Článek
Na naší planetě jsou místa, kam běžný člověk nikdy nevkročí. Hory k takovým místům patří odjakživa. Když stojíte dole a díváte se vzhůru, připadáte si nepatrný. Hory jsou krásné i kruté, spravedlivé i slepé. A čím vyšší jsou, tím víc člověka zkouší. Nejsou to jen hromady kamení a ledu, mají svůj vlastní hlas, náladu i povahu. A jedna z nich, Nanga Parbat, je známá tím, že její hlas bývá drsný. Někteří říkají, že to není hora, ale zkouška člověka. Jiní, že je to místo, kde se příroda rozhodla ukázat, jak tenká je hranice mezi odvahou a pošetilostí. Ať už se na ni díváte odkudkoli, je v ní cosi děsivého, fascinujícího a krásného.
Nanga Parbat - Hora smrti
Nanga Parbat leží v severním Pákistánu, v oblasti Gilgit-Baltistán, kde končí Himálaj a začíná Karákóram. Už samotné jméno, z sanskrtského Nanga Parbat, tedy „Nahá hora“, působí zvláštně. Místní ji ale znají pod jménem „Diamir Král hor“. A král to opravdu je. Nicméně její nejznámější přezdívka je „Hora smrti“. To si vysloužila kvůli úmrtnosti, která ji provází. S výškou 8 126 metrů se řadí mezi osmitisícovky, ale její hrozivost není jen o číslech. Její jižní stěna, Rupal Face, je vysoká přes 4,5 kilometru a bývá označována za největší horskou stěnu světa. Působí, jako by se země sama zvedala k nebi. A čím víc se k ní člověk přiblíží, tím víc cítí, že vstupuje do území, kde lidská pravidla přestávají platit.
První pokus o výstup na Nanga Parbat podnikl roku 1895 britský horolezec Albert F. Mummery. Tehdy se o Himálaji vědělo málo. Nebyly satelitní mapy, žádné moderní vybavení, jen odhodlání a trocha šílenství. Mummery s dvěma místními nosiči z Indie, vystoupil vysoko, ale do základního tábora se už nikdy nevrátil. Lavina je pohltila. Byla to první, ale rozhodně ne poslední oběť. O několik desetiletí později, ve třicátých letech, se pokusili o výstup Němci. V době, kdy se nacistické Německo snažilo dokázat svou sílu, se i hory staly otázkou prestiže.
V roce 1934 přišla lavina, která smetla devět německých horolezců a šest příslušníků národa Šerpů. Ti, co přežili, líčili scény, které by člověk nejraději zapomněl. Mrazivý vítr, zmrzlá těla přátel, ticho, ve kterém se už nikdo neozval. Další výprava v roce 1937 dopadla podobně. Lavina zničila tábor, 16 lidí zemřelo. Od té doby se začalo o Nanga Parbat mluvit jako o Hoře zabiják. Nebyl to vůbec přehnaný titul. Byl to prostý popis reality.
Trvalo skoro šedesát let, než se člověk dostal až na vrchol. Podařilo se to Hermannovi Buhlovi v roce 1953. Jeho příběh se stal legendou. Šel nahoru sám, bez kyslíku, bez jistoty, že se kdy vrátí. Když po 41 hodinách stál nahoře, byl téměř v bezvědomí. Při sestupu ztratil sílu a přenocoval ve stoje na římse, opřený o cepín, aby nespadl. Přežil. Nechápal jak, ale přežil. Ten okamžik z něj udělal hrdinu. Ale i on věděl, že jeho vítězství nebylo vítězstvím nad horou. Bylo to jen tiché dovolení projít. Hora mu dovolila žít, alespoň tentokrát.
Nanga Parbat je krásná i děsivá zároveň. Každé její údolí vypadá jinak, počasí se mění z minuty na minutu. Slunce se objeví, roztaje sníh, pak přijde mrak, vítr, a během chvíle zuří sněhová bouře. Ve výšce nad 7000 metrů je kyslíku tak málo, že tělo postupně přestává fungovat. Každý krok bolí, hlava hučí, srdce buší, člověk se motá jako opilý. Pro běžného člověka něco nepředstavitelného. Záchrana je prakticky nemožná. Když se něco stane, pomoci se nedočkáš. Vrtulníky tam kvůli větru a oblačnosti většinou nedoletí. To všechno dělá z Nanga Parbat jedno z nejnebezpečnějších míst na planetě. Statistiky říkají, že zemřel zhruba každý pátý, kdo se pokusil dostat na vrchol.
Rok 1970. Dva italští bratři, Reinhold a Günther Messnerové, se rozhodli vylézt Rupal Face novou cestou. Byli mladí, odhodlaní a možná i trochu šílení, jak už to u horolezců bývá. Na vrchol se dostali, ale dolů už jen jeden. Günther zmizel při sestupu. Reinhold přežil, ale navždy změněný. Ztrátu bratra si nesl celý život. Mnozí mu tehdy vyčítali, že ho opustil. Jiní tvrdili, že jinak to nešlo. Pravdu zná jen hora. Güntherovo tělo se našlo až po 35 letech, v roce 2005, na druhé straně masivu. Reinhold Messner se později stal nejslavnějším horolezcem světa, ale o Nanga Parbat říkal, že mu hora vzala všechno.
Roku 2013 se svět o Nanga Parbat znovu dozvěděl, tentokrát kvůli události, která s horolezectvím neměla nic společného. V noci přepadla skupina ozbrojenců základní tábor na straně Diamir. Zastřelili deset zahraničních horolezců a jednoho Pákistánce. Byli to lidé, kteří přišli hledat ticho a krásu hory. A našli jediné, smrt. Ta noc změnila všechno. Po útoku se několik let nikdo neodvážil k hoře přiblížit. Strach nebyl tentokrát z lavin ani bouří, ale z lidí. Opět ukázka toho, že nejničivější není příroda sama. Jsou to lidé.
Nanga Parbat přesto láká dál. Je pro mnohé jako magnet. V roce 2016 se podařil historicky první zimní výstup. Pakistánec Ali Sadpara, Ital Simone Moro a Španěl Alex Txikon dokázali to, co se dřív zdálo nemožné. V mrazech přes –50 °C, v bouři, která by většinu lidí donutila k útěku, stáli nahoře. Byli tam sotva pár minut, a pak rychle dolů, než je hora zlomí, ale byli tam. Jen o tři roky později, v roce 2019, zmizeli Tom Ballard a Daniele Nardi. Zkoušeli cestu Mummery Spur, stejnou, kde před více než stoletím zahynul první objevitel. Zřejmě se zřítili. Nikdo přesně neví, co se stalo. Tom Ballard byl synem Alison Hargreavesové, britské horolezkyně, která zahynula na K2. Matka i syn tak zůstali v nejnebezpečnějších horách světa.
O Nanga Parbat se říká, že si vybírá sama, koho si vezme a koho nechá jít, v tomto případě, žít. Nejde ji porazit. Lze na ni vystoupit, ale nikdy ne pokořit. Horolezci často mluví o pocitu, že hora „dýchá“. Že sleduje a zkouší. Někdy vás pustí. Někdy ne. Když se tam něco pokazí, není cesty zpět. A přesto se tam lidé pořád vracejí. Možná právě proto, že v té hrůze je něco přitažlivého. Když stojí pod Nanga Parbat, musí vidět, jak nepatrný jsou. A přesto mají potřebu jít dál. Já osobně toto nechápu. Chápu, že lidé, co potřebují ke svému životu adrenalin, toto vnímají zcela jinak. Nicméně je to hazard s vlastním životem. Když je člověk sám, budiž, ale když má rodinu a ještě malé děti, je to dle mého trochu sobecké počínání. Protože pravděpodobnost, že se něco stane je zde velmi vysoká.
Jsou místa, kde by si měl člověk uvědomit, že je pouhým vetřelcem a ne pánem světa. A toto místo je rozhodně jedním z takových.
Zdroje:
https://www.britannica.com/place/Nanga-Parbat
https://earthobservatory.nasa.gov/images/6726/nanga-parbat-pakistan
https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/absolute-misery-climbers-complete-the-historic-first-winter-ascent-of-nanga-parbat-the-killer-mountain
https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/130628-nanga-parbat-pakistan-mountaineering-climbers-world-murder-poland-nepal-china-lithuania
https://seasonalsights.com/nanga-parbat-the-killer-mountain-of-pakistans-himalayas/
https://zoom.iprima.cz/cestovani-a-dobrodruzstvi/zabijacka-hora-479347
https://www.nespechej.cz/clanky/nanga-parbat-naha-hora-nebezpecna-20250708-4914.html#google_vignette
