Článek
S manželem jsme velcí milovníci přírody a zvířat a tak není divu, že jich máme pěknou řádku. U některých už ale víme, že je do budoucna mít nebudeme. Mimo pejsků, koček, králíčků a morčat máme ještě ovečky. Ne ledajaké ovečky. Když si zvířata vybíráme, většinou jsou to konkrétní plemena, která nás něčím uchvátí. Třeba vzhledem, ale především svojí povahou. U pejsků to bylo trochu jinak. Chtěli jsme pomoct nechtěným nebo v minulosti týraným.
U oveček nás uchvátilo plemeno walliserské černonosé ovce. Jsou opravdu nádherné a jejich povaha je nepopsatelná. Jsou nesmírně mazlivé a milují kontakt s člověkem. Pokud si je navíc pořídíte od skvělého chovatele, který se jim věnoval, máte doma pejska v ovčím kabátku. Chovatel se vybíral opravdu dlouho a po jedné nešťastné zkušenosti se vybíral s větším úsilím a péčí. A vyplatilo se. Chvilku se na naše vytoužené ovečky muselo čekat. Chovatelka nechtěla nic podcenit a za nás to bylo naprosto v pořádku.
A tak jeden den sedíme v autě (ještě že máme opravdu velké auto) a v kufru s námi jedou tři jehňata. Dvě holčičky a jeden beránek. Všichni tři jsou naprosto božské povahy. Pochopitelně pro takový případ musíte mít zřízené hospodářství a kdykoliv vás může navštívit kontrola. Vše se pro ovečky předem připravilo. Manžel je velmi zručný, tak postavil přístřešek, krásně nastlal a tak po příjezdu mohla mláďata rovnou do svého nového domova. Každý den muselo proběhnout velké mazlení. Holčičky byly navíc přikrmované z lahve, takže o to více kontaktní byly.
Všichni pomalu nabírají na váze a rostou a my se těšíme z jejich náklonnosti a radosti, když je jdeme mazlit. Jde z nich zcela jiná energie než třeba z pejska nebo kočičky. Beránek se nám zpočátku zdál takový maličký. No tak nebudeme mít velkého berana, a co. No po nějakém čase si tak říkáme, jak nám krásně rostou. U tohoto plemene mají rohy samci i samice. Když vás běží z radosti vítat tříhlavé stádo a všichni se chtějí mazlit, nejdřív vaše tělo potkají rohy. Kdyby nás někdo pozoroval, tak si myslí, že nás právě píchá roj včel. Při každém pokusu o mazlení nejdřív křičíte „au au au“, protože se rohy zapichují do vašich stehen, lýtek a nakonec i zadnice. Každopádně si zvyknete, ale „au au au“ už křičíte pokaždé.
Z berana se časem stal opravdu nádherný, statný kus a holčičky byly připravené na své první potomky. Nejdřív nám rodila menší z holčiček a přivedla na svět krásného beránka. Naprosto šikovný a samostatný chlapeček. Aby si ale se svým jehnětem vytvořila silné pouto, musíte je společně jen ty dva zavřít do tzv. choulu. Tam jsou zhruba týden a je úžasné, když vidíte, jak mezi nimi vzniká opravdu silné pouto. U druhé holčičky nebyla březost vůbec znát. Nic se na ní neměnilo. Už jsme si říkali, že asi ani nezabřezla.
O zhruba čtrnáct dní později mi manžel, když jsem byla v práci, poslal fotku. Nejdřív jsem nechápala, co mi to posílá. Bylo tam něco malého, světlého. Nejdřív jsem si myslela, že je to zase sousedky hedvábnička, která naše ovečky navštěvovala a ležela u nich zahrabaná v podestýlce. Nakonec přišel telefonát. Tak je to opravdu jehňátko, ale je nějaké moc malé. Jediné, co její maminka ještě stihla, bylo ji očistit. Maličká se snažila rychle se napít, ale s naší velkou holčičkou už bylo něco špatně. Malou od sebe vyloženě odkopávala a i když byla hned dána do choulu, nic nepomohlo. Maminka jí bohužel zemřela a tak malá zůstala sama. Druhá maminka s beránkem ji ale nechtěla. Sama už měla svého potomka dost.
Co teď s ní? Navíc malá byla tak slabá, hubená a měla problém se udržet na nohou. Nakonec padlo rozhodnutí, že ji zkusíme odchovat. Řeknu vám, že začátky nebyly vůbec snadné. Lahev odmítala, ale pořád bojovala. Nakonec jsme ji vzali domů. S dvorním veterinárním lékařem se probrala strategie krmení. No a tady asi maminky pochopí. Krmení co 2,5 hodiny i v noci. Při zaměstnání, kde sloužíte dvanáctihodinové služby, je to opravdu velmi náročné. Po třech dnech jsem byla já i manžel jako chodící mumie. Malá však začala baštit docela dobře. Najednou jsem se stala ovčí mámou. Kam se ale hrabe miminko, které uložíte do postýlky a ono tam na vás počká. Jehňátko potřebuje být neustále u své matky.
Jehně walliserské černonosé ovce
U postele spát nechtěla. Začala velmi hlasitě bečet a dávat najevo, že si chce lehnout vedle své mámy. Dobře, tak dáme pleny. Pleny se tedy rozmístily po celém prostředku postele. Manžel nakonec postel snížil, aby jehňátko nespadlo a nezlomilo své křehké nohy. Já ale občas chodím v noci na toaletu. No občas, vlastně každou noc alespoň jednou. Jak jsem byla překvapená, že ani tu chvilku jehňátko nebylo schopné zůstat ležet. Šla jsem automaticky na toaletu a zavřela za sebou dveře. To jsem ale neměla dělat. Ten křik se nedá popsat. To není příjemné bečení, to je opravdu hysterický křik raněného zvířete.
Závislost vytvořena. Co teď dál? Veterinář mi jasně vysvětlil, že tohle bude opravdové peklo. Sám s tím má zkušenost, takže přesně ví, jak je to náročné. Jehně je na vás závislé mnohem víc než třeba štěně. Kamkoliv zmizíte z dohledu, přijde zoufalý křik. Tak a teď jak to udělat s prací? S manželem pracujeme společně a někdy i na stejné směně. Takže kde to šlo, museli jsme se rozdělit. Pár společných dnů nám ale zůstalo. Co budeme dělat? Máme jedno z nejlepších zaměstnání a skvělého šéfa. Ten nám umožnil si v tyto dny ovečku brát s sebou do zaměstnání. Na jednu stranu je to skvělé, na druhou stranu náročné.
V zaměstnání jsou z jehňátka všichni paf a užívají si, že vidí něco tak roztomilého na vlastní oči. Ne každý městský člověk se s jehňátkem setká. Tak je to pro ně příjemná změna. O sobě to již říct nemohu. Mám ji ráda, ale je to náročné a únavné. Po práci zase naložíte do přepravky v autě a jedete domů. Někdo si teď může říkat „a kam chodí na záchod?“ Nooo, ovečka moc neřeší, co je záchod a co není. Dají se však vychytat momenty, kdy víte, že bude čůrat nebo bobkovat. Občas to ale nestihnete a najednou je loužička na světě. A jde se vytírat. Máte hotovo, odkládáte mop a protože to nějakou dobu trvalo, otočíte se a před vámi je další loužička.
Když to zvládne na plenu, je to super a máte to relativně bez práce. Ovšem ta spotřeba… píše se, že ovce čůrá průměrně desetkrát za den. V tom případě máme v jedné ovečce asi dvě. Bobky jsou sice fajn, ale ne, když je máte v posteli. A naše ovce je asi kouzelník. Ráno se probudím a bobky mám pod peřinou. To je vám ale opravdu hnus. Uklidíte a za chvilku můžete znovu. A tak je to pořád dokola. Alespoň už spí poměrnou část noci a noční krmení postupně odpadlo. Malá už pomalu začíná pít vodu z misky. Mléko z lahve ještě dostává, ale těším se na den, kdy tu lahev zahodím.
Dnes, o necelý měsíc později, závislá ovce stále leží mezi námi v posteli. Veterinář je vyloženě dobrák, který návrat do stáda nevidí až tak rychle, jak jsem si s manželem myslela. Nicméně máme šanci. Takže postupně budeme zvykat. Občas chodíme do výběhu, aby pochopila, že ovce jsou kámoš. Zatím na to má zcela jiný názor. Stádo je pes, já a manžel. Nevím, zda se naše jehně cítí být člověkem, psem nebo kočkou. A snad jednoho krásného dne budu zase člověk a ne ovce. Můj manžel je velmi tolerantní. I když už toho má taky dost a je z toho také unavený, chápe, že je to pořád ještě jehně. A tak společně ležíme v posteli. Já, ovce, manžel a někdy kočky. Občas se do postele přidá i jeden z pejsků. Kdo ví, jak to bude vypadat za měsíc? Možná budeme mít doma živý betlém.
