Článek
Obchody a nakupování. Pro někoho oblíbený „sport“, pro jiné pouhá nutnost. Nákup potravin většinou patří ke každodennímu rituálu. Ten, kdo má rád čerstvé potraviny jako například pečivo, vyráží do obchodu opravdu denně. Jinému na tom tolik nezáleží a každý den se do obchodu nevydává. Jsou i tací, kteří volí pohodlí a potraviny si objednají přes různé rozvážkové služby, které dnešní obchody nabízejí. Někdy si říkám, že bych se měla k této možnosti rozhoupat.
Za běžných okolností mi nakupování nijak nevadí. Ovšem patřím k těm, kteří jdou do obchodu s jasnou představou co chci a co nepotřebuji. Nerada se v obchodech zdržuji déle, než je nutné. Možná je to způsobeno i tím, že sama s lidmi pracuji a mám ráda svůj klid a svůj osobní prostor. Ve svém volnu se většinou snažím jet nakoupit v dopoledních hodinách, kdy není nakupovací špička. Je tam obvykle méně lidí a netvoří se fronty. Někdy ovšem musím do obchodu po práci, a to je většinou v pozdějších večerních hodinách.
Po celém pracovním dnu nechcete nic jiného, než si v klidu nakoupit a jet domů. Před pár dny jsem si klidné večerní nakupování moc neužila. V jednom nejmenovaném, ale velmi oblíbeném hypermarketu na okraji hlavního města jsem se setkala s despotou v přímém přenosu. Je to lokalita, kde se poměrně hojně vyskytují lidé, kteří nemají hluboko do kapes. Muž, který byl očividně despotou, byl oblečen do velmi slušného oblečení. Na první pohled by se dalo říct, že to byl podnikatel nebo pracovník vyššího managementu. Ono se to pochopitelně nedá zcela hodnotit dle toho, jak je někdo oblečen, tak nakonec těžko říct, ale to není důležité.
Nebyl sám. Po boku měl nejspíš svoji manželku. Taková na první pohled uhlazená paní. Hezky oblečená a upravená. Když jsem je potkala poprvé mezi regály a přejela jsem pohledem, něco lehce upoutalo moji pozornost. Její muž na ni zrovna mluvil. Jeho tón nebyl zcela příjemný a na paní bylo vidět, jak klopí oči a uhýbá pohledem. Vzhledem k tomu, že zboží, které držela v ruce, vrátila zpět do regálu, bych usuzovala, že jí vysvětlil, že to opravdu kupovat nebude. Hlavou mi proběhlo pouze „tak vy asi nebude úplně příjemný člověk“ a pokračovala jsem ve svém nakupování.
Podruhé a naposledy jsem se s nimi setkala u pokladny. A to už mi tedy příjemné nebylo. Muž začal na paní mluvit poměrně dost zlým tónem. Držel v ruce dva balíčky masa a podivoval se nad cenou. Maso totiž bylo v akci a obsahovalo na sobě dvě ceny. Nějak nedokázal pochopit, proč tam jsou dvě ceny a netušil, která platí. Začal tedy velmi hlasitě a s nepříjemným tónem mluvit se svojí partnerkou, ať se okamžitě zeptá na pokladně, která cena platí. Dával jí jasně najevo, že když už si to dala do košíku, tak by snad měla vědět, co to stojí.
Paní s ustrašeným pohledem (bylo mi jí v tu chvíli opravdu líto) řekla, že se zeptá. Pomalu vytahovala na pult celý obsah klasického velkého vozíku na kolečkách. Po celou dobu stál tento „hodný pán“ u košíku a v ruce mobil. Drobná paní tahala vše sama. Ve spodní části měli dva velké balíky hlíny, kterou se snažila obtížně vyndat. Přitom se vozík pohnul a vrazil do jejího muže, který stále držel mobil. Když do něj vozík trochu strčil, urval se na ní, že snad není normální a ať „čumí“, co dělá.
V duchu mě napadalo mnoho pojmenování směrem k tomuto muži. Když se paní ohnula pro druhý pytel, nabídla jsem se, zda nechce pomoc. S děsivým výrazem a pohledem směrem k němu mi moc poděkovala, ale že to zvládne sama. V tu chvíli už na mě hodil nepříjemný pohled i tento pan gentleman. Odstoupila jsem a nechala je tedy být. Za pár vteřin jsem opět slyšela ten jeho hrubý hlas, jak už na paní opět huláká, že si snad ty balíčky masa dá dopředu a nejdřív se zeptá na tu cenu.
Když na ně přišla řada, paní s pokorou a velmi opatrně ukazuje balíčky masa pokladní a ptá se jí, která ta cena je správná. Prodavačka jim vysvětlila, že maso je v akci a platí ta nižší cena. Rozdíl mezi původní a akční cenou byl 70 Kč. Muž najednou bedlivě poslouchal a odvětil, že to je v pořádku a kdyby to byla ta druhá cena, že jí tam to maso nechá. Kdybych neviděla další obsah, který paní vytahovala z košíku na pás, který čítal přesně 13 lahví alkoholu, řekla bych, že se jen snaží ušetřit každou korunu. Ovšem nejednalo se o levný alkohol. Větší část alkoholu tvořila drahá whisky.
Když však dáma z košíku brala další lahve, jedna ležící láhev se trochu pohnula a ťukla do další. V tu chvíli tento despota vylítnul se slovy „no já tě snad…“, asi chtěl dodat praštím, neboť si přizvedl ruku. To už jsem nějak nevydržela a řekla mu, zda si tento rozhovor nechce odpustit, že nikdo okolo není zvědavý na jeho výjevy. Jejich směrem se totiž otáčelo více lidí a očividně to nebylo nikomu moc příjemné. Zvedl mým směrem hlavu a už se nadechoval, že mi něco řekne. Stačila jsem ho předběhnout a jen mu sdělila, že trochu slušnější chování by neuškodilo.
Možná bylo jen štěstí, že můj nákup na vedlejší pokladně se dostatečně posunul k pokladní, která končila jeho markování a byla jsem vyzvána k platbě. Jinak bych si možná vyslechla pár ošklivých vět. Nebylo mi toto čekání ve frontě vůbec příjemné. Paní mi bylo velmi líto, protože patrně žije vedle despotického chlapa, který navíc holduje alkoholu. Paní by měla sebrat odvahu a od takového člověka odejít.
Člověk během běžných činností narazí na spoustu lidí, ale někteří vám zůstanou v hlavě dlouho.
Zdroje:
Přímý zážitek a zkušenost autorky.
