Přes půl kilometru do hlubin Země. Hranická propast je hlubší, než si kdokoliv myslel

Naše země je nádherná a její příroda také. I u nás se najdou velmi zajímavá a podivná místa. Některá jsou dosud neprobádána a jiná jsou sice objevena, ale stejně ukrývají svá tajemství.

Na začátku minulého století se jeden hranický učitel rozhodl, že konečně změří hloubku jezírka na dně nedaleké propasti. Vzal si loďku, provaz se závažím a pustil se do práce. Vyšlo mu 36 metrů. Tím byla záhada na dlouhá léta považována za vyřešenou. Jenže učitel se spletl. A to pořádně. Dnes už víme, že Hranická propast pokračuje více než půl kilometru pod úroveň okolního terénu. Kde končí, to ale stále nikdo netuší. Josef Václav Šindel byl učitelem v Hranicích a později se stal také starostou města. Na přelomu let 1900 až 1902 se věnoval průzkumu nedaleké propasti, která už tehdy měla mezi místními docela zvláštní pověst. Vědělo se o ní dlouho, jen nikdo pořádně netušil, co se nachází pod hladinou jezírka, které leželo na jejím dně.

Šindel se rozhodl, že to změří. Opakovaně vyplouval na jezírko a spouštěl do vody závaží. Zmíněná hloubka 36 metrů nebyla pouhým odhadem oka. Měření prováděl systematicky, a tak není divu, že se jeho výsledkům věřilo. Dokonce ještě v roce 1951 se k jezírku vydal olomoucký geograf Jaroslav Dosedla. Také použil olovnici, vytvořil poměrně podrobnou mapu dna a Šindelovy závěry v podstatě potvrdil. Vypadalo to tedy jasně. Voda má nějakých 36 metrů a dál už je jen skála. Jenže závaží se ve skutečnosti zastavovalo na šikmém skalním svahu. Pod ním pokračovaly další prostory, o kterých tehdejší badatelé neměli ani tušení.

Hranická propast leží v národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic, nedaleko Teplic nad Bečvou. Zajímavé je, že z povrchu vlastně nijak zvlášť ohromujícím dojmem nepůsobí. Tedy alespoň ve srovnání s tím, co člověka napadne při slově propast. Její otevřená část je hluboká necelých sedmdesát metrů. Dole se nachází jezírko a právě pod ním pokračuje všechno to, co sem už desítky let přitahuje potápěče. O místě se psalo dávno před Šindelem. Už v roce 1580 se o pokusech proniknout pod hladinu zmiňoval lékař Tomáš Jordán z Klauznburku. Popsal dokonce pokus svého přítele, který se měl do jezírka potápět na nádech. Pochopitelně toho mnoho nezjistil.

Propast se objevila také na Komenského mapě Moravy z roku 1627. A potom tu byla celá řada dalších lidí, kteří se pokoušeli její hloubku odhadnout nebo změřit. Výsledky se ovšem značně lišily. Není se čemu divit. Z hladiny jezírka není vidět, jak se podzemní prostory stáčejí, kde jsou převisy a kudy vlastně voda pokračuje. A pokud člověk nemá možnost se pod hladinu podívat, může se pouze domnívat, co vše se v temnotě ukrývá. Mimochodem, i dnes se k propasti běžný návštěvník dostane pouze na vyhlídku. K samotnému jezírku se veřejnost volně nepouští. Není to místo na koupání ani na nějaké dobrodružné sestupování mezi skály. Místo je velmi nebezpečné.

Zásadní změna přišla až v šedesátých letech. Tehdy se začali Hranické propasti soustavněji věnovat potápěči, kteří už měli vybavení umožňující pohyb pod vodou. V roce 1963 se podařilo zjistit, že skalní svah, na kterém se dříve zastavovala závaží, pokračuje pod masivem dál. A tím vlastně padla představa o 36 metrů hlubokém jezírku. Bylo to trochu jako objevit další místnost za zdí domu, o kterém si všichni mysleli, že ho dávno znají. Jenže s novým zjištěním přišly nové potíže. Pod vodou se totiž neskrývá nějaká pěkná, rovná šachta. Potápěči museli hledat průchody mezi skalami, překonávat zúžená místa a postupně zjišťovat, kudy se vůbec dá pokračovat. A když už se někam dostali, museli se samozřejmě také vrátit. To je u jeskynního potápění docela zásadní rozdíl oproti běžnému ponoru. Když se něco pokazí v otevřené vodě, může se potápěč za určitých okolností dostat k hladině přímo nad sebou. V jeskyni to ale nejde. Nad hlavou mají skálu a ven vede jen cesta, kterou se dostali dovnitř. Průzkum proto postupoval po malých krocích. Někdy se podařilo proniknout o několik metrů dál, jindy bylo potřeba hledat úplně jinou cestu.

V roce 1993 se belgický potápěč Michel Pauwels dostal do hloubky 155 metrů. To už byl na tehdejší poměry mimořádný výkon. A přesto se později ukázalo, že ani zdaleka nebyl na konci. Je docela těžké představit si, co vlastně takový hluboký ponor obnáší. Nejde v něm jen o tmu a studenou vodu. S hloubkou roste tlak, mění se účinky dýchacích plynů na organismus a potápěč musí používat speciální směsi. Ve dvou stech metrech působí tlak přibližně 21 atmosfér. To je prostředí, do kterého se člověk nemůže vydat s obyčejnou lahví stlačeného vzduchu. A ani návrat není jednoduchý. Při výstupu se musí dodržovat dlouhé dekompresní zastávky, aby se plyny rozpuštěné v těle mohly bezpečně uvolňovat. Příliš rychlé vynoření může skončit vážným poškozením zdraví. Potápěč tedy nemůže při problému prostě vyrazit co nejrychleji nahoru.

K tomu všemu je zdejší voda silně mineralizovaná a obsahuje rozpuštěný oxid uhličitý. Jeho uvolňování může být nebezpečné zejména v prostorách nad hladinou, kde se plyn hromadí. Ani samotná voda není k potápěčské výstroji právě šetrná. A přesto se našli lidé, kteří se do propasti opakovaně vraceli. Jedním z nich byl polský potápěč Krzysztof Starnawski. Starnawski patří mezi zkušené jeskynní potápěče a Hranické propasti věnoval řadu expedic. Jeho práce byla důležitá nejen kvůli dosaženým hloubkám, ale také proto, že pomáhal objevovat nové průchody. Při jednom z ponorů v roce 2015 například prozkoumal místo v hloubce přibližně 204 metrů. Ukázalo se, že nejde o bezvýznamnou puklinu, ale o velký průchod do dalších prostor. Podle jeho popisu by jím projela i nákladní Tatra. To už člověku dá trochu lepší představu o rozměrech některých částí propasti. Nejde o úzkou škvíru, kterou se potápěč sotva protáhne. Hluboko pod zemí se nacházejí i opravdu mohutné prostory.

V srpnu téhož roku Starnawski sestoupil až do hloubky 265 metrů. Při ponoru objevil také další skalní okno, kterému dal jméno Macejko. Hloubka 265 metrů dodnes představuje nejhlubší doložený ponor člověka v Hranické propasti. Dál už bylo rozumnější poslat techniku. A vlastně se o to lidé pokoušeli už dřív. První podvodní robot zde pracoval v roce 1995 a dostal se do 205 metrů. Další zařízení následovala, jenže ani ona tehdy neměla možnosti, které byly pro skutečně hluboký průzkum potřeba.

V září 2016 se podařilo něco, na co speleologové dlouho čekali. V rámci mezinárodního projektu se do propasti vydal dálkově řízený robot společnosti Gralmarine. Dostal se do hloubky 404 metrů pod hladinou jezírka. Bylo to o dvanáct metrů více, než činila známá hloubka italské propasti Pozzo del Merro. Hranická propast se tak stala nejhlubší známou zatopenou propastí světa. Pro české speleology to muselo být velké zadostiučinění. Po desetiletích práce se místo, které ještě relativně nedávno mělo podle měření hloubku pouhých 36 metrů, dostalo na světovou špičku. Ovšem s jedním háčkem. Robot se nezastavil na dně. Dál už mu nestačily technické možnosti. V srpnu 2022 se proto uskutečnil další průzkum, tentokrát s robotem vyvinutým mezinárodním týmem. Přístroj měl šest kamer a pomocí sonarů dokázal mapovat okolní prostory. Podařilo se mu sestoupit do 450 metrů. Když se k tomu přičte 69,5 metru suché části, vychází celková ověřená hloubka Hranické propasti na 519,5 metru. Jenže ani v roce 2022 se dno nepodařilo najít. Robota znovu zastavila jeho technická omezení.

Dlouhá léta se věřilo, že Hranickou propast vytvořila voda stoupající z velkých hloubek. Byla bohatá na oxid uhličitý, a tak dokázala pomalu rozpouštět vápenec. Voda pronikala do puklin, postupně je rozšiřovala a časem z nich vznikaly větší dutiny. Samozřejmě se tu nebavíme o desítkách nebo stovkách let. Takové změny v hornině trvají opravdu dlouho. A že je v této oblasti oxidu uhličitého dost, o tom ostatně svědčí i nedaleké Teplice nad Bečvou se svými minerálními prameny. Jenže možná to bylo celé trochu jinak. V roce 2020 zveřejnili vědci z Geofyzikálního ústavu Akademie věd výzkum, podle kterého mohla propast vznikat také působením vody, která se do země dostávala shora. Tedy třeba dešťové vody, která prosakovala vápencem a postupně si v něm vytvářela cestu. Hlubinná voda pak mohla už existující prostory dál rozšiřovat. Co z toho mělo při vzniku propasti větší význam, není zatím úplně jasné. A dost možná to bylo ještě složitější. Definitivně vyřešené to není. Ostatně když neznáme ani celou podobu podzemního systému, těžko může někdo s jistotou rekonstruovat všechno, co se tam během geologické minulosti odehrálo.

Speleologové se přesto nevzdávají. V roce 2026 představili přípravy projektu Hranická propast 1300. Chtějí s novým robotem prozkoumat hlubiny až do 1 300 metrů pod hladinou. Pokud jim to ovšem samotná propast dovolí. Celá akce má podle předběžných odhadů stát kolem deseti milionů korun. To už je dost peněz na to, aby bylo potřeba hledat podporu i mimo samotnou speleologickou komunitu. Další expedice se plánuje na rok 2027. Možná se konečně podaří zjistit, jak hluboko propast sahá. A možná také ne.

Zdroje:

https://hranickapropast.cz/

https://www.nationalgeographic.cz/podcast/hranicka-propast-nejhlubsi-zatopena-propast-sveta/

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/hranicka-propast-a-hloubkove-rekordy/

https://hranicky.denik.cz/zpravy-region/hranicka-propast-muze-mit-hloubku-i-3-5-kilometru-rika-michal-guba/

https://www.ig.cas.cz/jak-vznikla-a-jak-je-hluboka-hranicka-propast/

https://stranypotapecske.cz/lokality/lokaldet.asp?lok=173

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11453892072-magicke-hlubiny/316298380100004-jeskyne-a-propasti/0/57237-hranicka-propast/