Dítě už brzy půjde samo. Naučte ho, co dělat, když u něj nebudete

Ještě před pár lety jsme dítě vodili všude za ruku. Věděli jsme, kde je, s kým si hraje a kdy se vrátí. Pak přijde škola a s ní postupně i něco mnohem důležitějšího než domácí úkoly: větší samostatnost.

Nejdřív možná dítě zvládne samo jen část cesty. Později jde bez rodiče na kroužek, jede autobusem, čeká před sportovní halou nebo se vrací od kamaráda. S každým dalším rokem se prostor, ve kterém se pohybuje bez našeho dohledu, rozšiřuje.

Právě proto není nejdůležitější otázkou, v kolika letech může dítě chodit samo. Mnohem důležitější je, jestli ví, co udělat, když se něco nečekaného stane.

Policie ČR doporučuje při osamostatňování dítěte zohlednit jeho vyspělost i konkrétní prostředí. Cestu do školy je vhodné několikrát společně projít, upozornit na riziková místa a postupně dítě nechat, aby samo ukázalo, kudy by šlo a co by v různých situacích udělalo.

A stejný princip můžeme použít i mimo cestu do školy.

Nejdřív situaci řešíme společně. Potom ji řeší dítě s naší pomocí. A nakonec ji zvládne samo.

„S cizími lidmi se nebav.“ Rada, kterou zná snad každý rodič, zní jednoduše. Pro dítě ale není příliš praktická. Policista, prodavačka nebo maminka s kočárkem jsou také cizí lidé – a právě k nim může dítě potřebovat jít, když se ztratí.

National Center for Missing & Exploited Children (dále jen NCMEC) proto doporučuje místo jednoduchého konceptu „cizí člověk = nebezpečí“ učit děti rozpoznávat konkrétní chování a situace. Dítě by například mělo zpozornět, když ho někdo přesvědčuje, aby někam šlo bez vědomí rodičů, nabízí mu odměnu, tvrdí, že ho rodiče poslali, nebo po něm chce, aby něco tajilo.

Místo „nebav se s cizími lidmi“ tak můžeme dítěti říct:

„Když po tobě někdo chce něco, co jsme spolu nedohodli, nejdřív se zastav a ověř si to.“

To je pravidlo, které může použít ve skutečném životě.

Právě takovou situaci stojí za to s dítětem několikrát sehrát. Představte si, že někdo přijde před školu a řekne: „Maminka dnes nemůže přijet. Poslala mě pro tebe.“

Co dítě udělá?

Ideální není, aby začalo přemýšlet, jestli dospělý vypadá důvěryhodně. Mělo by mít jednoduchý postup: nikam nejdu a nejdřív si to ověřím.

Můžete si doma nacvičit krátkou odpověď: „Nejdřív si zavolám mamince.“ Nebo: „Nikdo mi neřekl, že pro mě někdo přijde.“

A právě tady může dobře fungovat také rodinné kódové slovo. Rodiče se s dítětem domluví na jednoduchém hesle, které zná pouze rodina a které může sloužit k ověření nečekaného vyzvednutí. Policie ČR tento princip mezi preventivními doporučeními uvádí.

Důležité ale je, aby dítě vědělo, že ani znalost hesla neznamená automaticky „všechno je v pořádku“. Pokud nečekalo, že pro něj někdo přijde, může si situaci ověřit u rodiče.

Děti dlouho učíme, aby byly hodné, slušné a poslouchaly dospělé. Zároveň ale potřebují vědět, že existují situace, kdy je naprosto v pořádku dospělého odmítnout.

Není potřeba dítě strašit příběhy o únosech. Stačí si takové situace občas zahrát. NCMEC doporučuje právě nácvik modelových situací, protože dítě si při něm zkouší, jak reagovat, ještě v době, kdy není pod skutečným stresem.

A pokud by se někdo pokusil dítě odvést proti jeho vůli, potřebuje vědět ještě něco:

Nemusí být hodné. Může křičet, utéct a přivolat pomoc.

Podle analýzy NCMEC se při pokusech o únos podařilo uniknout velké většině dětí, které nějakým aktivním způsobem reagovaly – například utekly, křičely nebo se fyzicky bránily.

Cílem samozřejmě není učit dítě bojovat. Cílem je dostat se do bezpečí.

Tuhle situaci si děti mohou zažít i bez jakéhokoli nebezpečí. Stačí dav na koupališti, festivalu nebo v nákupním centru.

Proto je dobré se dítěte ještě předem zeptat: „Co uděláš, když mě najednou neuvidíš?“ Nejlepší odpověď není začneš mě hledat.

Dítě by mělo vědět, kde může požádat o pomoc. Může jít například za policistou, pracovníkem obchodu nebo jiným důvěryhodným dospělým v daném prostředí. Policie ČR doporučuje dětem, které se ztratí, právě vyhledání pomoci místo bezcílného hledání rodiče.

Můžete to přitom trénovat úplně jednoduše. Až příště přijdete do velkého obchodu, ukažte dítěti pokladnu a řekněte:

„Kdyby ses tady ztratil, můžeš jít za paní u pokladny a říct jí, že hledáš maminku.“

Najednou má dítě v hlavě konkrétní plán, ne jen neurčité „hlavně se neztrať“.

Možná nejdůležitější část celé přípravy přitom nesouvisí s ulicí, dopravou ani cizími lidmi.

Souvisí s tím, co se stane, když dítě něco pokazí.

Pokud má strach, že bude následovat křik, trest nebo zklamání, může se rozhodnout, že vám problém raději neřekne. Linka bezpečí popisuje právě strach z trestu, nepochopení nebo zklamání rodičů jako časté důvody, proč se děti se svými problémy nesvěřují.

Proto má smysl dítěti opakovat jednoduchou větu:

„Když se někdy dostaneš do průšvihu nebo se ti stane něco nepříjemného, vždycky za mnou můžeš přijít. Nejdřív ti pomůžu a potom budeme řešit, co se stalo.“

A podobně je dobré mluvit o tajemstvích. Dítě by mělo vědět, že pokud mu někdo řekne, že něco nesmí říct rodičům, a ono z toho má nepříjemný pocit, může to rodičům říct vždycky.

Nemusíme doma pořádat žádný velký bezpečnostní kurz. Mnohem účinnější může být několik krátkých rozhovorů a situací, které si čas od času společně vyzkoušíme.

Právě tím dítěti postupně předáváme něco mnohem cennějšího než seznam zákazů. Schopnost zastavit se, přemýšlet a rozhodnout se, co udělá dál.

Je úplně normální, že se rodiči při první samostatné cestě dítěte sevře žaludek. Znamená to, že nám na něm záleží. Jenže naším úkolem není držet dítě navždy za ruku. Jednoho dne ji pustíme a půjde samo do školy, na trénink, za kamarádem, později do práce i do širého světa.

Nemůžeme mu slíbit, že se nikdy nedostane do nepříjemné nebo nebezpečné situace. Můžeme mu ale dát něco, co si vezme všude s sebou: schopnost říct ne, odejít, požádat o pomoc, ověřit si nečekanou změnu a přijít za námi, když se něco stane.

A možná právě teď, na začátku dalšího školního roku, je ten správný čas začít. Ne velkým strašením, ale jednou otázkou: „Co bys udělal, kdybych dnes nebyla nablízku a něco se pokazilo?“

A potom si tu situaci společně projít.