Článek
Alison Botha žila v jihoafrickém Port Elizabeth. Dnes se město oficiálně jmenuje Gqeberha. Nebyla to veřejně známá osoba, nepatřila k lidem, kteří jsou zvyklí na pozornost médií. Byla to mladá žena, která měla práci, přátele a svůj běžný rytmus života. Běžný, takový, jaký má spousta lidí v jakémkoli městě na světě. V prosinci 1994 jí bylo 27 let, když se jí zcela změnil život. Když se dnes její jméno objevuje v článcích, dokumentech nebo debatách o násilí na ženách, skoro vždycky zazní stejná věta. Vše začalo jako obyčejný večer.
Alison Botha
O Alisonině životě před útokem se ve veřejných a snadno ověřitelných zdrojích nejčastěji mluví pouze okrajově, a je to zcela pochopitelné. Gró jejího příběhu je v tom, co přežila a jak se s tím dokázala poprat. Přesto jsou informace, které jsou veřejné. Žila v Port Elizabeth, běžný život. V době útoku byla dospělá, samostatná a ten večer se vracela domů jako obvykle. Když univerzita Free State popisovala její vystoupení a příběh, zdůrazňovala, že šlo o běžný prosincový večer, který se zlomil v jednu jedinou chvíli. U některých příběhů násilných trestných činů, si často lidé pokládají otázky jako „proč tam šla sama“ nebo „proč u sebe neměla třeba pepřový sprej“. Jenže to by pak člověk musel každou chvíli o samotě uvažovat tak, že se něco může stát. U příběhu Alison Botha se ale ukazuje, jak prázdné by takové uvažování bylo. Parkovala totiž před svým domem. Dělala jen to, co dělá každý, kdo přijede večer domů.
V noci 18. prosince 1994 Alison zaparkovala před domem. V tu chvíli ji přepadl muž s nožem. Pod pohrůžkou násilí ji donutil přesednout na místo spolujezdce a odjet. Krátce poté přibrali ještě druhého muže. V tomto ohledu měli vše promyšlené. Společně ji pak odvezli směrem k pobřežním křovinám, odlehlejší oblasti města. Takto to popisuje univerzitní článek, který vychází přímo z jejího vyprávění. Jména pachatelů jsou dlouhodobě veřejně známá a objevují se v médiích i v oficiálních vyjádřeních. Byl jím Frans du Toit a Theuns Kruger. Zdroje také uvádí konkrétnější určení místa, oblast Noordhoek / Marine Drive u tehdejšího Port Elizabeth, kde ji měli napadnout a ponechat.
To, co následovalo, se v doložitelných zdrojích popisuje jako únos spojený se znásilněním a pokusem o vraždu. Některé texty jdou do velmi drsných detailů. Já je tady záměrně podržím při zemi a věcně, protože není potřeba to vybarvovat do větších detailů, které nejsou opravdu příjemné. Alison byla znásilněna, byla vážně zraněna nožem, kterým ji pachatelé bodali do břicha a tím se jí pokusili zabít. Zdroje opakovaně uvádějí, že jí způsobili mnoho bodných ran, některé uvádějí šílené číslo 37. Poté ji nechali na místě s přesvědčením, že je mrtvá. Alison ale bojovala jako lvice a nechtěla o svůj život přijít. Pachatelé jí nakonec podřízly hrdlo. Několikrát a velmi hluboko. Lékaři její přežití popisovali jako medicínský zázrak.
Některé zdroje uvádí, že Alison napsala jména pachatelů do sněhu nebo do písku. To ale nedává zcela smysl už jen geograficky a klimaticky, protože v Port Elizabeth je v prosinci léto, ale hlavně, doložitelné je, že Alison později své pachatele identifikoval, což vedlo k jejich odsouzení. To, co z Alisonina příběhu dělá jeden z nejznámějších příběhů o přežití, je řetězec velmi konkrétních rozhodnutí v situaci, kdyby většina lidí nebyla schopna ani myslet, natož konat. Alison totiž po odjezdu pachatelů nezemřela. Zůstala naživu, a i když byla v kritickém stavu, dokázala se dostat k silnici. Podle popisů ji pak našel projíždějící motorista a tím se spustil sled událostí, který jí zachránil život. Okamžitá pomoc na místě, přivolání pomoci, rychlý převoz a urgentní péče.
Alison si musela jednou rukou držet hlavu, která doslova visela na vlásku, musela si držet pobodané břicho, ale ze všech posledních sil se snažila dostat na jediné místo, kde existovala alespoň nepatrná šance, že ji někdo najde. Byla malá, ale byla. A Alison se nechtěla vzdát. Poslední sílu tedy vložila do toho, dostat se k silnici. Tak nakonec zkolabovala. Další část příběhu už nebývá pro mnohé tak důležitá, protože mediálně přitahuje méně pozornosti než samotný útok. Jenže je zásadní. Pachatelé byli dopadeni, postaveni před soud a odsouzeni. V oficiálním vyjádření jihoafrické vlády z února 2025 se výslovně uvádí, že Frans du Toit a Theuns Kruger jsou odsouzení útočníci Alison Botha.
V článcích o jejich pozdějším propuštění a znovu uvěznění se navíc opakuje, že byli odsouzeni k doživotnímu trestu a že případ patří mezi nejznámější v zemi. Roky po útoku Alison o své zkušenosti veřejně promluvila, a její příběh se dostal i do knižní podoby. Univerzita Free State uvádí, že je autorkou (prvního osobního) vyprávění vydaného v roce 1998 pod názvem I Have Life. Je dobré si uvědomit, proč je důležité nebát se a mluvit. V prostředí, kde se oběti sexuálního násilí často stydí, bojí nebo jsou společensky tlačené k mlčení, znamená veřejné svědectví obrovský krok. Někdy to s sebou nese bohužel i následky. Lidé vás poznávají, ptají se, hodnotí a někdy i zpochybňují. Alison do toho přesto šla. Postupně se tak stala mezinárodní motivační řečnicí. Univerzitní článek popisuje, že překonala strach z veřejného mluvení a začala vystupovat, mimo jiné i v rámci akcí zaměřených na genderově podmíněné násilí.
Její cesta byla dlouhá a náročná. Mnoho let po odsouzení pachatelů přišla další rána, kterou si Alison podle všeho nepřála zažít. Byl to návrat jmen pachatelů do veřejného prostoru kvůli podmíněnému propuštění. V červenci 2023 vyvolalo v Jihoafrické republice velkou pozornost, že Frans du Toit a Theuns Kruger byli propuštěni na podmínku. Zmiňuje to například Mail & Guardian a Daily Maverick ve svém zpravodajství z té doby. Pak přišel únor 2025. Jihoafrická vláda 4. února 2025 zveřejnila vyjádření, že ministr nápravných zařízení Dr. Pieter Groenewald podmínku zrušil, a že toto rozhodnutí padlo po vyhodnocení a právních konzultacích. Součástí sdělení je i informace, že oba muži byli znovu umístěni do věznice. Alison po zrušení podmínky cítila obrovskou úlevu, protože kdo z obětí by si přál, aby lidé, kteří byli schopni něčeho takového, byli opět na svobodě.
Alison Botha přežila nemožné. Byla neuvěřitelně statečná, bojovala za vlastní život, ale také měla nesmírné štěstí. Díky vlastnímu odhodlání, pomoci muže, který ji našel a péči lékařů, žije, a může svým vyprávěním pomáhat druhým.
Zdroje:
https://mg.co.za/news/2023-07-13-rape-survivor-alison-botha-still-doesnt-know-her-attackers-parole-conditions/?utm_source=chatgpt.com
https://www.dailymaverick.co.za/article/2024-10-27-alison-botha-reunited-with-family-and-fighting-for-recovery/
https://www.parliament.gov.za/press-releases/media-statement-correctional-services-committee-briefed-parole-janusz-walus-and-rapists-alison-botha-case?utm_source=chatgpt.com
https://www.timeslive.co.za/news/south-africa/2025-02-04-alison-bothas-attackers-return-to-jail-as-parole-is-revoked/
https://womenforchange.co.za/take-action/parole-of-alison-bothas-rapist/
https://www.ufs.ac.za/templates/news-archive/campus-news/2019/june/alison-botha-s-survival-story-inspires-ufs-staff
https://www.lifee.cz/alison-botha-prezila-svou-vlastni-smrt-utocnici-ji-malem-oddelili-hlavu-od-tela-ona-ovsem-predvedla-neuveritelnou-vuli-zit-eaade
