Článek
Když jsem se před pár dny vypravila do obchodu se zvířecími potřebami, těšila jsem se na klidný nákup. Chtěla jsem se jen podívat a koupit to, co mi cvrnkne do nosu, a možná si pro radost prohlédnout i místní mazlíčky, protože tahle prodejna vždy působila hezky a přátelsky. Většinou tam panuje taková zvláštní, velmi příjemná atmosféra. Zvířata v čistých ubikacích si v klidu pochutnávají na seně, prodavačky jsou milé a zákazníci respektují, že živé tvory si člověk nekupuje jako hračky. Jenže tentokrát jsem měla pocit, že jsem se ocitla spíš někde uprostřed školního dvora plného rozběsněných puberťáků, než v obchodu, kde by měl panovat klid a respekt.
Stála jsem u regálu s krmivem, když jsem zaslechla zvláštní hluk. Takové to poskakování, dupání a směs výbuchů křiku, které si člověk okamžitě spojí s partou rozjívených dětí. Ohlédla jsem se a uprostřed prodejny se objevila trojice náctiletých, dvě děvčata a jeden chlapec. Ne že by mladí neměli právo být v obchodě, to vůbec ne. Jenže způsob, jakým se chovali, napověděl, že žádná ohleduplnost se konat nebude.
Nejdřív jsem si myslela, že se jen hlasitě baví. To se dá přežít. Ale jakmile zamířili ke králíkům, bylo mi jasné, že se schyluje k malé katastrofě. U výběhu se rozjela nějaká jejich zábava. Dívka se začala prát s chlapcem, oba se pošťuchovali, strkali, a nejspíš předháněli v tom, kdo z nich je větší borec. A zatímco oni se smáli a povykovali, králíci lítali po výběhu jako o život. Splašení, vyděšení, úplně bez šance pochopit, co se kolem nich děje. Měla jsem chuť zasáhnout, ale prodavačka mě předběhla. Přistoupila k nim klidně, ale důrazně. Řekla jim, ať se uklidní, chovají se slušně a hlavně s respektem ke zvířatům. Bylo to naprosto adekvátní a vlastně velmi mírné vzhledem k tomu, jak se chovali. Jenže místo aby se zastyděli nebo alespoň na chvíli ztichli, tak pokračovali dál. Oba se nahýbali do výběhu, natahovali ruce ke králíkům a snažili se je hladit, nebo spíš chytit, jako by to byly nějaké plyšové hračky a ne živá, citlivá zvířata.
Prodavačka je upozornila podruhé. A pak potřetí. Ale ta trojice jako by měla v hlavě jen jednu myšlenku, dělat si, co se jim zlíbí. A co na tom, že kolem stojí zákazníci? Co na tom, že vyděšená zvířata bezmocně pobíhají sem a tam? Oni se prostě bavili. Pak se situace ještě vyhrotila. Prodavačka přistoupila ke klukovi, aby ho zastavila, protože už opravdu přeháněl. A on ji místo omluvy nebo obyčejného kroku zpět sprostě odstrčil. A ještě začal hulákat, že si bude hladit, co chce. Naprosto neuvěřitelné. Ta drzost, agresivita, nulový respekt k dospělé ženě, k autoritě, a k pravidlům. Přísahala bych, že kdyby mohla, ta prodavačka by mu dala nejradši pár výchovných, ale samozřejmě zachovala profesionalitu. Což obdivuji, protože já bych to asi nezvládla a takovým klidem.
V dalším okamžiku ten chlapec přešel k druhému výběhu a natáhl se po dalším králíkovi. Prodavačka mu ruku zastavila, tentokrát už velmi rázně. Zeptala se jich, kde mají rodiče, a sdělila jim, že pokud chtějí v obchodě pobývat, musí přijít s nimi, jinak musí odejít. Místo aby se sbalili a odešli, začali všichni tři pokřikovat ještě víc. Sprosté poznámky, drzé držení těla, výsměch. Člověk by nečekal, že takhle se budou chovat. A tehdy prodavačka konečně udělala to, co bylo jediné správné, vykázala je z prodejny. Ne silou, a bez agrese, prostě rozhodně a bez diskuze. Odejděte, a vraťte se jedině s rodiči. Děcka se ještě chvíli ošívala, ale nakonec odešla. A všichni v obchodě si oddechli. Stála jsem tam a jen jsem kroutila hlavou. Ke mně pak přistoupila jiná zákaznice, která celou scénu sledovala z blízka, a jen dodala „Teda… klobouk dolů. Já bych se v dnešní době bála jim něco říct. Člověk nikdy neví, jestli takové děcko nevytáhne nůž nebo sprej.“ Bohužel, i tohle je realita. A když se tak zamyslím, je zvláštní, že se dospělí lidé bojí napomenout děti, zatímco ony se nebojí napadat dospělé.
Celá tahle situace mě donutila přemýšlet o tom, co se to vlastně děje s dnešní generací náctiletých. Nechci házet všechny do jednoho pytle, samozřejmě, že existují slušní, ohleduplní mladí. Ale ta volná výchova, kterou v posledních letech tolik rodičů praktikuje, tohle je její výsledek. Děti, které neznají hranice, neváží si ničeho a nikoho, mají pocit, že svět je jejich hřiště a oni do něj mohou zasahovat, jak se jim zachce. Neumí poslouchat, nepřijímají autoritu a neumí se ovládat. A nejhorší na tom je, že jim takové chování mnohdy prochází i doma. Přijít do obchodu a chovat se slušně není projevem přehnané tvrdosti, ale základ vychování.
A když pak vidím, jak se tito puberťáci chovají ke zvířatům, je mi úzko. Zvíře nemůže říct „to bolí“, „mám strach, přestaň“. Je odkázané na nás. Pokud dítě nemá základní empatii k bezbrannému tvoru, co mu zabrání chovat se stejně k lidem? Vždyť respekt ke zvířatům je jednou z věcí, které by se mělo dítě učit. Prodavačka si ten den zasloužila obrovskou pochvalu. Zachovala si chladnou hlavu, zastala se zvířat a nenechala se zastrašit. Neztratila nervy, i když jí kluk fyzicky odstrčil, a to už je situace, která může člověka rychle vyvést z míry. Dvě zákaznice jí to samy přišly říct a já jsem se k nim nakonec přidala také. Byla to odvaha, ano, odvaha! Protože čelit dnešním náctiletým je občas jako čelit malé časované bombě. Nikdo neví, co se z nich v tu chvíli vyklube.
Domů jsem odcházela s nákupem a trochou hořkosti. Místo milého odpoledne mezi zvířaty jsem byla svědkem události, která by se vůbec neměla stávat. Ale možná je dobře, že jsem to zažila. Uvědomila jsem si totiž, že na takové chování nesmíme být slepí. Pokud se prodavačka, žena, dokázala postavit třem nevychovaným puberťákům, pak i my ostatní můžeme říct dost. Zvířata si zaslouží respekt. Pracovníci obchodů si zaslouží bezpečí. A děti si zaslouží hranice, které by jim rodiče měli nastavovat.
A já budu doufat, že příště, až přijdu do tohoto krásného obchodu, uvidím opět jen králíky, jak v poklidu chroupají seno a prodavače, kteří se mohou věnovat něčemu jinému, než takovým situacím.
Zdroje:
Vlastní text a zkušenost autorky.
