Článek
Málokdo si to chce připustit. Máme psa, krmíme ho, staráme se o něj, tráví s námi dny i noci. Často o něm mluvíme jako o členovi rodiny. A pak najednou kousnutí, útok, vrčení namířené na nás samotné. Je to šok, který dokáže otřást důvěrou v našeho čtyřnohého parťáka. Jenže realita je taková, že se to opravdu stává. Někdy jednou, někdy opakovaně. A pokaždé to má nějaký důvod. Než začneme házet vinu na psa, je dobré si říct, že za většinou těchto situací stojí buď chyby lidí anebo zdravotní problémy zvířete. Pes prostě nemyslí jako člověk, reaguje instinkty, emocemi a momentálním rozpoložením. A přesně to je potřeba brát v úvahu.
Každý, kdo někdy měl psa od štěněte, ví, že období dospívání je někdy za trest. Pes, který byl ještě včera roztomilý a poslušný, najednou zkouší, co všechno si může dovolit. Testuje hranice, neposlouchá, vrčí, když se mu něco nelíbí. V tomhle věku se láme chleba. Buď majitel nastaví jasná pravidla, anebo pes zjistí, že si může dělat, co chce. U dominantnějších plemen to pak může skončit i pokusem o útok. Nemusí to být hned smrtící agrese, často jde spíš o varování, pokus získat nadvládu. Ale když to člověk podcení, pes si zvykne, že jeho chování funguje. A tady se pak rodí problém. Na druhou stranu, i přehnaná tvrdost a fyzické tresty dokážou mladého psa vyprovokovat k obraně. Takže žádný extrém není dobrý.
Možná si teď říkáte: „Můj pes je vychovaný, tohle se nám stát nemůže.“ Jenže i u dospělých a zdravých jedinců k útokům dochází. Většinou jde o konkrétní situaci. Pes třeba hlídá misku s jídlem, kost, oblíbenou hračku, nebo i prostor, kde leží. A když se k němu přiblížíte v tu nevhodnou chvíli, může zareagovat útokem. Další častý důvod je bolest. Stačí, aby si pes natáhl sval, měl zánět zubu nebo bolavý kloub, a najednou se ohrazuje i proti dotekům od svého pána. Z pohledu psa to není agrese, ale obrana. Jenže pro člověka je to nepříjemné a nebezpečné. Zvlášť když se to stane nečekaně. Včera hladíte, dnes vás kousne, a vy netušíte proč.
Útok vlastního psa by člověk neměl nikdy obhajovat.
Pokud je pes starý a nemocný, je situace obzvlášť citlivá. Pes, který byl celý život zlatý, se najednou mění. Špatně vidí, špatně slyší, bolí ho klouby, často se leká. Stačí, aby se k němu někdo přiblížil zezadu, a zvíře se instinktivně brání. Někdy je v tom i stařecká demence, pes je zmatený, nepoznává okolí a pouze nechápe, co se děje. A pak přijde výbuch agrese. Pro majitele je to těžké. Najednou to už není „ten starý dobrý kamarád“, ale zároveň je to pořád jejich pes. Rozhodnout, co s ním dál, je někdy strašně složité.
Teorie při útoku zní jednoduše: zůstat v klidu. Jenže když na vás letí pes s vyceněnými zuby, málokdo zvládne úplně zachovat chladnou hlavu. Přesto panika nepomáhá. Nekřičet, nemáchat rukama, nesnažit se psa trestat v tu chvíli. Nejlepší je použít cokoliv, co máte po ruce, bundu, tašku, jako bariéru mezi sebou a psem. Pokud to jde, ustupte, dostaňte se za dveře, na vyšší místo, prostě někam, kde budete mít výhodu. Je na místě nehrát si na hrdinu, větší pes má v přímém střetu vždycky navrch. A hlavně je třeba myslet na vlastní bezpečí.
Když se dostanete do bezpečí a situace se uklidní, je třeba udělat první krok. Zjistit, proč k tomu došlo. Pokud je podezření na bolest nebo nemoc, měl by majitel se psem ihned k veterináři. Hodně lidí to podcení a říká si: „To nic, jen byl nervózní.“ Jenže opakované útoky už bývají vážný problém. Když pes není nemocný, přichází na řadu výchova a odborná pomoc. Kynolog nebo etolog dokáže posoudit, co přesně se děje. Někdy stačí změnit přístup, nastavit pravidla, někdy je situace horší. A pokud jsou doma malé děti, platí dvojnásob, že nesmíme hazardovat.
Možná to zní tvrdě, ale realita je taková, že pes, který už jednou napadl dospělého, je obrovskou hrozbou pro dítě. Děti nevnímají varovné signály a třeba si ani nevšimnou zavrčení, odvracení hlavy, zježené srsti nebo nepatrného olíznutí, které mohou útoku předcházet. Pro ně je to pořád jen jejich milovaný pejsek. A pak stačí málo a dojde k tragédii. K tragédii, která nejde vzít zpět. Základní pravidlo je jednoduché. Nikdy nenechávat dítě se psem bez dozoru. Nikdy. A pokud se agrese psa opakuje, musí rodina zvážit, jestli je vůbec bezpečné psa dál doma mít. Tady už nejde o city, ale o zdraví a život dítěte.
Jedna věc je, co cítíme k vlastnímu psovi, a druhá je, jak se na to dívá zákon. Realita je taková, že když pes někoho pokouše, i když je to jeho vlastní pán, pořád to padá na hlavu majitele. Není omluvou, že „pes byl v šoku“ nebo že „to nikdy předtím neudělal“. Ze zákona má prostě každý povinnost zajistit, aby jeho pes nikoho neohrožoval. A pokud v domě běhají děti a pes už projevil agresi, zodpovídá dospělý za to, že děti vystavuje riziku. Kdyby se stalo neštěstí, nikdo už nebude řešit, že je to váš miláček. Úřady a soudy se dívají jen na to, kdo měl zvíře pod kontrolou, a to je vždycky majitel.
Tohle bude pro každého pejskaře asi ta nejtěžší část. Když máte doma starého a nemocného psa, který už trpí bolestmi, je zmatený a navíc začíná být i nebezpečný, dřív nebo později přijde chvíle, kdy by člověk měl začít přemýšlet o důstojném odchodu. Ne proto, že by psa nechtěl, ale právě proto, že ho má rád. Utrpení zvířete není žádná výhra a není fér ani vůči němu, ani vůči lidem v rodině. Rozhodnutí uspání je vždycky strašně těžké, ale někdy je to ta poslední služba, kterou mu můžeme dát. Odejít v klidu, bez bolesti a s důstojností. Loučení není nikdy snadné, a je zcela jedno, zda je pejsek mladý nebo starý a nemocný.
Sama mám z dětství zkušenost s napadením psem. Rodina mé spolužačky si pořídila fenu dobrmana. Byl to jejich první pes a žádné zkušenosti. Už od štěněte byla fenka poměrně dominantní a pokusy o výchovu selhávaly. Pamatuji si, že jak rostla, bylo to s ní čím dál horší. Kamarádka mi vyprávěla, jak si z tatínka dělá srandu a že na něj vrčí. Jednoho dne jsme se mezi odpoledním vyučováním v době hodinové pauzy rozhodly, že půjdeme na oběd k nim domů. Já si ale dala pouze rohlík. Byl čas se vrátit na odpolední vyučování. Když jsem vyšla na zahradu, fena nás přiběhla přivítat. Já tenkrát neznalá jejich chování, jsem se rozhodla, že jí hodím malou špičku suchého rohlíku.
Fena ho ale nechtěla, nechala ho ležet na zemi a odběhla za roh domu. Já ho tam nechtěla nechat ležet, tak jsem se sehnula, že ho vezmu a vyhodím do popelnice. Než jsem se ale nadála, fena přiběhla a držela moji ruku v hubě. Byla jsem v šoku, ale tu sílu si pamatuji ještě dnes. Kousance hodně bolely, ruka mi okamžitě začala natékat a krev mi tekla po ruce. Vůbec si nevzpomínám, jak se kamarádce povedlo ji odvolat, ale s odstupem času si člověk uvědomil, co vše se mohlo stát. Měly jsme obě velké štěstí. Zpětně vím, že to nebyl její první ani poslední agresivní útok. Tady naštěstí zafungoval rozum a nebezpečný pes z rodiny odešel navždy.
My jsme ti, co za zvíře nesou odpovědnost a měli bychom se podle toho také chovat. Každý majitel nebezpečného psa, který má děti, by si měl zjistit, jakou nese právní odpovědnost v případě, že se něco stane. Jak se říká, neznalost zákona totiž neomlouvá.
Zdroje:
https://www.pravniktrestnipravo.cz/tezke-ublizeni-na-zdravi-z-nedbalosti-pokousani-psem/?utm_source=chatgpt.com
https://www.mestonachod.cz/mestska-policie/pejskari/pokousani.asp
https://neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik/jak-se-chovat-ke-psu-aby-nekousl.A200216_150103_p_zviretnik_kosa?utm_source=chatgpt.com
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/rocni-dite-zemrelo-po-utoku-psa-za-usmrceni-z-nedbalosti-hrozi-az-sest-let-82423?utm_source=chatgpt.com
https://prazsky.denik.cz/nehody/pes-napadl-dite-v-byte-to-jeho-utok-neprezilo-20121214.html?utm_source=chatgpt.com
Vlastní životní zkušenost autorky článku.
