Článek
Byl to jeden z těch newyorských dnů, kdy vzduch na ulicích chutná po uhlí, koňském potu a slané vodě z East River. Město se valilo kupředu bez ohledu na jednotlivce, a přesně toho chtěla Nellie Bly využít. Potřebovala, aby jí uvěřili. Aby ji systém spolkl stejně samozřejmě, jako polykal stovky jiných žen, které nikdo neznal jménem.
Nellie Bly
V roce 1887 už měla za sebou boj o místo v redakcích a chuť psát o věcech, které se běžně neotvíraly. Do kanceláří The New York World se dostala přes odpor i posměch a nakonec přijala úkol, který zněl jako špatný nápad i na dobu, ve které se měl odehrát. Měla se nechat dobrovolně prohlásit za šílenou a zavřít do ústavu, aby popsala, co se děje uvnitř. Nellie dobře chápala, že se do ústavu nedostane tak, že se prostě přihlásí. Musela působit důvěryhodně v roli někoho, komu je potřeba „pomoci“. Udělala tedy to, co později popsala v knize Ten Days in a Mad-House. Nejprve si nacvičila výraz, řeč i chování, které u okolí vyvolá neklid a podezření.
Ještě než došlo na lékaře, potřebovala první článek řetězu. Obyčejné lidi, kteří se rozhodnou, že tahle žena není v pořádku. V ubytovně (boardinghouse) odmítla jít spát, působila vyděšeně a mluvila o strachu z ostatních. Výsledek přišel rychle a někdo zavolal policii. A pak už se to vezlo. Policisté, soud a lékaři. Zvláštní na tom bylo, jak málo stačilo. Podle jejího vlastního líčení se vyšetření často smrsklo na pár otázek a několik pohledů, po nichž následoval verdikt. Zdravý člověk by čekal opatrnost. Systém tehdejšího New Yorku fungoval jinak. Když jednou padlo podezření, všechno hned začalo hrát proti ní.
Nejdřív skončila v Bellevue Hospital, v zařízení, které mělo už tehdy i pavilon pro šílené, postavený v 19. století jako součást nemocničního areálu. A odtud už vedla cesta přes řeku na ostrov. Blackwell’s Island, dnešní Roosevelt Island, byl kus země uprostřed East River. Místo, které z dálky vypadalo klidně, až skoro nevinně. Jenže město ho využívalo jako odkladiště. Už ve 30. letech 19. století tam stálo vězení a postupně přibývaly instituce pro ty, kteří se do normálního New Yorku nehodili. Právě tam vznikl New York City Lunatic Asylum, první městský ústav svého druhu, který začal přijímat pacienty už v roce 1839. A když Nellie dorazila v roce 1887, místo už dávno nemělo pověst léčebny.
Dodnes na ostrově stojí známá stavba – Octagon, původní hlavní vstupní část tehdejšího lunatického ústavu, otevřeného v 19. století. Z budovy, která kdysi sloužila jako symbol péče, se stala památka a později i součást obytného komplexu. To je na historii New Yorku typické. Město dokáže překrýt staré vrstvy novými, aniž by se ptalo, co zůstalo pod nimi. Jakmile se za Nellie zavřely dveře ženského oddělení, přestalo být důležité, kdo byla venku. V ústavu měla jiný status. Byla pacientka. Člověk, jehož slova se automaticky považují za podezřelá a nedůležitá.
Z jejího popisu vyplývá, že základní atmosféra byla postavená na disciplíně a trestu. Jídlo bylo špatné, voda často odporná a prostředí celkově nečisté. Personál se k ženám choval hrubě, někdy krutě, a nad vším visela únava a přetížení systému, který byl špatný hlavně proto, že na lidech uvnitř šetřil. Nejhorší část jejího pobytu nebyla jen jedna chvíle. Byla to každodennost. Ráno, den i večer. Hodiny se táhly bez smysluplné činnosti. Ženy seděly v řadách, mlčení bylo vynucované a odpor se trestal. Nellie si všímala detailů, které by v novinách zněly jako „drobnosti“, jenže v uzavřeném světě ústavu šlo o drobnosti, které lámaly člověka na kousky. Špinavé věci, studené koupání, nedůstojné zacházení, posměšky a křik. A pak byla ještě jedna věc, která jí vrtala hlavou víc než chlad v koupelně. Otázka, kdo z těch žen je opravdu nemocný?
Nellie po čase pochopila, že v ústavu funguje zvláštní logika. Když se někdo choval zmateně, byl šílený. Když se někdo choval klidně, byla to apatie. Když někdo prosil o propuštění, bralo se to jako známka bludů nebo popírání nemoci. V jejím vyprávění je zřetelná bezvýchodnost. Jakmile jednou člověk dostal nálepku, systém ji uměl přilepit na všechno, co udělal. Zvlášť silné jsou pasáže, kde popisuje ženy, které mohly být do ústavu zavlečené spíš sociální nouzí než psychózou. Přistěhovalkyně, které neuměly dobře anglicky. Ženy bez rodiny. Ženy, které byly nemocné tělesně, vyčerpané nebo zlomené okolnostmi. V prostředí, které nemělo trpělivost ani personál, se tyhle nuance ztratily rychle.
Na ostrově navíc nebyl jen jeden ústavní dům. Blackwell’s Island byl systém institucí. A podobný systém existoval i jinde. Oddělit nežádoucí od zbytku města a zavřít je na místo, kam se běžný člověk nepodívá. Když se člověk dívá na mapu tehdejšího New Yorku, dává to děsivý smysl. Ostrovy v East River Blackwell’s Island, Wards Island a další, sloužily jako přirozené hranice. Voda byla plotem. A když se ukázalo, že se do těchto zařízení dá odkládat víc lidí, než se čekalo, systém se rozrůstal. Na Wards Island se například postupně rozvíjela síť zařízení pro chudé, nemocné a nepřizpůsobivé, včetně ústavů spravovaných městskými autoritami. Kořeny pozdějšího velkého psychiatrického zařízení na ostrově sahají do 19. století a v některých obdobích šlo o obrovský komplex s tisíci pacienty. Tahle místa měla společného víc, než jen název. Společný byl způsob, jak se v nich člověk ztrácel v administrativě a jak snadno se na jeho utrpení zapomínalo.
A když se posuneme přes oceán, najdeme i starší londýnský Bethlem Royal Hospital, známý jako „Bedlam“. V různých obdobích historie byl symbolem toho, jak špatně může dopadnout péče o duševně nemocné, pokud chybí kontrola a veřejnost dovnitř nevidí. Právě z přezdívky „Bedlam“ se v angličtině stal výraz pro zmatek a běsnění. Nellie Bly se o Bedlamu nemusela učit z knih. Na Blackwellově ostrově měla vlastní verzi, jen s newyorským přízvukem.
Po deseti dnech byla propuštěna díky zásahu novin. The World si uvolnění zajistil, jak bylo domluveno. Jenže ten okamžik měl v sobě i hořkost. Ona mohla odejít. Ženy, které tam nechávala, většinou ne. Po návratu napsala svou reportáž a později ji vydala knižně jako Ten Days in a Mad-House. Text způsobil rozruch. Vzniklo oficiální prověřování a do hry vstoupila i grand jury, která měla posoudit stav zařízení a nakládání s veřejnými penězi. Výsledkem nebyl jen skandál. Podle dobových i pozdějších shrnutí vedla její práce k navýšení financí určených na péči, a k tlaku na změny v systému. V některých zdrojích se uvádí navýšení v řádu stovek tisíc dolarů, jinde se mluví o zhruba jednom milionu ročně. Rozdíly souvisí s tím, jak přesně se částky počítaly a k jakému rozpočtovému období se vztahovaly, ale shoda panuje v tom hlavním. Její reportáž spustila mechanismus, který město donutil jednat.
Na Nellie Bly není nejzajímavější to, že to tam vydržela. Podstatnější je, co odhalila o systému. Že stačí pár hodin, několik autorit a člověk může přijít o svobodu. Že instituce bez dostatečné kontroly dokáže normalizovat krutost jako běžnou praxi. Že chudoba, cizí jazyk, samota nebo pověst mohou být v praxi stejně nebezpečné jako nemoc. A pak ještě jeden tichý detail, který se v její zkušenosti opakuje. Uvnitř ústavu se čas chová jinak. Deset dní je krátká doba venku. Uvnitř, mezi povely, zimou, nečistotou a bezmocí, je to dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby člověk začal pochybovat, jestli se opravdu dostane zpět.
Nellie Bly se dostala ven díky tomu, že měla redakci, která ji chtěla zpátky, a společenské postavení, které jí po zveřejnění textu začalo chránit. To je na jejím příběhu nejostřejší hrana. Kdyby totiž byla bezejmenná, mohla se stát jednou z těch žen, o které se nikdo nezajímá. Dnešní Roosevelt Island je klidnější než v 19. století. Lidé tam žijí v bytech, chodí se projít k vodě, jezdí tramvají nad řekou. Jenže historie se úplně neztratila. Octagon jako pozůstatek někdejšího areálu stojí dodnes.
Nellie Bly do toho systému vstoupila vědomě a vyšla s textem, který měl sílu pohnout veřejností. Neudělala to tak, že by si něco přikrášlovala. Udělala to tím, že popsala věci přímo, včetně toho, jak snadno se z obyčejného člověka stane pacient, a jak obtížně se z pacienta znovu stává člověk.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Nellie-Bly
https://blogs.loc.gov/headlinesandheroes/2022/11/nellie-bly-blackwells-island/
https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/nellie-bly-0
https://www.biography.com/authors-writers/nellie-bly
https://www.nps.gov/people/nellie-bly.htm
https://wams.nyhistory.org/modernizing-america/activism-and-the-progressive-era/nellie-bly/
https://www.biography.com/authors-writers/inside-nelly-bly-10-days-madhouse
https://www.heinzhistorycenter.org/learn/women-forging-the-way/nellie-bly-around-the-world/
