Článek
Je zvláštní, jak obyčejně může vypadat sobota. Jak samozřejmě člověk věří, že den se do večera prožije v klidu a bezpečí. V Oradour-sur-Glane, malé francouzské vesnici v kraji Haute-Vienne, se 10. června 1944 začínalo stejně jako jindy. Válka byla přítomná všude, ve zprávách, v pohledech, v tichu mezi větami. Ale pořád se žilo, jak jen to šlo. Otevřené krámky, děti, co se motají kolem dospělých, lidé, kteří řeší chleba a mléko, opravují plot nebo jen posedávají u dveří. Všední starosti měly v sobě jakousi naději. Vždyť i když se svět potácí ve válce a částečné beznaději, člověk pořád musí žít.
Oradour-sur-Glane
A pak se najednou na cestě objevily obrněné vozy. Nejdřív je někdo zaslechl. Takové zvuky si člověk nesplete. Kov na kameni, stroj, který nejede jen kolem, ale jede přímo k jejich domovům. Někdo vyšel na práh a jen stál. Další se přidali. Vzduch se změnil, jako když se zatáhne roleta. Do Oradour-sur-Glane vjel oddíl Waffen-SS z 2. tankové divize Das Reich. Dny po vylodění Spojenců v Normandii se tahle divize přesouvala Francií a za sebou nechávala strach a krev. Vojáci začali vesnici uzavírat. Postavili se na křižovatky, k mostkům i k cestám z polí. Lidé měli strach a nevěděli, co se bude dít. A potom přišlo to, co byla předzvěst hrůzy. Nacisté nařídili všem, aby se shromáždili na náměstí kvůli kontrole dokladů. Kontrola dokladů. Slova, která se dají přežít. Slova, kterým člověk chce věřit, protože alternativa je příliš hrozná na to, aby ji mozek přijal. Nikdo z nás si to asi nedovede představit.
Lidé přicházeli. Ti, kdo byli doma, vyšli ven. Ti, kdo byli na ulici, zůstali. Někteří se museli vrátit do domů pro děti nebo pro rodiče, a vojáci je doprovázeli, aby nikdo jen tak nezmizel. Byli i takoví, kteří tudy jen projížděli na kole, po cestě za někým a jen náhodou. I ti byli staženi dovnitř jako ryby do sítě. Vesnice se zaplnila lidským šumem, strachem a obavami. Na náměstí stáli vedle sebe sousedé, rodiny a jim známé tváře. Ženy držely děti za ruce. Děti se tiskly k sukním a kalhotám, některé se snažily pochopit, co je to za divadlo, jiné už jen cítily strach a mlčely. Muži se dívali přímo přes sebe, protože se nechtěli dívat na své ženy a děti v takové chvíli. Starší lidé se snažili sednout si na kraj, opřít se o zeď a šetřit síly. Někde v davu někdo tiše nadával, někdo se modlil, někdo jen polykal naprázdno.
Pak přišlo na řadu rozdělování. Nejdřív to vypadalo logicky, skoro jako administrativní krok. Muži zvlášť. Ženy a děti zvlášť. Člověk si nejspíš říkal, že je to proto, že kontrola talk proběhne rychleji a snadněji. Že to rychle skončí a pak půjdou zpět do domovů. Nechovali se jako někdo, kdo improvizuje. Chovali se jako někdo, kdo jen plní rozkazy.
Ženy a děti odvedli ke kostelu. Do místa, které mělo být útočištěm. Kam se lidé běžně obraceli, když potřebovali oporu, když chtěli poděkovat nebo poprosit. Dveře se za nimi zavřely. A venku zůstalo ticho, které se nedalo vydržet. Muže odvedli do stodol a kůlen v různých částech vesnice. Ne do jednoho místa, ale do několika, jako by se tím rozptýlila odpovědnost, jako by se tím měl rozptýlil křik. Uvnitř už byly připravené kulomety. Někteří muži si toho všimli. Někteří to pochopili okamžitě. Jiní pořád ještě věřili, že jde o zastrašování a o výhrůžky. Vždyť lidé přece nemůžou jen tak někoho pozabíjet.
Když začala střelba u stodol, byl to zvuk, který se musel rozlétnout vesnicí jako rána do skla. Výstřely, výkřiky, potom další výstřely, a pak už jen hřmot a praskání. V některých stodolách stříleli tak, aby lidé padli a nemohli se zvednout. Nakonec přišel oheň. Benzín nebo jiné hořlaviny podpořily plameny, které se rozběhly po dřevě rychleji než lidské myšlenky. Několika mužům se podařilo přežít tím, že se schovali pod těly ostatních, že se nehýbali, že zadrželi dech, že se stali na chvíli neživými. Přežít v takové chvíli není vítězství. Je to trest, který si člověk nese po celý zbytek života.
Ženy seděly nebo stály natěsnané v lavicích a u stěn. Děti plakaly, některé se ptaly, kdy půjdou domů. Starší ženy šeptaly, ať jsou potichu. Někdo možná zkusil zpívat, aby děti uklidnil. Někdo se modlil nahlas. Někdo zíral do prázdna. V kostele bývá zvláštní akustika a i tichý šepot se rozléhá. A strach se tam musí lepit na kameny jako vlhkost. Pak vojáci přinesli dovnitř něco, co tam nepatřilo. Když se rozjel dým, nejdřív ho lidé nechápali. Když se dým mění v dusno, člověk začne instinktivně hledat vzduch. Některé ženy začaly tlačit na dveře. Zvenku však stála zbraň. Okna byla jediná cesta, ale u oken byl smrtící prostor. Když se ale lidé snažili okny utéct, čekala je venku střelba. Bylo to čisté zlo a nebylo úniku.
Přežila jediná žena z kostela. Marguerite Rouffanche. Dostala se ven oknem, propadla se do zahrady, zraněná se skrývala v porostu a čekala do noci, aby přežila. Její přežití je jako tenký provázek ve tmě. Důkaz, že i v nejhorším pekle se někdy stane zázrak. Ale nic to nemění na tom, že v kostele zahynuly stovky žen a dětí. Celkem toho dne zemřelo 642 civilistů, muži, ženy i děti. Číslo je přesné, ale je to číslo, které se vzpírá představě. Když se ale řekne 642 lidí, mozek to vezme jako údaj. Když se řekne 190 mužů, 247 žen a 205 dětí, je to pořád hlavně statistika. Teprve když si představíte, že to byly rodiny, které ještě ráno měly na stole talíř s jídlem, poslouchali dětský smích, něčí hádku o maličkost, něčí plán na zítřek, teprve potom se čísla změní v děsivý příběh.
A pak vojáci vesnici vyplenili a zapálili. Oheň se prohnal domy, obchody i dílnami. Zůstaly zdi, ohořelé trámy, zkroucené kovové předměty, které v sobě nesou otisk života. Kolo opřené o zeď, šicí stroj, dětský kočárek, který už nikdo nepovede. Věci, které normálně vyměníte, opravíte nebo prodáte. Tady se z nich staly němé důkazy. Po masakru se objevily různé výmluvy a vysvětlení. Hovořilo se o odvetě za odpor, o údajném únosu důstojníka SS Helmuta Kämpfeho, o tom, že šlo o hledání zbraní nebo záměně vesnice. Jenže nic z toho nedokáže omluvit to, co se stalo. Protože i kdyby existoval důvod k takové akci, žádný důvod neospravedlní vraždění civilistů. Nic nevysvětlí způsob, jakým byly rodiny vyvražděny.
Oradour-sur-Glane se po válce nestalo jen místem smutku. Stalo se památníkem. Ruiny původní vesnice zůstaly zachované a vedle nich vyrostla nová obec. Lidé se vrátili do krajiny, ale staré ulice zůstaly otevřenou ranou. Když tam dnes člověk jde, nechodí pouze po zřícenině. Chodí po mapě bolesti a historie. Možná právě proto se Oradour-sur-Glane tak hluboko zařezává do paměti Evropy. Přesně ukazuje, co nacistický teror znamenal pro civilisty.
Když člověk z takových míst odchází, často si všimne, že dýchá mělčeji. Že mluví tišeji. A pak vám dojde, že to křehké nejsou jen ruiny. Křehké je to, co si lidé namlouvají, že se nemůže stát. Křehká je jistota, že domov je vždycky bezpečí.
Zdroje:
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/oradour-sur-glane-martyred-village
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/oradour-sur-glane
https://www.pbs.org/show/village-of-death-oradour-sure-glane-1944/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/zlo-beze-smyslu-duvod-k-vypaleni-francouzskeho-oradouru-zustava-neznamy-dodnes-64612
https://www.reflex.cz/clanek/historie/57008/oradour-esesaci-zmasakrovali-francouzskou-vesnici-205-deti-zemrelo-v-kostele-v-den-vyroci-vyhlazeni-lidic.html
https://www.armyweb.cz/clanek/valecne-zlociny-treti-rise-masakr-v-oradour-sur-glane
