Článek
Existuje několik skupin psů, které v sobě nesou kus dávné historie a zároveň i jistou dávku symboliky. Jsou to plemena, která nevznikala pod tlakem moderních trendů ani podle poptávky po roztomilých domácích mazlíčcích, ale především jako společníci člověka v nelehkých podmínkách. Řadíme sem stará, původní plemena, jež si po generace uchovávají nejen svůj vzhled, ale i zvláštní, často až osobitou povahu. Právě mezi takové psy patří i Akita-Inu, japonské národní plemeno, které si dodnes nese kouzlo vznešenosti, klidu a jisté neproniknutelnosti.
Akita-Inu
Když se mluví o historii Akity, většina lidí si vybaví slavného psa Hačika, který dlouhé roky čekal na svého zesnulého pána. Je to krásný, emotivní příběh, ale pravda je, že Akita-Inu má daleko hlubší kořeny, než by se mohlo zdát. Vznik tohoto plemene sahá stovky let zpět, do oblasti Akita na ostrově Honšú, kde byli tito psi původně chováni jako lovečtí pomocníci. Nešlo však o lov ledajaký, Akity se využívaly i při lovu velké zvěře, dokonce medvědů, což vysvětluje jejich robustnost, sílu a odhodlání. V tehdejší japonské společnosti šlo navíc o psy, kteří nebyli jen praktickými pomocníky, ale také symbolem určité vrstvy. Držet Akinu nebylo za starých časů samozřejmé, byli to psi spíše výjimeční, a častokrát spojovaní s vyššími společenskými kruhy.
Po určitou dobu se také dostávali do konfliktu s jinými plemeny. Na přelomu 19. a 20. století byla Akita křížena s různými bojovými psy, které se tehdy masově rozšířily i po Japonsku. Tehdy dokonce hrozilo, že původní podoba a povaha Akity nenávratně zmizí. Naštěstí se díky snaze chovatelů obnovit původní linii podařilo plemeno stabilizovat a uchovat v podobě, kterou známe dnes. Po druhé světové válce se Akita dostala i do zahraničí. nejdříve do USA prostřednictvím amerických vojáků vracejících se domů. Tím začal postupný rozmach, díky kterému se plemeno rozšířilo prakticky po celém světě.
Po určitou dobu se také dostávali do konfliktu s jinými plemeny. Na přelomu 19. a 20. století byla Akita křížena s různými bojovými psy, které se tehdy masově rozšířily i po Japonsku. Tehdy dokonce hrozilo, že původní podoba a povaha Akity nenávratně zmizí. Naštěstí se díky snaze chovatelů obnovit původní linii podařilo plemeno stabilizovat a uchovat v podobě, kterou známe dnes. Po druhé světové válce se Akita dostala i do zahraničí – nejdříve do USA prostřednictvím amerických vojáků vracejících se domů. Tím začal postupný rozmach, díky kterému se plemeno rozšířilo prakticky po celém světě.
Je dobré také zmínit, že dnes rozlišujeme dvě linie. japonskou Akitu-Inu a americkou Akitu. Jsou si podobné, ale rozdíly v tělesné stavbě i povaze jsou znatelné. Japonská je jemnější, subtilnější, elegantnější, zatímco americká varianta má mohutnější kostru a připomíná spíše klasického molossoidního psa. V tomto článku však mluvíme o japonské linii, tedy Akita-Inu, která je považována za původní a tradiční podobu.
Akita-Inu patří mezi psy, kteří zaujmou na první pohled a to nikoli nějakou okázalou krásou, ale spíše harmonií a vyvážeností. Vzezření je klidné, vyrovnané a důstojné. Pes má silnou a pevnou stavbu těla. Nic na něm nepůsobí hrubě, vše je elegantně sladěné. Hrudník je dobře vyvinutý, záda pevná a rovná, končetiny silné, ale rovněž tak akorátní, aby nepůsobily těžkopádně. Hlava je jedním ze znaků plemene, široká a trojúhelníkovitá, s relativně malýma, vzhůru posazenýma ušima, která připomínají uši lišky, jenže jsou více vztyčené a pevné. Oči bývají tmavé, úzké a mírně šikmé, což plemeni dodává typicky japonský výraz klidu a soustředění. Ocas se stáčí do výrazné smyčky a nosí se vysoko nad hřbetem, opět detail, který ji charakterizuje.
Srst Akity je dvouvrstvá, poměrně drsná na povrchu, s hustou podsadou, která je schopna odolat i velmi nízkým teplotám. Jde o plemeno zvyklé na proměnlivé horské klima, a tak není divu, že její kožich působí odolně a funkčně. Barev existuje několik, mezi nejznámější patří červená, sezamová, bílá a žíhaná. Typickým znakem jsou také světlejší partie okolo tlamy, známé jako „urajiro“, které dodávají psovi jasně rozpoznatelný vzhled.
Akita-Inu je pes, u kterého člověk velmi rychle pozná, že se nejedná o běžného rodinného mazlíčka. Má svou hlavu, svou hrdost a zvláštní kombinaci klidné síly a občasné tvrdohlavosti. Charakteristická je věrnost až za hrob, což dokazuje nejen známý Hačiko, ale i mnoho dalších příběhů. Akita je pes jednoho pána, sice se může chovat přátelsky i k ostatním členům rodiny, ale skutečnou loajalitu si vybírá často jen k jedné osobě. Povahově jde o psa spíše tichého, málokdy štěká bezdůvodně. Mívá rezervovaný přístup k cizím lidem a nikdy nepůsobí jako roztěkaný nebo přehnaně nadšený. Zkrátka se nechová jako pes, který se každému bezhlavě vrhá kolem krku. Naopak si člověka nejprve bedlivě prohlédne, jako by si dělal vlastní názor. A sám se rozhodne, zda bude v případné komunikaci pokračovat.
Co se týče nebezpečnosti, Akita-Inu rozhodně není plemeno pro každého. Není agresivní z povahy, ale díky své síle, samostatnosti a někdy i teritoriálním sklonům může být problémem pro nezkušené majitele nebo pro ty, kteří přistupují k psovi s přílišnou volností. Akita si velmi dobře pamatuje pravidla a to jak ta správná, tak bohužel i ta špatná. Dokáže jednat tvrdě, pokud má pocit, že je třeba chránit rodinu nebo svůj prostor. Nebezpečím tedy není samotné plemeno, ale nesprávný přístup lidí, kteří si pořídí psa s osobností silnější, než si uvědomují. To ale platí v podstatě u všech plemen.
Historicky byla Akita chována jako lovecký pes a později také jako pes bojový, když se v Japonsku pořádaly psí zápasy. Později však začala být směřována do role ochranného a hlídacího psa. Především šlechtě sloužila jako strážce sídel a pozemků, a tuto roli si v jistém smyslu udržela dodnes. Dnes se s Akitou setkáme především jako s rodinným společníkem, někdy i jako se psem, který dokáže člověka svým klidem a stabilitou doprovázet v náročných životních situacích. Na rozdíl od některých jiných plemen se Akita příliš neuplatňuje v klasických psích sportech. Není to pes, který by se rád nechal opakovaně přemlouvat k poslušnosti na cvičišti, kde je vyžadována poslušnost. Má svou mysl, své tempo a své priority. Přesto může být skvělým parťákem na túry, dlouhé procházky nebo jako tichý, ale bdělý hlídač rodinného domu.
Plemeno je relativně zdravé, ale přesto existují některé problémy, na které je potřeba myslet. Patří k nim zejména autoimunitní onemocnění, která mohou způsobovat potíže s kůží, srstí či imunitním systémem obecně. Dalším známým problémem je dysplazie kyčelních kloubů, kterou je nutné pravidelně kontrolovat a to především u chovných jedinců. Někdy se může objevit také hypothyreóza (snížená funkce štítné žlázy) nebo oční problémy, například glaukom. Jejich hustá srst vyžaduje pravidelnou péči, zejména v období línání, kdy dokáží ztratit neuvěřitelné množství chlupů. Přesto nejde o psa náročného na údržbu, srst bývá samočisticí a pokud pes žije v běžných podmínkách, postačí rozumná pravidelnost kartáčování a kvalitní strava. Co je důležité zmínit, je nutnost správné socializace. Akita potřebuje majitele, který se nebude bát být důsledný, ale zároveň bude mít dostatek empatie a rozvahy. Je to partner, kterému se člověk musí věnovat a respektovat ho.
Není to pes pro každého, ale pro člověka, který ocení jeho osobnost, klid a sílu, může být spojení s Akitou jedním z nejkrásnějších zážitků v životě. Je to pes, který kombinuje eleganci, historii, oddanost i vlastní vůli.
Zdroje:
https://www.dogster.com/dog-breeds/akita
https://www.rover.com/blog/breeds/akita/
https://thesmartcanine.com/dog-breeds/akita-inu/
https://theakitainu.com/the-akita-inu-breed-characteristics/
https://akita-inu.com/
https://www.dogzone.com/breeds/akita-inu/
https://www.ireceptar.cz/zvirata/akita-inu-30001204.html
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/23275/psi-plemena-akita-inu-pes-bez-psiho-zapachu.html
