášter, který ho ukryje, někdo obstarával peníze. Sendler byla jedním z nejdůležitějších článků tohoto řetězce a později vedla dětskou sekci Żegoty, tajné Rady pro pomoc Židům. Bez ostatních by však podobná záchranná síť nemohla existovat.
Z ghetta se děti dostávaly různými cestami podle toho, co bylo zrovna možné. Každá cesta se mohla ze dne na den stát nemožnou. Nebezpečí navíc nekončilo okamžikem, kdy dítě překročilo hranici ghetta. V jistém smyslu tehdy jeho druhý život teprve začínal. Muselo dostat jiné jméno. S novým jménem přišel nový životopis, někdy nové datum narození, falešné doklady a často také katolická identita. Starší děti bylo třeba naučit, co mají říkat, když se jich někdo zeptá na rodiče. Musely vědět, odkud údajně pocházejí. Musely reagovat na jméno, které ještě nedávno nebylo jejich. Některé se učily katolické modlitby.
Jedna chyba mohla stát život dítěte i lidí, kteří je ukrývali. Nejtěžší ale muselo být něco jiného. Dostat dítě ven znamenalo nejprve přesvědčit jeho rodiče, aby ho pustili. Představit si takovou situaci dnes snad ani nejde. Na jedné straně rodič, který své dítě držel u sebe od narození. Na druhé člověk, který přišel s nabídkou, že ho odnese neznámo kam. Možná do kláštera, možná k cizí rodině nebo možná do sirotčince. A potom možná už nikdy nepřijde žádná zpráva. Rodiče chtěli vědět, zda bude jejich syn nebo dcera opravdu v bezpečí. Takovou záruku jim ale Sendler dát nemohla. Nemohla ani slíbit, že se pro dítě po válce vrátí. Přesto někteří souhlasili, protože pochopili, že právě tím mu mohou dát šanci, kterou sami už možná nemají. Dítě potom zmizelo za zdí a stalo se někým jiným. Sendler však nechtěla, aby jeho původní jméno zmizelo spolu s ním.
Proto vznikaly tajné záznamy. Na úzkých proužcích papíru byly zaznamenávány skutečné a falešné identity i informace o tom, kde se děti nacházejí. Smysl byl prostý, až válka skončí, bude možné zjistit, kdo dítě skutečně je, a pokud jeho rodiče přežijí, znovu je spojit. To samozřejmě znamenalo, že seznam nesměl za žádnou cenu získat někdo z gestapa. Byla v něm jména, adresy a stopy vedoucí k lidem, kteří riskovali život. Stačilo, aby se dostal do nesprávných rukou, a z prostředku budoucího shledání by se stal seznam lidí určených k zatčení. Na podzim roku 1943 už Sendler používala falešné jméno Jolanta a byla jmenována vedoucí dětského oddělení Żegoty. V této době už bylo původní varšavské ghetto po povstání prakticky zničeno, ale mnoho Židů se stále ukrývalo na takzvané árijské straně. Pomoc však stále pokračovala.
Dne 20. října 1943 si přišlo gestapo i pro ni. Zatčení nebylo náhodné. Němci věděli, že je napojená na organizaci pomáhající Židům. Sendler později vzpomínala, že žena, která znala její jméno, nevydržela při výslechu bití a prozradila ho. Odvezli ji do věznice Pawiak. Následovaly výslechy a kruté mučení. Chtěli jména, kontakty a informace o lidech, kteří pomáhali Židům. Sendler je však neřekla. Gestapo ji bilo tak surově, že následky zranění nohou si nesla po zbytek života. Nakonec dostala rozsudek smrti. V tu chvíli už nešlo jen o ni. Lidé z Żegoty věděli, že pokud zemře, mohou s ní zmizet také informace potřebné k nalezení ukrytých dětí. Sendler později ve svém svědectví mluvila o zašifrované kartotéce 2 500 dětí, která naštěstí při zatčení nepadla Němcům do rukou.
Odboj se proto pokusil o něco zoufalého. Podplatit člověka, který mohl rozhodnout, zda odsouzená žena skutečně dojde na popravu. A podařilo se. Sendler byla propuštěna a podle dochovaných svědectví se její jméno následně ocitlo na seznamu popravených. Pro Němce měla být tedy mrtvá. Ve skutečnosti se skrývala a dál pracovala v ilegalitě. K normálnímu životu se samozřejmě vrátit nemohla. Dokonce ani když zemřela její matka, nemohla bezpečně přijít na pohřeb. Když v roce 1945 válka konečně skončila, přišel okamžik, kvůli němuž byly skutečné identity dětí vůbec uchovávány. Teoreticky měl následovat jejich šťastný návrat domů. Jenže návrat kam?
To byla krutost, se kterou se při plánování záchrany nedalo nic udělat. Dítě mohlo přežít, ale jeho domov už třeba neexistoval. Rodiče, kteří ho před několika lety pustili za zeď v naději, že se jednou setkají, byli mrtví. Sourozenci i prarodiče byli také mrtví. Někdy zůstalo dítě jediným člověkem z celé rodiny. Přesný počet dětí zachráněných Sendler a jejími spolupracovníky dnes nikdo nezná. United States Holocaust Memorial Museum hovoří o stovkách dětí, kterým Sendler pomohla dostat se z ghetta, zatímco Yad Vashem výslovně uvádí, že přesný počet dětí zachráněných Sendler a jejími spolupracovníky není znám. Samotná Sendler později mluvila o kartotéce obsahující údaje o 2 500 dětech umístěných na různých místech.
Sendler nebyla hrdinkou, která dokázala nemožné sama. Byla součástí skupiny obyčejných lidí, kteří potřebovali jeden druhého. Jedna žena dítě převzala, druhá opatřila dokumenty, někdo další našel místo v klášteře, někdo přinesl peníze a další rodina otevřela dveře svého bytu člověku, za jehož ukrývání mohla zaplatit vlastním životem.
Sendler válku přežila. Zemřela ve Varšavě 12. května 2008. Bylo jí 98 let.
Zdroje:
https://www.biography.com/activist/irena-sendler
https://wwv.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/righteous-women/sendler.asp
https://www.holocaustmatters.org/irena-sendler/
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/sendler.html
https://www.ushmm.org/information/press/in-memoriam/irena-sendler-1910-2008
https://www.chabad.org/theJewishWoman/article_cdo/aid/939081/jewish/Irena-Sendler.htm
https://aboutholocaust.org/en/facts/who-was-irena-sendler-and-why-did-she-smuggle-jewish-children-out-of-the-warsaw-ghetto
